O jedné z velmi málo známých kapitol nedávných dějin Chile a Španělska referoval 13. června madridský El País. Rozepsal se totiž o spolupráci levicových ozbrojených skupin z obou zemí v sedmdesátých a osmdesátých letech. Fakta o ní zjistil publicista Florencio Domínguez, který se léta zabývá činností baskické ETA. Právě ETA, nedávno obviněná i z úzké spolupráce s kolumbijskými povstalci, kooperovala v uvedeném období se členy chilské ultralevicové skupiny Hnutí revoluční levice (MIR), založené v roce 1965. Hnutí MIR v Chile odmítalo parlamentní cestu k socialismu a vzniklo v roce 1964 v reakci na volební porážku tamních socialistů a komunistů vedených Salvadorem Allendem. Miristé prošli výcvikem na Kubě a chystali ozbrojený boj ve své vlasti. Po Pinochetově převratu působili ilegálně jak v Chile, tak v zahraničí. ETA navázala kontakty s Latinskou Amerikou prostřednictvím kubánské rozvědky v době, kdy ve Španělsku ještě vládla diktatura. Těmto kontaktům asistoval i francouzský filosof Régis Debray. Ve Francii proběhla také první setkání mezi ETA a MIRem. MIR tam vedl René Valenzuela Béjar, zvaný Gato, na něhož Pinochetův režim poslal vražedné komando. To ale odhalila a zneškodnila francouzská kontrarozvědka. Gato v roce 1978 uzavřel s Basky dohodu o spolupráci a MIR se poté zapojil do série únosů na španělském území, jejichž cílem bylo získat peníze. Nejprve si obě organizace vybraly dva bankéře. Akce nesly vždy podobný rukopis. Chilané sledovali vybrané oběti, zjišťovali o nich informace, eventuálně infiltrovali do jejich domů, zajistili skrýš a ETA pak měla provést únos, zadržovat oběť a vybrat peníze. První operace v únoru 1981 skončila fiaskem. Před únosem byli dva vybraní členové ETA chyceni v Madridu policií, přičemž jeden z nich po devíti dnech podlehl následkům mučení. Za toto úmrtí nebyl žádný příslušník španělské bezpečnosti odsouzen. V policejní síti uvízla i Chilanka Lucía Vergarová, kterou ale policie záhy propustila. V březnu 1983 unesla ETA bankéře Diega Prada, jehož držela v domě koupeném členy MIR až do června 1983, kdy ho propustila po obdržení 600 milionů peset (přes 3,5 milionu eur). V únoru 1987 pak obě skupiny unesly podnikatele Emiliana Revillu, jehož také sledovali lidé z MIR, ačkoli jeho zvyk jezdit rychle a na červenou jim práci dost znesnadňoval. V říjnu byl Revilla opět na svobodě a ETA obdržela od rodiny výkupné v hodnotě dnešních skoro sedm milionů eur. Pak ale vyvstaly mezi oběma skupinami rozpory. Baskové nechtěli dát MIR jeho podíl, ačkoli jenom do přípravy únosu investovali Chilané asi 20 tisíc dolarů. Z peněz za Revillu však dostali „pouze“ necelý půlmilion dnešních eur, ani ne 10 procent zisku. Únos přitom chystalo alespoň 23 chilských aktivistů. Ti již sledovali další cíl: bankéřku Alicii Koplowitzovou. Po neshodách s ETOu ale další spolupráce znechuceně zanechali. Jak píše El País, Koplowitzová asi „ nebude nikdy dostatečně vděčná ETA za její škudlilství“.
