Paměť totality

Úvodní a také objemnější svazek pamětí Ivana Klímy Moje šílené století se celý nese v duchu poctivé a snad až urputně upřímné snahy zodpovědět otázku jakéhosi mladého redaktora BBC z počátku 90. let: „Jak se mohlo stát, že jste byl v mládí komunista?“ Dotaz možná připadal atraktivní tazateli, jinak ale zavání banalitou: nevnímá běh dějin a už vůbec není s to pochopit historii takřka celé meziválečné a zejména poválečné umělecké generace, jež ve své době našla pochopitelnou naději na život ve spravedlnosti právě v komunismu. Navíc se dříve či později ze svého poblouznění probírala a v mnoha případech nakonec skončila v řadách protirežimního disentu.

Ivan Klíma byl jako dítě uvězněn v internačním táboře Terezín, dva jeho strýce za komunistický odboj popravili a otec přežil několik koncentračních táborů jen díky pomoci jiných komunistů. Tyto autorovy osudy byly vcelku logicky završeny pocitem znovunabyté svobody spojené s příchodem ruských tanků. Při troše škodolibosti k dnešnímu bojovně paušalizujícímu antikomunismu lze říci, že je na místě spíš řečnická otázka, zda by nebylo zvláštní, kdyby Klíma nakrátko komunistické utopii nepodlehl.

Upřímnost i paušalizace

Klíma rozhodně nenapsal svou ani generační obhajobu, daleko více se zdá, že sebemrskačsky analyzuje vlastní myšlenkové selhání a je k sobě možná až příliš tvrdý. To je ovšem ojedinělý počin v době, kdy se řada píšících pamětníků skrze psaní snaží obhájit neobhajitelné a jejichž paměť připomíná děravý cedník. Navíc je patrné, že Klíma nebyl dogmatický komunista ani zpočátku 60. let, což nakonec platí i o jeho vnímání této doby. Zvláště druhá polovina této dekády, která byla pro většinu jeho souputníků dobou znovunabývané či dokonce znovunabyté svobody, je pro Klímu jen výrazem „unavenosti režimu“. To se z dnešního pohledu přece jen jeví jako veskrze racionální, třebaže cynický úsudek. I ve srovnání s jeho tehdejšími redakčními kolegy se Klíma zdá být v kritice vládnoucího režimu razantnější, což dokládá i jeho tehdejší novinové psaní.

Na prvním svazku pamětí trochu zamrzí, že esejistický důraz je kladen především na stále se opakující snahu o filosofické ztotožnění nacismu s komunismem. Tyto pasáže jsou nutně slabší už proto, že jde o dodatečné potvrzování toho, co před Klímou už mnohem přesněji řekli jiní (Koestler, Arendtová, Nolte). Skutečnost, že se také najde řada lidí, kteří toto zjednodušené vnímání věrohodně vyvrátili, tu navíc chybí úplně. Klíma je v těchto částech nepůvodní historiograf a nakonec sklouzává k tendenční a zbytečně dogmatické schematizující linii, v níž klade rovnítko třeba i mezi komunismus a islámský fundamentalismus.

Občas tu najdeme až nemístné odsudky, třeba Orwellův boj za španělské občanské války proti fašismu autor představuje jako levicovou pomýlenost jen proto, že Orwell patřil mezi bojovníky trockistických POUM. Z Orwellova díla Hold Katalánsku (Homage to Catalonia, 1938, česky Odeon 1991 v překladu Gabriela Gössela) je přitom jasně patrné, že mu (stejně jako řadě dalších) nešlo ani tak o to, ke které skupině se přidat, jako spíše proti komu obrátit zbraň.

K věci

Mnohem podnětnější je Klímův cit pro jazyk, který se odráží jak v psaní, tak čtení a analýze propagandistického jazyka obecně. Tento cit jej neopustil nikdy a funguje dobře při odhalování falše jazyka komunistů, jakož i později, když se spisovatel v době porevoluční zaobíral ve svých fejetonech (Kruh nepřátel českého jazyka) przněním mateřštiny novináři současnými. Snaha o jazykovou čistotu platí i pro oba svazky pamětí, kde by čtenář marně hledal výrazné autorské i redakční chyby – až na několik chybějících písmen. Autor oba díly prokládá citacemi z dobového tisku, svých deníků a tehdejších děl, což čtení dodává zvláštní kolážovité kouzlo.

