Ženy sobě?

Je to už nějaký čas, co přišla umělecká skupina Guerilla Girls s hádankou, jak se nejsnáze dostane umělkyně na stěny prestižních výstavních síní (svlékne se a nechá se ztvárnit některým ze svých mužských kolegů). Dnes se nabízí ještě jedna, ne o moc optimističtější odpověď – počká si na projekt, který bude kurátorovat žena.

Právě pod ženským kurátorským vedením totiž nedávno vznikly tři pozoruhodné výstavní projekty v pařížském Centre Pompidou, newyorském Metropolitan Museum of Art a National Museum of Women in the Arts ve Washingtonu D. C. Jak název poslední zmíněné instituce napovídá, v jejich prostorách naleznete mužské autory jen stěží. Tím se na první pohled liší od dvou zbývajících, kde byste naopak obvykle jen s lupou v ruce hledali autorky, i když o tomto faktu se v názvech muzeí mlčí.

O čem sní turecké umělkyně

Tento aspekt nenápadného vykopnutí za dveře se odráží i v názvu nedávno skončené washingtonské výstavy A Dream…But Not Yours (Sen… ale ne tvůj), na níž kurátorka Esra Sarigediková Öktem představila výběr z tvorby současných tureckých umělkyň. Ústředním motivem expozice, který procházel většinou formálně rozmanitých děl (malby, fotografie, videa, instalace), bylo právě vyrovnávání se s obecným očekáváním, s nabízenou lákavou, pečlivě vykonstruovanou idylou, která však nenápadně utiskuje všude mimo úzce vytyčený kužel blažené záře.

Například plátno nazvané jednoduše Just Singing (Jen tak si zpívat) autorky Merve Brillové zachycuje mladou dívku zpívající rádoby sebevědomě do mikrofonu, zároveň se však ztrácející (sama sobě), když její průhledné tělo volně splývá s temným lesem na pozadí obrazu. Malba dokončená v roce 2008 reaguje na aktuální společenské změny v Turecku, kdy se najednou od žen očekává prosazení vlastní identity, mnohdy však v kontrastu s přetrvávajícím společensko-kulturním dědictvím let minulých. S tímto střetem si pohrává i tříminutová smyčka Harém. Inci Evinerová v něm vychází z rytiny z 19. století zachycující sultánský harém, původní figury však zaměňuje postavami současných žen repetitivně vykonávajících různé banální úkony (přenášení předmětů, protahování se, česání vlasů atd.). Jejich vězeňské mundúry a monotónní údery kladiva ve zvukové stopě jasně naznačují reálné možnosti sebeprosazení současných Turkyň z pohledu autorky. A právě podobná osobní angažovanost a nebojácnost jindy především klasicky prezentované turecké kultury činí z této výstavy výjimečnou událost.

Viktoriánské dámy, co si hrají, zlobí

Obdobně výrazný posun v reflexi, tentokrát ženské tvorby viktoriánské Anglie, přinesla i výstava Playing with Pictures (Hrátky s obrázky) v Metropolitan Museum of Art v New Yorku. Tradiční představu o tehdejších vdavekchtivých anglických dámách ve stylu Jane Austenové narušila nedávno Jane Campionová, když svůj film Bright Star (Hvězdo zářivá, 2009) rozehrála kolem ústřední postavy emancipované švadleny/módní návrhářky Fanny, a podobně i tato výstava objevila skryté tvůrčí vlohy viktoriánských žen. Kurátorce Elizabeth Siegelové se povedlo na skromném prostoru dvou zastrčených místností muzea (Guerilla Girls se uchichtávají pod gorilí maskou) představit pozoruhodný fenomén pra-koláží, vzniklých dávno před jejich rozmachem v rukou kubistů na počátku 20. století. Navíc koláže vytvořené rukama dam tehdejší vyšší třídy mají naprosto jiné tematické zaměření i funkci než jejich pozdější následovnice.

