Luciferka Lucie Ferenzová

Hráčský instinkt Juli Zehové, O holčičce, co si hrála se sirkami Gaétana Soucyho, Jacob von Gunten Roberta Walsera. Režisérka Lucie Ferenzová sahá po textech, které fascinují svou literárností, zakletím do svébytného jazyka, tematizací vyprávění, jeho možností a účinků. Čtete-li Soucyho Holčičku, propracováváte se příběhem, který i svou rozkomponovaností dává zřetelně najevo, co si myslí o jazyce, o záznamu, o skrýších slov, jež mají pro každého jedinečný význam a důsledky. Během čtení několikrát od základu změníte pohled na svět postav, do něhož pronikáte. Celý se vám v hlavě překroutí a nově vyjeví pokaždé, když v nečekaných souvislostech narazíte na slovo, o němž jste si na počátku mysleli, že znamená něco jiného. Jakmile vám text znejistí obsahy jednotlivých slov a povahu výpovědí, pustí se do jazyka, jímž je zapisován, vytvářen, až vám nakonec nezbude už nic, jen vlastní hlava, ve které to všechno najdete znovu, úplně nové, jako jediní tvůrci celého příběhu, protože text, který napadl svůj vlastní jazyk a smazal o sobě zápis, se dávno rozplynul.

Čtení na hraně

Čtete-li Soucyho, už tak jste na hraně. Pohybujete se v místech rozpadu jazyka, cizinecké komunikace v izolované komunitě, kde se však zároveň nacházejí nejsilnější a nejpodivnější příběhy, máte-li hlavu na to je unést. Střetáváte se s vlastními limity, schopností udržet tvar, obsáhnout, v čem ještě dovedete existovat: co ještě dovedete pojmenovat tak, abyste tím něco za sebe mysleli.

Hráčský instinkt nahlíží způsob, jak se komunikací konstituují postavy, silní lidé, jak narůstá jejich vědomí o vlastních možnostech existence a jak nově dokážou vytvářet svět, ve kterém potom žijí a na nějž dopadají čím dál silnější účinky jejich zkoumání. Tématem je jazyk, mocnost toho, co se říká, co se potom ví a co se může.

Robert Walser rezignoval na psaní i na život. Pod tlakem společnosti, která ničí osobnost, zatímco člověk tíhne k jedinečnosti, se vzdal a život prožil dobrovolně v chráněném prostředí ústavu pro choromyslné. Téma Jakoba von Gunten je totéž, v cizorodém, bizarním a nevlídném prostředí vzdělávacího ústavu se pokusit vnutit nesrozumitelnému řádu respekt k vlastní nejasné existenci. Získávání jedinečného tvaru a neschopnost si ho v silné a cizorodé společnosti vyjednat je i tady věcí jazyka.

Světlonoška

Nejde o to, že by něco nešlo zdivadelnit. Ale že na první pohled chybějí důvody. Pokaždé, když se dozvím, že Lucie Ferenzová zaujatě a sveřepě ždíme scénář z dalšího textu pro svou novou inscenaci, je to bezpochyby něco, co stojí na jazyku tak bytostně, že už to ani nemůže být textovější záležitost.

Ferenzovou fascinuje téma hraničního vztahu osobnosti a řádu, vznikání individuální existence, které se nutně odráží v používání jazyka. Bere si texty, které ji zajímají, a na divadle předmět své fascinace soustředěně osvětluje. Aniž by sama padala do pasti a pokoušela se ten „věčný problém člověka“ vysvětlovat nebo z něj pomocí nějaké katarze nedej bože hledat cestu ven.

Lucie Ferenzová je Luciferka, Světlonoška, v nejtemnějším významu toho slova. Nosí světlo do temných prostorů boje jedince o identitu, o zjednávání kvalit a záběru existence komunikací v nesnadných podmínkách. A z těch temných koutů tmu nevyhání, jen se po ní rozhlíží a zkoumá ji jako baterkou, nechává ji dál viset v hustých chumáčích tam, kde v nás vzbuzovala tíseň odjakživa, nevykládá ji, ale svérázně na ni pod různými úhly svítí, vyjevuje nám lépe její obrysy i hutné jádro, zhmotňuje ji, nechává nás si sáhnout, zblízka si ji prohlédnout a zažít. Světlem nám staví před oči naše tmy a nechlácholí nás tím, že by je falešně rozháněla nějakými závěry.

Jazyk kolující

Jak tedy vypadají jevištní díla, která na tak základní rovině odvisí od jazyka? Samozřejmě že se tam pořád mluví. Protože tématem je prostor, který si člověk zjednává myšlením a jazykovým ztvárňováním své identity, mají zde klíčové postavení slovní projevy postav.

