Nejsme adrenalinoví sportovci

Mezi přáteli, ale i v médiích jsem se setkal s názorem, že lidem, na rozdíl od vašich předešlých počinů, není úplně jasné, co jste Občanem K. chtěli sdělit. Můžete to v krátkosti vysvětlit?

Každá akce má vždy jakousi návaznost na ty předcházející, což platí i o té poslední. Když byla po výbuchu naše anonymní skupina policií zčásti rozkryta, automaticky nám vyskočilo téma identifikace a toho, co se někdy souhrnně označuje jako problematika Velkého bratra.

Takže tento váš nový koncept přímo souvisí s tím, že už jste nemohli pracovat v takovém utajení jako dřív?

Když se při výslechu dozvíte, že oni vědí, s kým žijete a co jste kde a kdy dělal, je to opravdu nepříjemná osobní zkušenost. To byl prvotní impuls. Ohledně toho, co jsme chtěli sdělit, je třeba říci, že tenhle projekt se od ostatních liší tím, že je mnohem širší, trvá delší dobu a hlavně zatím není ukončený. Nemá přinášet odpovědi, jde spíš o experimentální sondu. Výstava Občan K., která nedávno proběhla v Praze, je v médiích většinově vnímána jako výsledek nějakého projektu, což tak úplně neplatí. Projekt jsme po nějakou dobu uskutečňovali jen mezi sebou, až později jsme ucítili potřebu začlenit do něj širší společnost, což se uskutečnilo skrze onu „výstavu“. Akce ale neskončila, běží dál.

Téma identifikace je široké a zahrnuje jak sledování ze strany státu, tak shromažďování informací o nás všech, které slouží soukromým firmám a subjektům. Nejde jen o občanské průkazy, ale i kamerový systém, RFID čipy v nejrůznějších výrobcích, různé slevové karty, opencards, výpisy z hovorů, používání internetu a tak dále. Já si vůbec nejsem jistý, že jsme, jak média říkají, zfalšovali úřední doklady. Málokdo se pokusil tu vernisáž hlouběji vyložit. Nikdo se neptá, kdo je na těch fotkách, jak je něco podobného vůbec možné; většina se spokojuje s faktem, že členové Ztohoven zfalšovali občanské průkazy a změnili si identity. O to nám ale nešlo.

Počítali jste s tím, že byste mohli být obvinění z padělání úředního dokladu?

Už v první fázi bylo všem jasné, že akce může přinést velké problémy. Dohadovali jsme se i o tom, zda s tím nyní jít vůbec na veřejnost. Když jsme se dva dny po výstavě dozvídali kusé informace o tom, že byl někdo z nás zatčen, měl jsem takový druh strachu, který jsem nikdy před tím nezažil. Najednou procházíte městem, slyšíte houkačku a máte pocit, že se to týká vás nebo některého z ostatních kluků. Strach začne ovládat vaše vnímání reality a prostoru, i když se na něj připravujete. Časem samozřejmě opadne, zvláště po reakcích veřejnosti a mezi blízkými, ale zároveň s vámi z části stále zůstává. Počítali jsme od začátku s tím, že může dojít k výslechům a soudnímu řízení.

Někoho může napadnout, že právě o to vám jde. Schválně vybíráte něco, co je na hraně zákona.

Nic neděláme proto, abychom se dostali k výslechu nebo před soud. Důležité je pro nás téma projektu a jeho sdělení veřejnosti.

Funguje uvnitř Ztohoven demokracie? Máte nějakou vůdčí osobu?

Každý z nás je jiný, neshodneme se ani na ideologii, ani na konkrétním politickém názoru, jsme ale schopni se shodnout na nějakém aktuálním tématu, které připadá důležité zúčastněným lidem. Mnohdy jsme popisování jako skupina s vedoucím, za něhož je většinou považován Roman Týc. To je potřeba dementovat. Jednoho z nás něco napadne, druhý k tomu něco přidá, třetí na základě toho přijde s něčím ještě lepším a všichni to pak realizujeme podle toho, kdo co umí a jak je schopný dotahovat věci do konce. Nápady přicházejí i během realizace akce. Nikdo nerozděluje úkoly a vše probíhá na bázi domluvené improvizace. Tento model spolupráce dle mého citelně chybí ve světě, který kolem sebe vidíme. Pro mě je Ztohoven spíše platforma než skupina. Na našem posledním počinu se podílí dvanáct lidí.

Objevuje se i názor, že je to pro nás jen zábava. Ano, nedělali bychom něco, co nás nezajímá, ale je to také práce, která vždy nějak souvisí se ztrátou pohodlí. Nejsme zkrátka adrenalinoví sportovci, máme naopak pocit, že si na sebe bereme problémy celé společnosti a doby, což samozřejmě neznamená, že chceme být nějakými mučedníky. Zároveň nechceme být rozkódovatelnými celebritami, což je snad patrné z našeho přístupu k médiím.

