V září tohoto roku budou spuštěny internetové stránky praguewatch.cz, které by měly mapovat problémy, jež v Praze vznikají nebo delší čas existují. Zároveň by měly propojovat činnost jednotlivých občanských sdružení a iniciativ, které se snaží v kauzách intervenovat. Přinášíme rozhovor s jedním z autorů projektu.
Jak vznikl nápad vytvořit praguewatch.cz?
Celý projekt vymyslel Marek Čaněk se svým kamarádem Jakobem Huerrlem už někdy v minulosti, ale teprve před půl rokem se do toho opřeli a začali shánět další lidi. V novém kolektivu jsme se shodli, že nám nevyhovuje, v jakém stavu se Praha nachází a jaké změny v ní probíhají. Zároveň nám připadalo, že existuje velmi málo informací o tom, co se v Praze děje i chystá. Proto vznikl nápad vytvořit pro takové informace místo. Tím má být internetová mapa, kde si člověk klikne na lokalitu, jež ho zajímá, a najde si kauzy s ní související. Ve chvíli, kdy jsme ji začali připravovat, jsme zjistili, že velmi podobnou ideu má i Ateliér pro životní prostředí, a proto jsme se rozhodli spojit s ním síly. Projekt chceme otevřít v září, spustit celou mapu a začít upozorňovat na jednotlivé kauzy.
Na jaké problémy reagujete? Byla podnětem k přemýšlení o tomto projektu konkrétní událost ve městě, nebo sledování dlouhodobého trendu?
Pojícím bodem celého projektu je Praha jakožto město, které má doposud svůj specifický charakter. Jde nám o to, abychom včas postihli momenty, kdy se může nárazově změnit: když se chystá vykácení parku, když je navržena vyhláška, která zásadně ovlivní kulturní povahu Prahy, anebo když se začíná plánovat nějaké dopravní opatření, jež může významně zasáhnout do života části obyvatel Prahy. Na to chceme nějakým způsobem reagovat a předat informaci lidem, aby s ní pak naložili, jak sami chtějí.
V současnosti takovéto informace nejsou dostupné, respektive jsou roztroušené na různých místech. Pakliže se věci člověk systematicky nevěnuje a neobětuje jí dost času, je téměř nemožné se zorientovat. To znamená, že většina obyvatel Prahy nemá reálnou možnost s dostatečným předstihem zjistit, že se v jejich okolí plánuje změna, která výrazně zasáhne do jejich životních podmínek. Tudíž nemohou ani adekvátně reagovat. Dá se tedy říci, že do jisté míry suplujeme úlohu, kterou by měl plnit magistrát.
Náše aktivita odráží dlouhodobý vývoj, kterým Praha prochází. Zažili jsme spoustu kauz, které se objevily a zase zmizely, aniž by došlo k nějakým výraznějším reakcím. Souvisí to i s tím, že veškeré aktivity byly roztříštěné a jednotlivé případy oproštěné od vzájemných souvislostí, které tu evidentně jsou. V důsledku tedy většina aktivit občanské společnosti vypadala jako dílčí boje několika okrajových zájmových skupin pod vlivem syndromu NIMBY [notinmybackyard = „ne v mém sousedství“ – pozn. red.]. Nešlo tedy o tlak veřejnosti na politiky motivovaný nějakými obecnými negativními trendy ve změnách Prahy.
Co budete považovat za úspěšné fungování projektu? Jak jej chcete propagovat?
Naším hlavním cílem je spojit aktivity, které vycházejí z občanské společnosti, využít synergii jednotlivých sdružení nebo skupin, které se zajímají o konkrétní problémy, a poskytnout jim prostor pro prezentaci na místě, které bude tyto informace shromažďovat. To je jedna tvář projektu. Další počítá se situací, kdy přijde člověk a bude se zajímat o svou lokalitu. Najde si ji na mapě a uvidí kulturní, dopravní, ekologické kauzy: co se plánuje okolo a co by mohlo ovlivnit jeho reálné životní podmínky a místo, kde žije. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se lidé sami zapojovali a psali nám o případech ze svého okolí. Aby se z toho postupně stal jakýsi styčný bod pražské občanské společnosti.
Praguewatch se v nejbližší době chystáme propagovat na takových akcích, jako je Zažít město jinak 2010 iniciativy Auto*mat. Chystáme k projektu i další doprovodné akce. Plánujeme komentované procházky Prahou, vždy po jedné lokalitě se zaměřením na věci, které se tam dějí a mění a jichž by si člověk normálně nevšiml, ale mohou nadobro změnit charakter místa.
Jaké si myslíte, že je dnes Praha místo pro život? Mám na mysli bydlení, pohyb po městě, kulturní život…
Myslím, že Praha je dobré město pro život podle toho, kým jste. Pokud jste člověk, kterého zajímají věci, na něž můžete narazit po celém světě, jež jsou kulturně nespecifické, tak je to dobré místo pro život. Myslím dokonce, že jde ještě pořád o dobré město pro život, i pokud hledáte nějaké specifické zážitky, duch místa. Ale právě toho v poslední době ubývá.
