V politické krajině exilu

Skrytá stopa vedla Zdenka Slouku z domova domů: kroky šly krajinou exilu, aby posléze skončily v zemi, z níž pochází. Absolvoval cestu téměř kolem světa, než se ocitl zase doma; procházel, jak bohatě dokumentuje, politickou krajinou exilu.

Úvodní slova jeho autobiografie, nazvané Jdi po skryté stopě. Lidské kroky politickou krajinou exilu, naznačují otázku: „Geneze a tvarování politického člověka jsou procesy nečitelné, téměř tajemné.“ Tu autor vzápětí formuluje: „Jak to přijde, že tato nekonečná rozmanitost politických názorů (…) je patrná mezi lidmi, kteří byli vystaveni týmž okolním jevům, vyrůstali v téže době, v téže společnosti, v tomtéž jazyce?“ Autor nemá odpověď – nenašel ji ani po dlouhém životním běhu. Musel se spokojit se slovy svého profesora Mihajlo Rostohara: „Zkoumejme tedy obecnou podmíněnost psychologických jevů jejich vnějšími podněty.“

Rodinný étos

Tyto „vnější podněty“ začínaly u Zdenka Slouky už v rodině: otec byl legionář a Zdenek ještě jako hoch, který nemohl rozumět všemu, nasával „politickou“ atmosféru. Vnější podnět byl dán – a projevil se už u desetiletého kluka. „Ona to byla v tom třiatřicátém roce vůbec taková nezdravá doba, neuspořádaná, nedobrá,“ charakterizuje rok, kdy dal do nosu jinému klukovi z téhož domu za to, že se vyjádřil ošklivě o prezidentu Masarykovi – ve dnech, kdy (i v jeho rodném Brně) ztroskotal puč generála Gajdy.

Z postoje studenta Slouky vyplynulo zcela přirozeně, že se za války zúčastnil odbojového hnutí. Na této přímce leží i poválečné studium na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity a redaktorování ve Svobodných novinách. Autor se osvědčil jako student i jako žurnalista. „Tak či onak, ke konci roku 1948 jsem pokračoval cestou, na kterou jsem byl neodvratně směrován už více než dvacet let.“ Odešel do exilu.

Exil – jiné dobrodužství

V prosince 1948 odjíždí Zdenek Slouka i s manželkou – oženil se hned v červenci 1945 – „nelegálně“ do Rakouska. Když odtamtud po dlouhých šesti měsících odjížděli (nikoliv do vysněné Ameriky, nýbrž do Austrálie, což byla jediná mimoevropská možnost), byli bohatší pouze o zkušenosti, které nabyli setkáváním a střetáváním s lidmi nejrůznějších charakterů, národností a profesí (většinou s uprchlíky nejrozmanitějších osudů), o zkušenosti, jaké se jindy získávají teprve po letech života.

Podobnými zážitky byly i dva roky – doba, k níž se manželé museli zavázat – strávené v Austrálii. Tam Zdenka Slouku na podzim 1951 „získali“ dva pánové pro americkou okupační správu v Německu „jako politického analytika“ a jeho paní „jako překladatelku“. Nikdy nezjistil, odkud měli bohaté informace o jeho osobě. Jak se ukázalo, jednotka, jejímž se stal členem a jež byla umístěna v Mannheimu, měla „vytvářet různé tiskoviny, které se potom pašují do Československa“. Po zapracování měl „podávat americkému vedení kritické, hodnotící rozbory jejích zamýšlených a pravděpodobných výsledků“. Co si ovšem kritický Slouka myslel o takto vedené psychologické válce? „Psychologická válka vedená ze Západu byl nesmysl. Úspěšnou psychologickou válku proti komunistickému režimu 50. let mohli vést jen komunisté sami, a vedli ji úspěšně.“

Posléze však o Slouku projevil zájem Pentagon, a tak se v dubnu 1954 ocitl s manželkou ve Spojených státech. Navenek byl život pohodlný – všechny náklady hradila agentura –, ale když koncem roku 1954 končila tříletá smlouva, rozhodl se Slouka, že agenturu opustí, a odešel do New Yorku.

Americká anabáze

Hledání práce byl obtížné a neúspěšné, dokud nezasáhla náhoda: setkání s Janem Stránským přivedlo Slouku do Rádia Svobodná Evropa – a „nevyšel jsem odtud po dalších deset let“. Popis nesnadné, avšak zejména od této chvíle úspěšné cesty exulanta, by však vedl příliš daleko. Autor představuje tuto etapu s mnoha detaily amerického, nejen univerzitního života.

V části poslední pak líčí své opětovné setkání s domovem, pomoc nově rozvíjenému českému vysokému školství, nový sňatek. „A vrátil jsem se cestou, kterou jsem roku 1948 vyšel, cestou politickou a občanskou.“

Překvapivě však na konci knihy zjišťujeme, že na mnohé otázky – navzdory všem detailům – Zdenek Slouka nenabízí odpověď. V čem například spočívala pravá političnost jeho názoru? Že se zajímal o veřejné dění, že byl „liberál“, tudíž demokrat? „Stranicky“ nebyl doma nikdy vázán (v roce 1948 jen sympatizoval s národními socialisty); jak se projevoval politicky v USA, když tam získal občanství, se nedovídáme. Nic zvlášť politického ani neříká o svých pracích z oblasti mezinárodních vztahů. Na tyto otázky lze sice snadno zapomenout při poutavém líčení nejrůznějších prostředí a setkání s lidmi známýni i neznámými – přesto zůstávají a litujeme, že autor se je nesnažil zodpovědět.

Autor je překladatel a publicista.