Přestože jsou však hry na text extrémně náročné, nijak jim to neubírá na divadelnosti, neboť dlouhé mluvené celky nic nevysvětlují ani nevyprávějí děj, ale především modelují postavy. Způsob promluv tu dourčuje osobnosti postav a replikami se zpředmětňuje jazyk sám, vyjevuje se jeho magičnost pro svět jednotlivce a jeho zrádnost při každé komunikaci. Jazyk je ukazován, je divadelněn; zatímco běžně se (a často nadbytečně) používá k výstavbě divadelních příběhů, zde se vyjevuje jako mocná a jen dílčím způsobem uchopitelná síla, z níž se tvoří krajiny životů, jejich obzory i dramatické zvraty.

Scéna bývá syrová, na pozadí železobetonových stěn holého průmyslového prostoru (pražská MeetFactory) vystupují postavy v nenápadném, byť do posledního detailu promyšleném oblečení, zato s velice působivými rysy, postoji a výrazem. Jednoznačné osvětlení surově vytahuje z temného prostoru, co je právě třeba. Herci nechávají znít dlouhé pasáže, nesnadné a zvučné, nezřídka přecházející v recitaci nebo i zpěv, modulované do tvarů hraničících s možnostmi mluvidel i paměti člověka. Jsou to řečové projevy postav a fyzické vnitřní napětí strnulých a kontrolovaných těl, v nichž se projevuje bravurní herectví a kde je třeba složit herečkám a hercům (Anitě Krausové, Jindřišce Křivánkové, Kristýně Matějové, Norbertu Židovi, vizuálně fascinující Janě Kozubkové) hold.

Výrazovou dokonalostí mrazí v kostech. Dění, v němž se v bizarních postavách zcela vytrácejí osobnosti herců, v člověku zůstaví dojem zcizení, moci, chiméry a snu, doteku sil, s nimiž se postavy potýkají, a vyvolá znepokojení nad hranicemi existence člověka a identity, kterou jsme ještě schopni si osvojit.

Mějte scénu, kde v rozestupu stojí čtyři postavy čelem k divákům, ostře nasvícené, v pozadí stranou klavír, o něj opřená vysoká, kostnatá, výsostná bytost, bledá v bílém krajkoví, která se ani nehne, ale síla vlivu její osobnosti a neklid jejího působení v prostoru jsou patrné z pouhého vědomí o přítomnosti. Mezi čtyřmi postavami na scéně probíhá napětí, pnutí, děj. Stojí s očima upřenýma nad diváky a mezi nimi koluje v dlouhých dramatických replikách jazyk, vzniká komunikace, vytvářejí se vztahy, interakce. Pátá postava proniká silou svého mlčení a povýšeného nezájmu a určuje tón, jitří a podněcuje. Jste chyceni v dramatu, jehož zákonitosti a principy jsou vám – lidsky – povědomé, o jehož konkrétních projevech ale nedokážete zvědět nic. O porozumění – vzájemné – nejde. Účastníte se syrové interakce a souboje existencí, konkrétních tvarů, jejich vznikání a dourčování o sebe navzájem.

Mějte scénu, kde na vyvýšeném pódiu sedí tři postavy (čtvrtá podivná, polámaná, v pozadí) a mezi nimi koluje jazyk na hranici kontrolovatelného proudění – a vám se skrze něj postupně vyjevuje vědomí o tom, že počet herců se nekryje s počtem postav v příběhu. Že hranice těl na scéně se nekryjí s identitami, jak je před vámi v těch tělech buduje řeč.

Divadlo bez anestetik

Při vší vážnosti a temné, bezvýchodné podstatě prací Lucie Ferenzové je známkou režijního nadhledu a kvalit, že jim nechybí vtip a šarm v originálních nápadech ztvárnění scény (děj v patře se materializuje pouhými pohledy herců vzhůru), budování identity postav, svéráznosti použitých předmětů (motorka může být i motorová pila). Situace, pocity a vztahy se zobrazují s vyrovnanou mírou úspornosti a překvapivosti a odrážejí i bohatou imaginaci, nic z toho se však nerozvíjí na úkor přísné logiky a celistvosti hry.

Výsledkem je vždy intenzivní představení, které zasahuje strohou originalitou výjevů, magickým přednesem a neúprosnou, byť nesamozřejmou logikou a které odzbrojuje tím, jak věčný střet člověka s hranicemi svého vědomí osvětluje surovým světlem divadelních reflektorů, aniž by se účinek zmírňoval podáním anestetik vysvětlení nebo východiska.

Inscenace Luciferky Lucie Ferenzové nenabízejí únik ani katarzi, ale strhující podívanou na slabosti a síly člověka, který je prokletý tím, že ať chce nebo ne, vždycky naráží na vlastní formulovaný tvar.

Autorka je filosofka jazyka a teoretička komunikace.