Na začátku dubna zemřel Malcolm McLaren a česká média až na výjimky oplakávala „manažera Sex Pistols“. McLaren měl ale v dějinách popu spoustu dalších rolí. Vždycky mi připomínal mytologického trickstera a také trochu hrabalovské pábitele. Celou svou kariéru vlastně jen vnášel chaos do světa, posedlého racionalitou. Pop pro něj byla aréna, v níž se dají realizovat i ty nejbláznivější sny, a skutečnost, že neměl hudební talent (jak dobrovolně přiznával), vůbec nebyla na škodu. Jen malé doplnění ke všem těm nekrologům: kromě notoricky známé historie se Sex Pistols stál McLaren také u zrodu britského hip hopu, experimentoval s world music a do žebříčků dostal fúzi operní árie a elektronické hudby. Netrefil se jen s posledním velkým objevem – osmibitovou hudbou stvořenou z pípání primitivních videoher. Jenže u vizionáře McLarena nikdy nevíte, třeba mu v budoucnosti dáme za pravdu.
Hákové kříže jako módní doplněk, britská královna se spínacím špendlíkem ve rtu nebo „dětská pornografie“ (nahá šestnáctiletá zpěvačka Annabella Lwin z Bow Wow Wow) na obalu desky, to je jen letmý výčet jeho kousků. McLaren prostě rád píchal do vosího hnízda, jen aby zkusil, co vyletí. Jeho bláznivé projekty nespojuje samovolné výtržnictví, ale fascinace francouzskou intelektuální skupinou Situacionistická internacionála (SI), jež vznikla v roce 1957 a oficiálně ukončila činnost pět let před první deskou Sex Pistols. Situacionisté vycházeli z uměleckých avantgard, dadaismu nebo lettrismu, jejich radikální program ale chtěli (s pomocí marxismu) uskutečnit i mimo svět umění. McLaren patřil k jejich exkomunikované britské odnoži Flash Mob a pomohl s vydáním anglických překladů několika zásadních textů situacionistických myslitelů v knížečce Leaving The 20th Century.
V Česku jsme se nedávno dočkali překladu zásadního spisu Společnost spektáklu Guye Deborda (viz A2 č. 8/2008), k McLarenovi se ale mnohem více hodí druhý klíčový spis SI – Traité de savoir-vivre (Traktát o umění života, anglicky vyšel jako Revolution Of Everyday Life) Raoula Vaneigema. „Kdo chce svět, v němž je jistota, že neumřeme strádáním, nahrazena rizikem, že umřeme nudou?“ ptá se Vaneigem a McLarenova odpověď je jasná. Když se na sklonku života nechal zavřít do kamerami prošpikovaného domu televizních reality show Celebrity Big Brother, i jeho největší obdivovatelé kroutili nevěřícně hlavami. McLaren to ale v rozhovorech vysvětloval jako mediální experiment, v němž se snaží infikovat umělý svět celebrit a provést zde debordovské „detournement“ (neboli „vychýlení již existujících estetických prvků“); při jeho naplňování (marně) přemlouval své kolegy v domě, aby chodili po bytě celý den nazí.
McLaren nebyl jediný fanoušek Deborda a spol. v britské hudbě. Když trochu pátráme, otevře se nám taková paralelní, spiklenecká historie popových výtržníků. McLaren k francouzským marxistům přivedl Tonyho Wilsona, který si například jméno svého slavného klubu Hacienda vypůjčil z textu situacionistického urbanisty Ivana Ščeglova. Na Wilsonově labelu Factory Records vydávali i The Durutti Column, pojmenovaní po španělské anarchistické úderce z časů občanské války, jejíž jméno viděli na situacionistickém plakátě. Dalším spiklencem je hudebník Bill Drummond, který pokračoval v aplikaci libertariánského ducha do popu na konci osmdesátých let se svými The KLF. Spojnici mezi situacionisty a punkem sleduje publicista Greil Marcuse v monumentální knize Lipstick Traces z roku 1989 (vloni vyšla v reedici).
„Současná korporátní povaha popového průmyslu zoufale potřebuje podnikavce, který by měl alespoň špetku McLarenovy inteligence, chytrosti a nonkonformního ducha,“ posteskl si v tryzně v The Independent novinář Andy Gill. Pod jeho větu se lze jedině podepsat. Chce se mi vykřiknout: „Dost bylo popových prefabrikátů, kteří nám prodávají své výrobky! Chceme muzikanty, kteří nabízejí myšlenky.“
V jednom rozhovoru na začátku tisíciletí McLaren vzpomínal. „Když jsem pomohl God Save The Queen na první místo žebříčku a oni ji museli zakázat, zavolal mi Guy Debord – nikdy předtím jsem s ním nemluvil – a říká: ,Díky, žes dostal moji desku na číslo jedna.‘ On si prostě myslel, že to je jeho deska, jeho nápad. A dneska s ním souhlasím. Ano, celé to byl jeho nápad.“ Skutečně sledoval francouzský filosof popové žebříčky v Británii? S McLarenem to bylo jako se všemi pábiteli: věřit jim nemusíte, ale pěkně se poslouchají.
Autor je hudební publicista.