Bolivijský deník La Prensa se 13. června ve své reportáži věnoval situaci na bolivijsko-paraguayské hranici. Článek vznikl u příležitosti 75 let příměří, jež ukončilo válku, vedenou těmito státy o rozsáhlé, ale vylidněné území Gran Chaca v letech 1932––35. V těchto dnech se v místech bojů scházejí delegace z obou zemí, přičemž bolivijský ministr obrany opět opakuje oblíbenou tezi o „nespravedlivé válce“, kterou oběma zemím vnutily „vnější síly“. Těmi jsou míněny především zahraniční ropné společnosti a Argentina, přičemž tato interpretace neobstojí v konfrontaci s řadou známých faktů. Pro oba státy byly události v Chacu dlouho velkým traumatem, i když pravda, mnohem větším pro poraženou Bolívii. Ale jak La Prensa ukazuje, oblast, v níž padlo tolik mužů z obou stran, je „stále ještě šedou pouští, plnou bodláčí a hadů a obývanou lidmi, kteří žijí uprostřed ničeho, ohroženi horečkou dengue a žízní, nedostatkem potravin, elektrické energie, použitelných cest a lékařů…“. Deník popisuje například starosti bolivijského chovatele dobytka, jemuž na jeho 350 kusů krav, chovaných na samotné hranici, často někdo „z druhé strany“ střílí. Cenný dobytek nemá kdo chránit, protože nejbližší stanoviště bolivijské armády se nachází asi 100 kilometrů odtud. Devět vojáků si tam vybudovalo primitivní přístřešky, z nichž každé tři měsíce vyrážejí na kontrolu roztroušených hraničních kamenů. Musejí chodit pěšky, neboť teprve před měsícem dostali jedinou motorku. Sledovat pohyb kontrabandu či drog je tedy pro ně zhola nemožné, nemluvě o pronásledování kravobijců. Na jednom z oficiálních hraničních přechodů se pak zdržuje posádka 11 vojáků, z nichž jeden okamžitě požádal redaktora deníku o kousek chleba. Za darované jablko uctivě poděkoval a rychle jej schoval před svými kolegy. Stávající dlouhá hranice je výsledkem války, která si vyžádala na sto tisíc obětí. Ve válce o Gran Chaco poražená Bolívie, která v poslední době nakupuje některé nové, resp. méně opotřebované zbraně, ovšem prohlásila, že žádný nový ozbrojený konflikt s Paraguayí nehrozí.
Méně depresivní obrázek o situaci v Latinské Americe přinesl 14. června peruánský deník El Comercio. „Optimismus se šíří mezi Peruánci,“ hlásal list a odkazoval přitom na průzkum nálad obyvatel, provedený pro list jednou agenturou. Podle něj je 24 procent obyvatel Peru „skoro vždy“ a 46 procent po „větší část času“ šťastných. Titíž oslovení jsou pak z 11 procent „velmi spokojeni“ a z 56 procent „spokojeni“ se životem, který vedou. Sociologové to vysvětlují především zlepšením ekonomické situace země. Antonio Pérez Valerga z Univerzity Antonia Ruize de Montoyi v článku říká: „Nyní je mezi Peruánci více optimismu, protože máme více práce, více příjmů…“ A Gabriel Calderón z Katolické univerzity uvedl: „Ekonomické zlepšení posledních let je rozhodujícím faktorem v těchto výsledcích. Je obtížné si představit, že by se takto optimistická perspektiva objevila v osmdesátých letech, kdy probíhala krize a zažívali jsme terorismus.“ Pérez Valerga však ještě o poznání skeptičtěji dodal: „Každý se prohlašuje za spokojeného, jelikož nechce ukázat, že trpí závistí.“ V tomtéž vydání deníku si však čtenáři mohou přečíst i článek o neformálních praktikách, které jsou stále živé v peruánských politických stranách a udržují v nich prvky staré caudillistické vlády. Strany prý tvrdí, že dodržují povinná pravidla vnitrostranické demokracie, ačkoli žádná nevyužívá zákonné možnosti primárek a všechny sahají k volbě kandidátů skrze „zvolené delegáty“, a to záměrně na poslední chvíli. V zemi se blíží obecní a regionální volby, a jak konstatuje deník, strany asi nedodrží ani zákonnou povinnost dodat volební komisi spolu s navrženými kandidáty i své programy. „Tolik opominutí bere nadcházejícím volbám autenticitu. Co říct o občanském vnímání… stovek takových kandidátů?“ konstatuje El Comercio.