Můj mozek je článek on-line světa

Už nějakou dobu se umělecky zabýváte problematikou Open Source a před nedávnem jste několikrát veřejně upozornil na paradoxy autorského práva. V čem spočívají?

Autorské právo je podle mě samo o sobě velice absurdní věc. Vezměme si například hudební skladbu, potažmo její nosič, řekněme formát mp3. Někdo skladbu vytvoří, pracuje na jejím textu, rytmice, barvě zvuku. Na co se ale vlastně vztahuje jeho autorské právo? Může o sobě vůbec někdo říci, že vytvořil něco originálního? Jakou mírou k danému dílu přispěl? Všechno tvoříme na základě našich předešlých, převzatých zkušeností, které jsme získali od rodičů, sousedů, ve škole z knížek. Dílo tedy vzniklo díky konstelaci času, prostředí, díky všem bytostem, organickým a neorganickým věcem, informacím, které na nás měly vědomý, nevědomý či podvědomý vliv. Jak tedy může kdokoli tvrdit, že to či ono vymyslel on a nikdo jiný nemá na zrodu věci dostatečnou, ne-li větší zásluhu? A to nemluvím o spektru významů a použití, kterým se samozřejmě výsledné dílo naprosto mění.

Jaká je specifičnost copyrightu v době informačních technologií?

Pokud na výslednou skladbu aplikuji copyright – což se mimochodem podle našeho právního systému děje automaticky se „zrodem“ díla –, nesmí ji teoreticky nikdo kopírovat. Jak ji nesmí kopírovat? Nesmí si zkopírovat ty nuly a jedničky, tvořící výsledný soubor? To je tím, co chtěl tvůrce vytvořit a co nenechá nikoho modifikovat? Nebo nikdo nesmí kopírovat melodii, barvu zvuku, text, myšlenku či energii, kterou v sobě dílo skrývá? Shodneme se možná na tom, že datová podoba souboru není výsledným dílem, protože „nikoho“ přece nezajímá hromadění nesmyslných dat interpretovatelných miliony způsobů: například otevřením mp3 souboru v textovém editoru si určitě zamýšlenou skladbu nepřehrajete, byť i to může být zajímavé. U skladby nás zajímá hudba. Takže kdokoli, kdo si ji poslechne, nebo ještě hůře, kdo si kus melodie chtě nechtě zapamatuje, tak ji zcizil. A porušil copyright. Když už jsme přistoupili na dodržování těchto nesmyslných pravidel, přišlo mi vhodné vytvořit konečně pořádný copyright. Vytvořil jsem tedy takzvaný Aggressive Copyright, který zjednodušeně řečeno dává tvůrci výhradní právo na jakoukoli část díla. Zakazuje komukoli jakkoli kopírovat a upravovat. S dílem v podstatě nesmíte přijít do styku, protože byste si je mohli zapamatovat, verbálně nebo jinak je předávat či modifikovat pouhou špatnou interpretací. Chtěl jsem, aby Aggressive Copyright pokryl všechny potenciální problémy zneužití vašeho díla.

Jedním z vašich posledních projektů
je on-line systém pro jednoduchou prezentaci umělců weebit.info. Určitě řeknete, že vznikl z poměrně pragmatických důvodů, ale podle mě by jeho podstata mohla být i v něčem jiném. Zajímají vás sítě vztahů v uměleckých komunitách?

Zajímají mě komunity jako takové, umělecké nebo neumělecké. Inspirovala mě filosofie Open Source, kdy se díky spolupráci věci cizelují do naprosté dokonalosti. Ve chvíli, kdy něco nefunguje, najde se člověk, který ten problém opraví, a pokud to řešení bylo špatné nebo nedostačující, najde se někdo jiný, a celá věc se zase vrací do vývoje a zdokonaluje se. Hodně se pohybuji mezi umělci, kteří svoji kariéru teprve začínají, potřebují se nějak prezentovat a nebýt neustále tlačeni restrikcemi z takzvané komerční oblasti. Vytvořil jsem tedy jakousi Wiki, odkud jsem převzal kolaborativní charakter. Snažil jsem se o uživatelsky příjemné rozhraní, aby i ti, kteří nemají zkušenosti s internetovou technologií, byli schopni vytvořit si prezentaci. Bez omezení cenzurou a reklamou, jak je tomu u velkých portálů.

Jak jste reagoval na existující umělecky orientované domény? Na vývoji některých se ostatně podílíte…

Nemá cenu duplikovat fungující věci, nýbrž jejich funkční prvky propojovat. Artyčok.TV má perfektně připravené zázemí pro ukládání „videoinformací“, nabízí prostor pro streamování objemných dat. Rádio shivers.o----o.info pokrývá zvukovou složku, jlbjlt.net je ideálním informačním kanálem. Když si lidé zvyknou používat, co jim tyto portály nabízejí, mohou tyto specializace propojit ve své prezentaci na weebit.info.

Jak vnímáte uměleckou spolupráci v on-line komunitách obecně?

On-line komunity fungují, pokud jsou spjaty „fyzickým“ světem, čistě on-line „vztahy“ fungují jen dočasně a nakonec se lidé zase musejí jednoho dne sejít. Což je podle mě ideální. Nechci on-line komunity přeceňovat či podceňovat, po pravdě řečeno, když nejsem na internetu, jsem v podstatě naprosto nepoužitelný. Můj mozek je jakýsi článek on-line světa, jehož je takzvaná on-line komunita (blogy, portály apod.) základem, bez nich bych naprosto nebyl schopen toho, co dělám.

Souvisí podstata vašich projektů s nicky (přezdívkami), pod kterými vystupujete? Kromě 2046 je pro vás charakteristická minimalistická podoba o----o.info.

Nicky jsou identity, které jsem si zvolil, mám k nim vztah a postupně se s nimi sžívám. Nikdy jsem neměl rád své jméno, „někdo“ mi ho dal na základě dobového trendu (nemluvě o příjmení, to je ještě absurdnější případ). Nick je pro mě daleko víc, zvlášť 2046. Lidé se mění, ale jména zůstávají. To nějak úplně nesedí. V Česku si až na výjimky můžeme vybírat ze zhruba 360 jmen, zatímco lidí je tady kolem deseti milionů, a i když vezmeme v úvahu kombinaci jména a příjmení, pořád to není pro specializované rozlišení jedinců dostačující. Proto máme rodná čísla, ale nikdo vás neosloví vaším jedinečným rodným číslem. Mně bylo vždycky líto, že si nemůžu vybrat a musím žít s něčím, k čemu nemám vztah. Číslo mi připadalo jako ideální možnost, bez předsudků, naprosto čisté, jedinečné, a když mi jednou začali říkat 2046, konečně jsem našel své jméno.