V anglické metropoli, jako poslední dobou všude v Evropě, to se squatingem nevypadá dobře. Squatovat je sice legální, domy je ale možné udržet stále kratší dobu. Zpohodlnělí squateři navíc nejsou schopni společné obrany svých zájmů a často ani funkční komunikace mezi sebou.
Squating plní od svých počátků roli náplasti na obrovské odlišnosti v ekonomickém zázemí Londýňanů. Možná právě proto je dosud tolerován. V Londýně totiž praští do očí rozdíl mezi těmi, kteří se samozřejmostí využívají výhod hlavního města a počítají libry po tisících, a těmi, pro něž je jedinou možností squatovat, hledat použitelné věci, které jiní vyhodí, a recyklovat jídlo z kontejnerů u supermarketů. Začít squatovat je jednoduché. V poslední době se však proslýchá, že se squaty rychleji vyklízejí, než vznikají. Postup vyklízení není tak velkolepý jako u nás. Nekoná se žádné policejní cvičení, do domu přijde jen pár úředníků (baillifs) se symbolickým policejním doprovodem.
V poslední době přicházejí evikce stále častěji. Nejvíce je to znát v severolondýnské oblasti Hackney, po desetiletí proslulé hojnou squaterskou komunitou. Nedaleko se bude stavět olympijský stadion a čtvrť, vyhlášená svým specifickým charakterem, se stala velmi lukrativní lokalitou. Téměř jsem nepoznala ulici, v níž ve squatu bydlí mí známí. Na jejím začátku totiž vyrostly během dvou let vysoké bloky luxusních bytů. Squateři ale žádný velký odpor nekladou. „Je stále tolik příležitostí ke kompromisu, že obrana squatů se většině jeví jako zbytečná. Při vyklízení squateři klábosí s policisty skoro přátelsky. V Londýně není vůbec zakořeněná tendence bránit svůj prostor,“ říká Tom, který byl před pár týdny vystěhován ze dne na den, bez předchozího varování.
Místo subkultury sociální působení
Většina squatů slouží svému původnímu účelu: bydlení. Pro studenty, kteří chtějí ušetřit, i pro ty, kteří squatují z nouze. Squaty, které jsem poznala, byly obydleny mezinárodním osazenstvem a v různém poměru tam byly zastoupeny politické názory a inklinace k odlišným subkulturám. Najdou se samozřejmě i feťácké squaty nebo prostory na jednu noc, kde se dělají velké rave parties, během nichž návštěvníci dům z velké části zdemolují. V Londýně však existují i místa na opačné straně spektra, sociální centra. Ta jsou zakládána od prvních let po přelomu tisíciletí, po vzoru italských centri sociali. Pod tím se rozumí vytvoření veřejného prostoru, který je napojen na místní komunitu a jeho obsah se odvozuje od jejích potřeb. To je široká definice.
Užší vymezení najdeme u sociálních center, která se definují jako radikální či autonomní: „Sociální centra vycházejí z potřeby prostorů pro radikální politickou debatu a akci, schůze, společné jídlo, alternativní hudbu, vzájemnou podporu, sdílení informací a dovedností a kolektivní vzdělávání. Vycházejí ze společné touhy budovat sítě, podpůrné skupiny a hnutí, vytvářet propojení a rozvíjet naši politiku s našimi komunitami a městy. Mít veřejný prostor, v němž je antiautoritářská politika přístupná a jednoduše viditelná, je základní cíl. Tím, jak naše města a sousedství čelí pokračující vlně privatizace a gentrifikace [sterilní „obnovy“ starých a nevyužívaných městských částí developery, vytěžení a zestejnění míst – pozn. LK], okupování prostor se stává stále méně možným, ale také potřebnějším,“ vysvětluje se v aktivistické brožuře What‘s this place?.
Sociální centra nabízejí zdarma různé workshopy, od jazykových kursů přes sítotisk po opravu kol, také bar nebo kavárnu, jídlo za symbolickou cenu, internet zdarma, prostor pro hudební akce. U komunity, která žije kolem, se tyto aktivity setkávají se zájmem, protože jinak je to všechno v Londýně dost drahé. Lidé, kteří se starají o chod centra, se občas sami sebe ptají, proč by měl anarchista vařit pro děti střední třídy (middle class kids). Teprve v kontaktu s místní komunitou má podle nich smysl začínat aktivity proti gentrifikaci nebo za práva imigrantů. Nekonečným kolotočem každodenní starosti o centrum se kolektiv vyčerpává a na kampaně a jiné aktivity už nezbývá energie.
Prekérní práce samozřejmostí
Průměrná doba existence squatů a sociálních center je podle Toma tři až šest měsíců: „Je tak jednoduché zabrat něco nového, že nikdo nemá důvod snažit se udržet, co je. Lidé to vzdají a odejdou, nechtějí riskovat zabavení nebo zničení svého majetku. Mnoho z těch, kteří opakovaně otevírali sociální centra, po čase vyhořelo a raději šli do podnájmu.“ Někteří proto volí možnost dohody s majitelem objektu.