Co vám na přístupu médií ke Ztohoven vadí?

Překvapilo mě, jak jsou u nás nejen profesionální novináři nechci říci přímo líní, ale zvyklí na to, že když něco chtějí, tak to prostě dostanou na talíři, napíšou a jdou dál. Jako když si v obchodu vybíráte oblečení. Novináři, alespoň co se týče reakce na naši vernisáž, neumějí hledat nová témata; daleko spíš opisují jeden od druhého. Pak to dopadá tak, že nás buďto chválí nebo haní, ale málokdo se pokusil třeba jen popsat místo, kde se vernisáž konala, a pocity, které u něj vyvolala. Řada lidí odcházela z galerie zklamaná; očekávali něco velkého, že zase něco bouchne. My jsme tam ale spíše položili konkrétní otázky a je zajímavé, že lidi tam za nimi zřejmě nepřišli.

Co říkáte na výsledky posledních parlamentních voleb? Připadají vám v něčem výjimečné?

Vzhledem k tomu, že nechceme, aby byly naše akce spojované s politickými stranami, i k tomu, že v partě jsou kluci s odlišným politickým viděním, by nebylo fér, abych tady prezentoval názor jednotlivce.

Vaše akce se zatím odehrávaly ve veřejném prostoru. Přesunujete se nyní z ulice do galerie natrvalo?

Ono se píše o galerii, ale ve skutečnosti jde o prostor, který jsme si pronajali, nějak ho přetvořili, ale galerií původně nebyl. Je poměrně známé, že řada z nás z ulice prostě pochází a je zvyklá na ní tvořit, na tom se nic nemění. Potřebovali jsme něco sdělit a k tomu jsme tentokrát potřebovali prostor. To je celé, nic víc v tom není třeba hledat. Udělali jsme to poprvé a možná také naposledy.

Považujete se za angažované umělce?

Naše aktivity vyrůstají z přesvědčení, že tu jsou věci, s kterými je třeba nějak hýbat, jde tedy o určitý druh aktivismu. Ale není to ten případ, kdy si vezmete transparent a jdete do průvodu. My spíš projektem žijeme, než abychom chtěli někoho přesvědčovat. Myslíme, že nestačí jen na něco poukázat výstavou, to zpravidla nefunguje. Proto volíme jinou cestu a tak trochu se dáváme i všanc, čelíme různým obviněním a tak. Je pouze na společnosti v širokém slova smyslu, aby popsala, co vlastně děláme. Nyní je patrný dvojí přístup. Jeden je represivní ze strany policie: zabavili nám výstavu a my ani nevíme, kde a v jakém stavu se nachází. Druhý ukázala jedna galerie, jež by ráda zmíněné dílo chránila jakožto umělecký artefakt. Tady je jasný konflikt, zda jde o předmět doličný nebo umělecké dílo. Jde vůbec o první případ po roce 1989, kdy policie zabavila vystavované dílo.

Jak policie při zabavování argumentovala?

Rozporuplně až schizofrenně. Říkali, že objekt byl zabaven, protože souvisí s nějakým trestným činem, ale na otázku o jaký trestný čin jde, se nám dostalo odpovědi, že to je teprve v šetření.

Zatím to vypadá, že s ohlasem a reakcí lidí i médií na výstavu nejste příliš spokojeni. Dostavily se vůbec nějaké výsledky, v něž jste doufali?

Na hodnocení projektu je brzy, protože ještě neskončil. Nějaké polovýsledky ale určitě jsou. Mezi lidmi se o něm mluví, a to je přece také skvělý výsledek. Jen bychom možná byli raději, kdyby se tolik nezkoumaly naše osoby a to, co jsme udělali za přestupky. Uvítali bychom, kdyby se lidé zamysleli nad problémem, na nějž jsme ukázali, i když si uvědomujeme jeho šíři. Žijeme v době, kdy se o nás na nejrůznějších, zdánlivě nevinných místech sbírají a pak vyhodnocují informace s odůvodněním, že to má sloužit naší bezpečnosti, našemu pohodlí a pokroku. Tahle akce jasně ukazuje, že i když se nejrůznější registry stále více systematizují, jejich obhajování je lehce průstřelné. K čemu tedy tyto informace slouží, do jaké míry jsou zneužitelné a jak se sami podílíme na jejich dodávání? Dnes ještě máme šanci tyto věci ovlivnit, ale v dohlednu nás třeba čekají očipované občanské průkazy, jež ponesou řadu informací, které běžný člověk nedokáže přečíst. Kdo o tom už dnes přemýšlí?