V závislosti na tom, jaké jsou šance, aby si člověk koupil byt, usadil se a začal si budovat vztah k místu, kde bydlí, lokalita také vypadá. Praha se, co se týče ekonomické dostupnosti bydlení v širším centru, stává exkluzivním městem. Jeden krok je, že se z centra vytrácejí lidé, kteří si bydlení v něm již nemohou dovolit, ačkoliv tam třeba jejich rodiny žijí po několik generací. Dalším jsou vznikající rezidenční zóny, což je takový vyšší a zatím poměrně nenápadný stupeň sociální segregace. Ty chápu jako velký problém s ohledem na budoucnost sociálního života v Praze.
Zajímavá věc, kterou teď lze v Praze sledovat, je skutečnost, že několik městských částí začalo s kampaněmi, v nichž se snaží budit dojem, že politika městských částí je utvářena zdola, samotnými obyvateli. Mám na mysli kampaně stylu „Za čistou Prahu“ a „Jsem rád, že žiji ve městě, které sám utvářím“. Placené jsou často z celoměstského rozpočtu nebo z rozpočtu městských částí a fungují jako předvolební reklamy na politiky, kteří tam nyní sedí. Zajímavé je, že po období absolutní arogance moci a po skandálech s Opencard nebo s územním plánováním nyní politici přikročili k vytváření dojmu, že lidé nejsou odcizeni od změn, jimiž lokality, kde žijí, procházejí. Přitom je celé toto propojení vytvářené jenom z jedné strany, iluzorně, neroste zdola, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Co si myslíte o ne/existenci veřejného prostoru?
Veřejný prostor je jeden ze základních prvků společnosti fungující na demokratických principech. Je to prostor, kam může přijít kdokoli za jakýmkoli účelem a může se setkávat s mnoha různými lidmi a situacemi, se kterými by se, pakliže by byl uzavřený v jednom sociálním prostředí, nesetkal. Je to jakési cvičiště pro toleranci a pro odbourávání předsudků. S úbytkem veřejného prostoru a s rostoucí sociální segregací hrozí nárůst sociálních problémů, pokles solidarity napříč sociálními skupinami, vznik ghett a tak dále. To podle mě Praze do budoucna hrozí. Téma veřejného prostoru a jeho úbytku je teď aktuální například v souvislosti s plánovaným vymísťováním bezdomovců z Prahy.
Jakou mají obyvatelé určitého místa šanci se hájit, když proti nim stojí mnohamilionový projekt? Třeba na Pankrácké pláni…
Od chvíle, co se to nějak výrazněji řeší, tedy od konce devadesátých let, je situace definována tak, že Pankrác je nevyužité území, které je prostě mrtvé a je potřeba s ním něco udělat. To je špatný informační základ, ze kterého se vychází. Vůbec se nepočítá s tím, že park nebo tržnice, která stávala na místě dnešních Arkád Pankrác, nejsou mrtvá území, naopak jsou to právě prvky oživující oblast a udržující kontakt mezi lidmi, kteří tam žijí. Pokud existuje podobné spojení, pak jsou lidé ochotni věnovat svůj čas a peníze do rozvoje dané lokality, třeba už tím, že si tam koupí byt.
Pokud se někde postaví projekt podobný tomu pankráckému, je to sice jako živé území chápané investory a lidmi, kteří tam mají své obchody, ale skutečný život tam umírá, protože člověk už k místu nemá přímý vztah, ale vztah zprostředkovaný skrze majitele či provozovatele objektu. Na místo už jde motivován nějakým primárním vztahem k jeho majiteli, nikoliv k místu samému, ať už jde nakupovat nebo jde do kanceláře. Myslím, že v případě Pankráce se investorům a radnici dobře podařilo prodat ideu, že to místo je mrtvé, a je tudíž potřeba ho využít a oživit. Přitom třeba pankrácký park vždycky žil.
Důležitou roli hrají média, protože když se člověk dívá na novinové články o Pankráci, zjistí, že ze začátku byly plány na výstavbu prezentované jako vytvoření živého centra s náměstím. Dokonce se mluvilo o tom, že by tam měla být přemístěna radnice Prahy 4. Lidé se pro ideu, že by Pankrác měla nějaké centrum, částečně nadchli. Ovšem na vypěstovanou představu živého centra navázaly developerské projekty. Pojetí centra jako živého místa bezděčného setkávání lidí degradovaly na komerční centrum, kde je život vázán na obchody a placené služby.
Co se týče úspěchů občanské společnosti, v nedávné době bylo několik případů, kdy se povedlo aktivizovat místní obyvatele a spor vyhrát. Základem byla včasná informace o tom, že se něco chystá. Jeden slavný případ za všechny jsou Klánovice, plánované golfové hřiště místo lesa. Do jisté míry úspěšná byla také aktivita proti zástavbě zeleně v akademické vesnici v Krči a alespoň mediální úspěch zaznamenávají občanské aktivity za záchranu parku Strašnice. Podobných případů je v Praze hodně. Myslím, že vítězstvím je i to, když se o konkrétní kauze hodně mluví. Když se nemluví, není šance něco ovlivnit.