V prvé řadě byly primárně zamýšleny pro soukromé účely – tedy pro radost samotných autorek. Kolážový boom umožnil v šedesátých letech 19. století vynález laciných, a tudíž vždy ve větším počtu zakupovaných portrétních fotografií „cartes de visite“, které začaly plnit společenskou funkci dnešních vizitek. Anglická honorace si je při čajích o páté navzájem vyměňovala a ukládala do rozměrných alb, která pak sloužila k ilustraci společenské váhy jednotlivých majitelek. Postupem času se však alba přetvářela v umělecká díla, kde se za pomoci vodových barev, nůžek a lepidla proměňovaly mdlé obličeje v hrdiny a hrdinky osedlávající žáby či plameňáky v surreálných krajinách nebo mezi sebou flirtující způsobem dle tehdejších měřítek rovněž označitelným za surreálný. Alba se tak ve všech ohledech stala hájemstvím popuštěné fantazie mnoha žen, které by mohly jen stěží projevit svůj tvůrčí potenciál jinde. I tak nelze přehlédnout, že životní příběhy většiny vystavených autorek se podobají jako jedna „carte de visite“ druhé: bohatá, nikdy neprovdaná dědička, svobodná aristokratka, po smrti manžela zaopatřená vdova. I o několik desítek let později si toho všimla Virginia Woolfová, když v eseji Vlastní pokoj (A Room of One’s Own, 1929; česky 1998 v překladu Martina Pokorného) vyzvedala důležitost vlastního prostoru a vlastních peněz při jakékoliv umělecké tvorbě.

Pompidou – kino malých forem v režii žen

Ostatně aktuálnost této myšlenky dokládá i fakt, že právě podle zmíněného eseje je pojmenována i jedna část až do příštího roku probíhající výstavy nazvané hravě elles@centrepompidou (Ony v Centru Pompidou). Dlouhodobá expozice, pod kurátorským vedením Camille Morineauové rozdělená do šesti tematicky naznačených sekcí, je první příležitostí seznámit se na jednom místě a v takovémto rozsahu s díly ženských autorek zakoupených do sbírek pařížského Muzea moderního umění. Není tedy divu, že spíš než výrazným konceptuálním počinem je výstava pestrým pelmelem tvorby žen napříč styly, médii a zeměmi (pro zajímavost: z českých autorek jsou zastoupeny Adriena Šimotová a Běla Kolářová) v rozmezí 20. a 21. století.

I v tomto „genderovém výřezu“ ze sbírek Centra je na první pohled patrné především jeho bohatství na poli videoartu, který, jak bývá v Pompidou často zvykem, představuje nejzajímavější médium výstavy. Vedle klasiky, jako je Semiotics of the Kitchen (Kuchyňská sémiotika), v níž Martha Roslerová za pomoci téměř bojovnických chvatů odříkává abecedu kuchyňských nástrojů, anebo Art Must Be Beautiful (Umění musí být krásné) – fráze, kterou ve stejnojmenném videu Marina Abramovičová zas a znovu opakuje, zatímco si dokola brutálně češe/škube vlasy, představuje expozice i mnoho zajímavých současných autorek. Jednou z nich je určitě Maja Bajevičová, jejíž video Women at work (Under Construction) – Ženy v práci (Rozestavěno/Pod stavební konstrukcí) zaznamenává happening, při němž několik švadlen schovaných „pod stavební konstrukcí“ vyšívalo přímo z prostor lešení tradiční zdobné ornamenty do ochranných konstrukčních sítí, a to od rána až do večera, kdy jejich provizorní pracoviště ozářená pouze svítilnami vytvářela pohádkový dojem bdělých nočních skřítků. Za nejzářivější poklad výstavy bych však přece jen označila kolekci tří krátkých videí (Marquise – Markýzy, Parc Central Taipei – Centrální park Taipei a Gloria) Dominique Gonzales-Foersterové, žijící v Rio de Janeiru a Paříži, která ve svých přemítavých, niterných snímcích dokáže nenásilně kombinovat poklid asijských filmových mistrů s intelektuálním evropským rozjímáním, ať už sleduje dešťovou přeháňku v opuštěném parku nebo se prochází francouzskou klasicistní zahradou uprostřed Rio de Janeira.

Kdo utiší řev goril?

Nebyla by to však úplná výstava umělkyň 20. století, kdyby na ní chyběly již v úvodu zmíněné Guerilla Girls. Je příjemné sledovat, že některé z jejich vtipně rýpavých sloganů už přece jen trochu „zastaraly“, jako například ten z plakátu o anatomicky korektním Oscarovi, který letos konečně narušila první oceněná žena režisérka Kathryn Bigelowová. Mnoho z gorilích výkřiků však bohužel budeme moci s největší pravděpodobností tesat do kamene ještě hodně dlouho… aspoň do té doby, než se trochu rozšoupnou i kurátoři muži.

Autorka je filmová publicistka.