Svěcení prázdna

Režijní tandem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) nazkoušel v divadle Disk scénickou báseň Svěcení jara. Představení, volně vystavěné na půdorysu stejnojmenného díla skladatele Igora Stravinského a malíře a archeologa Nicholase Roericha, nastudovali s absolventským ročníkem Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU.Inscenace se formálně drží původní struktury díla, obsah se však značně posunul.

Stravinského balet nese podtitul Obrazy z pohanské Rusi a Roerichovo libreto není souvislým vyprávěním, spíše jde o sled jednotlivých choreografických epizod, které zobrazují vysoce abstrahované pohanské rituály oslavující příchod jara. Text se skládá ze dvou částí, jež jsou dále děleny na jednotlivé epizody. První část, nesoucí název Polibek zemi, někdy také Probuzení, představuje odlehčenější a radostnější polovinu – příchod jara, kruhové tance a hry, druhá část Oběť (či Velká oběť) je již poněkud temnější a vrcholí rituá­­lem, při němž se dívka vyvolená jako oběť bohu jara utančí k smrti v kruhu přihlížejících starších. Abstraktní stavba baletu nabídla tvůrcům dostatek prostoru pro rozvíjení vlastních témat a jejich interpretací, Roerichovo libreto jim pak posloužilo pouze jako ozdobný rámeček, do kterého je možné zasadit lecjaký divadelní nápad.

Poetické znásilnění

Autoři se rozhodli vyprávět příběh o rozdílu mezi mužem a ženou, oslavující mládí, erotiku a skryté pudy, příběh nespoutanosti a krutosti, příběh o vztahu přírody a technologie i o přírodních zákonech v nás samých. Do představení zakomponovali slovenskou lidovou slovesnost v podobě sborových zpěvů, které jsou nutně působivé, ale to je bohužel to jediné, co se o nich dá říct. Veškeré pohanské rituály z původního libreta se scvrkly v taneční námluvy mezi skupinkou žen a mužů, připomínající sekvence filmových muzikálů typu Pomáda nebo Starci na chmelu. Tento dojem podporuje i fakt, že herci jsou oblečeni do moderních společenských šatů. Ženy jsou hašteřivé, vulgární a soutěživé, muži jsou suroví, stříká z nich testosteron, ale drží při sobě. Tolik asi sděluje Svěcení jara o rozdílech mezi mužem a ženou.

Leitmotivem inscenace je osud vyvolené dívky (Eliška Křenková) a její iniciace skrze oběť, která v tomto případě neznamená smrt, ale několikanásobné znásilnění, a příběh mladíka (Pavel Blažek), jehož si naopak vyvolila ona. Tyto dvě postavy se jako jediné vyznačují jistou plastičností a vnitřním vývojem, který je u každé z nich symbolicky završen monologem. V případě dívky se jedná o text polské spisovatelky Olgy Tokarczukové, v němž si vypravěčka s úžasem a jistou dávkou odevzdanosti uvědomuje sebe samu, svou existenci v tomto světě a neměnnost tohoto stavu. Chlapec pak odříká indiánskou modlitbu kmene Cherokee. Ovšem i oba monology lze považovat za samoúčelný líbivý element bez vnitřního opodstatnění k celkovému charakteru díla. Po syrovosti původního Svěcení jara zde není ani památky. Dokonce i zmíněné znásilnění je spíš poetické než brutální.

Povědomé líbivé obrazy

Povedeným prvkem inscenace, který do jisté míry kompenzuje výše zmíněné nedostatky, je nepochybně scénografie Adriany Černé, jež sama o sobě funguje jako vizuální báseň o vztahu moderního člověka a přírody a má v tomto smyslu větší výpovědní hodnotu než veškeré akce odehrávající se na jevišti. Základ tvoří wilsonovsky světlý horizont, na němž vynikají ostatní prvky scény: prosklený kvádr, který má zadní stěnu pokrytou fototapetou s motivem lesa, a zavěšený rošt se suchým rákosem přivázaným vzhůru nohama.

„Jsem tu. Pokouším se ptát. Pokouším se reagovat. Pokouším se milovat. Teď, ve dne, v noci, nad ránem možná zakřičím…“píše se v krátké anotaci k představení, jehož forma je bohužel stejně bezobsažná jako těchto pár vět. Samotný žánr scénické básně umožňuje podle potřeby do sebe vměstnat kdejaký divadelní tvar. Je příliš snadné vystavět efektní představení na podobné bázi a ohradit se rámcem klasického díla, které je pojednáno „autorsky“. Inscenace Svěcení jara v Disku je vizuálně příjemná, místy vtipná, herci ve skupině působí přesvědčivě, lidové písně jsou poutavé, petrolejové lampy zase poetické. Těžko však lze za těmito obrazy najít něco víc, pokud v nich ovšem nespatříte již dříve viděné, osvědčené principy tvorby tandemu SKUTR.

Autorka je scénografka.