Svému psaní se tu Klíma věnuje o něco méně, než by si čtenář přál, ale i tak se vyjevuje, že je to spisovatel, jemuž asi nejlépe padnou přívlastky talentovaný a pracovitý. Pokud platí, že jeho největším literárním prohřeškem bývá přílišný sklon k moralizování a patosu, tyto memoáry ničím takovým netrpí. Čtenáře možná překvapí strohý a věcný styl vyprávění, jenž dává vyniknout síle životaběhu, který ozdoby prostě nepotřebuje. To ovšem neznamená, že by Klíma coby kronikář vlastního života selhával po literární stránce a stal se jen suchým vykladačem. Stále je to brilantní vypravěč příběhů a jedinečný mistr jazyka, jenž je s to v krátké větě sdělit vše důležité a zároveň čtenáře okouzlit. Třeba když hned v počátcích druhého svazku glosuje svou situaci spisovatele v Anglii v době okupace sovětskou armádou: „V cizině, s cizí dívkou a doma cizí vojska.“

Jedné otázce mladého redaktora je v prvním díle věnováno snad až příliš stran, ale je zase jisté, že Ivan Klíma nezůstal nic dlužen. Vytknout mu lze jen skutečnost, že odmítá vidět rozdíly mezi těmi, kteří v dobré víře pomáhali budovat svět, jenž měl přinést svobodu pro všechny bez rozdílu, a těmi, kteří od počátku věděli, že v jejich novém světě pro řadu lidí a národů žádné místo nebude.

Místo emigrace normalizace

Právě z těchto důvodů druhý díl pamětí překonává i ten zdařilý první. Ne co do počtu stran, ale v síle textu a původnosti myšlenek. Klíma už si zde nic nepůjčuje, nestaví se do role filosofa ani historiografa a zůstává kriticky myslícím spisovatelem, což mu sluší nejvíce.

Úvodních 120 stran textu je prodchnuto dilematem možné emigrace, které v krátké době v Klímově životě nastalo hned dvakrát. Poprvé, když byl v době srpnové okupace na výjezdu v Anglii, a podruhé, když už v době počínající normalizace přednášel na univerzitě ve Spojených státech. Rozhodnutí vrátit se domů, kde se mu nenabízelo nic dobrého a kde hrozila spíše perzekuce nejrůznějšího druhu včetně věznění, je nakonec společnou volbou manželů Klímových. Aniž by autor ostouzel ty, co volili opačně, jasně vysvětluje, proč jako spisovatel český nemohl jinak a svým příkladem zřejmě k návratu přiměl i mnohé další.

Líčení doby normalizace a nalézání vnitřní svobody v jednání vlastním i ve spoluúčasti přátel se sice čtenářům dostalo už v několika dílech Klímových spisovatelských současníků, ale i tak stojí za to. Je možná méně osobní i intimní než to ve Vaculíkových deníkových románech, jistě i méně sebestředné než knihy Pavla Kohouta, ale jeho zúčastněný nadhled skvěle vystihuje, jak je možné za pomoci rodiny a okruhu přátel plnohodnotně žít v podmínkách, které mnohé lidi přinutily k přežívání. Klímovo zapojení do aktivit disentu není líčeno elitářsky, stejně jako jeho nutné potýkání se s StB a tehdejšími úřady. Absurdita doby se díky Klímově literární zručnosti odhaluje v podstatě sama a čtenáře nepustí, dokud nedosáhne poslední strany. V druhém díle pamětí Moje šílené století se Klímovi podařilo bez patosu a emocí vystihnout zvláštnost oné doby nazývané jejími protagonisty vcelku případně zprvu normalizací a posléze reálným socialismem. Doby, pro niž bylo příznačné především úplné vymizení jakýchkoli ideálů na straně mlčící většiny a úporná snaha o zachování elementárního lidství a osobní důstojnosti uvnitř hrstky disentu – ať již chartovního nebo křesťanského. A tento vhled do závěrečných dvaceti let nám dosud v literatuře faktu chyběl.

Z knihy se dozvíme i to, co dlouho nešlo na rozum StB, a sice proč Klíma jako zakázaný spisovatel nepodepsal Chartu 77, s níž přitom roky spolupracoval a podílel se i na několika jejích dokumentech. Nutno zdůraznit, že absence jeho podpisu se právě ve světle Klímovy práce pro disent jeví jako nedůležitý fakt v jinak silném občanském postoji. Autor odmítal jakýkoliv kompromis s režimem, i když mu byl nezřídka nabízen. Chartu 77 navíc podepsala jeho manželka Helena.

Philip Roth se mýlil

Poměrná otevřenost autora v případě vzpomínání na vlastní milenecká vzplanutí vcelku odpovídá jeho prozaické tvorbě, kde nalezla své důležité místo. V žádném případě ovšem není tak odvážná až odvázaná, jako tomu bývá v případě jeho přítele Ludvíka Vaculíka, a v závěru pamětí se vytrácí úplně s vysvětlením, že už tak dost ranila jeho blízké a není třeba rány znovu otevírat.

Klímovy paměti mohou být chápány též jako příspěvek k dávno zapomenuté polemice s Philipem Rothem (u nás vyšla v knize Už se blíží meče, 1990). Ten v jistém novinovém rozhovoru vyjevil názor, že útlak spisovatelům nesvědčí a v mnohém je vlastně nutí k provinčnosti. Jak moc se Roth mýlil, je nakonec vidět právě na tvorbě Ivana Klímy, jenž v době nesvobody napsal několik románů světové úrovně a v časech svobody přinesl především tento nerománový, ale výsostně literární počin, který je osobní pamětí dvou totalit.