Tak vznikl i Rat Star, jedno z mála současných londýnských radikálních sociálních center. Budova bývalého obchodního domu byla využita letos na jaře pro uskutečnění Tattoo Circusu, benefičního festivalu tetování a piercingu, jehož tradice pochází ze Španělska. Peníze z něj šly na vězněné aktivisty po světě a na podporu No Border aktivit v Calais. Několik jednotlivců se po skončení akce rozhodlo zůstat a na ně se nabalili další. Během necelého půlroku zařídili v domě sítotiskovou dílnu, free shop, cyklodílnu, společnou kuchyni s jídelnou, filmový a koncertní sál. Poskytují prostor pro schůzky různých kolektivů. V bývalém kostele funguje takzvaný Rat Rest, prostor pro masáže, relaxační cvičení, ozdravné kůry… Každá dílna nebo aktivita je organizována samostatnou skupinou, všechny se scházejí jednou za měsíc. Přesto většina zodpovědnosti a problémů padá na hlavy lidí, kteří v Rat Star bydlí. Ti se také snaží, aby se nestal jen místem na parties, jak se v minulosti stalo mnohým sociálním centrům.
Lisa, původem z Itálie, zdůrazňuje nevýdělečný, DIY, grassroot charakter Rat Star, postrádá ale silnější orientaci na politickou akci. „Plánujeme kampaň proti gentrifikaci, protože oblast Camberwellu se s ní značně potýká. Naše zázemí tu je vlastně jenom díky několika lidem, kteří odmítli prodat svou nemovitost, jinak by tu už stálo nákupní centrum Sainsbury‘s. V Británii je těžké začít mluvit například o prekérní [neplnohodnotné – pozn. LK] práci, což se v Itálii děje běžně. V téhle zemi je prekérní práce samozřejmá, nikdo se nad ní nepozastavuje. Je to tak zakořeněné ve společnosti, že není možné z toho udělat téma.“
Politiku zpět do ulic!
Dalším známým politickým prostorem je 56a, potravinové družstvo, cyklodílna a radikální knihkupectví s infoshopem. Bylo zasquatováno v roce 1991 a právě díky dlouhodobé existenci a pravidelné otevírací době je životnou součástí okolní oblasti. Funguje jako informační centrum (například svými Practical Squatting Nights), zároveň jako místo pronikání k radikálním politickým myšlenkám skrze praxi, odlišnou od té každodenní. Cyklodílna je organizována podle principu DIY; kdo má nějaký problém s kolem, dostane radu, ale práci musí udělat sám. V potravinové kooperativě, která se snaží prodávat zdravé jídlo za co nejnižší cenu, si nakupující počítá sám, kolik nakonec zaplatí. O úspěších 56a svědčí i zájem radnice na likvidaci tohoto prostoru. Téměř po dvanácti letech, což je doba, po níž by měl dům squaterům legálně patřit, si radnice na prostor vzpomněla a chtěla uplatnit své vlastnické právo. Nakonec jí začalo 56a platit nízký nájem.
Chris z infoshopu se chlubí, že jejich knihkupectví je – se svou (sebe)organizací – v Londýně jediné a že se tady setkává s různými generacemi aktivistů. Na ostatních squatech kritizuje spolu s Tomem přílišný sklon chápat squating jako životní styl a orientovat se na subkultury. Pamatuje si totiž ještě bouřlivou dobu devadesátých let. „Je potřeba dostat politiku zpátky do ulic,“ říká. To je ale v dnešní době těžké. Na jedné straně by v tom mohly squaty a sociální centra sehrát důležitou úlohu, na druhé straně je právě na nich vidět, proč se to nedaří.
Já a můj squat
Squateři mohou žít v Londýně za stávajících podmínek izolovaně od většinové společnosti. Nemusejí chodit do práce, používat placené služby, cokoli kupovat. Obstaráváním základních věcí spotřebují čas, ale téměř nepotřebují peníze. Tento způsob života je překvapivě pohodlný a rozhodně není nudný. Podle Chrise je nejobtížnějším postavením člověka práce za průměrný plat a bydlení v podnájmu.
Problémem rozhodně není, že lze žít bez peněz (na principu sdílení a kreativity), vytvářet možnosti nekomerčních aktivit, workshopů, akcí. To je vzor, který má velký potenciál. Problém je, že takový životní styl má tendenci ukolébávat kritický náhled na okolní společnost. A přitom z nespokojenosti squating vznikl. Pastí je také spotřebitelský způsob uvažování: dokud dům je, budeme si užívat, až nebude, obsadíme další. Mnoho squaterů nepociťuje přímo problémy, s nimiž se potýkají ti méně šťastní; jako by pro ně neexistovaly. Zdá se, že se zapomnělo na doby, kdy se obsazovaly domy, aby se pak poskytly bezdomovcům a migrantům. Ani sociální centra neunikají pasti subkultury, jak se o to snažila ve svých začátcích.
Budovat sítě squatů a hnutí kolem sociálních center se možná podaří, až squating zakážou, jako v Nizozemí, a squateři se ze dne na den stanou nájemníky s nulovými právy. Nebo až přijde horší krize než ta minulá, která se Londýna téměř nedotkla. „A my tu na ten zlom čekáme,“ podotýká na závěr našeho rozhovoru Chris.
Autorka je spolupracovnice redakce.