Pan Sonic

Věrozvěstové elektronické hudby, pionýři minimalistického techna s maximálním účinkem, hlukaři, věční experimentátoři – finští Pan Sonic mají dost nálepek na to, aby jimi mohl člověk beztrestně plýtvat. Před nedávnem, po více než patnácti letech účinkování, desítkách desek, vedlejších projektů, kolaborací a extrémních koncertů, ohlásili zánik formace. Není to důvod pro psaní nekrologů, dvojice Mika Vainio a Ilpo Väisänen bude v provozování hudby pokračovat na sólových drahách, vyloučena není ani další spolupráce někdy v budoucnu. Spíše než o rozpad se jedná o dlouhodobou hibernaci. Neuzavírá se tedy příběh jejich zvukového tepání, ale symbolicky končí jedna etapa vývoje elektronické hudby, do níž finská dvojice otiskla nesmazatelnou stopu s až nefinskou razancí. Zakončení je to navíc stylové, Pan Sonic stihli na rozloučenou vypálit poslední albový projektil, který nese název Gravitoni. O něm později.

Tohle není minimal dub

Pan Sonic si od počátku devadesátých let postupně vysochali tak masivní sebeskulpturu se spoustu detailů, bizarních zářezů a pikanterií, že je prakticky nemožné pojmout ji do jednoho textu. Projekt, který začínal pod názvem Panasonic („Doufali jsme, že nás Panasonic třeba finančně podpoří. Jim se ale zneužití jejich jména nelíbilo.“), si svou pozici vydobyl především postojem, způsobem, jakým nahlíží na tvorbu hudby – je to pokora v experimentu, přirozenost vývoje a naprostá samozřejmost, s níž se od počátku stavěl k netradičním postupům v hudbě.

Na ploše všech svých desek, jejichž počet je už dnes dvouciferný, si Pan Sonic dokázali vytvořit natolik vlastní a osobitý zvuk, že hudebním kritikům nezbývá než je pravidelně zařazovat někam po bok Autechre; ne snad zvukem, ale významem. Společné mají vlastně pouze to, jak málo toho mají společného s čímkoliv jiným. Příznačný je i fakt, že legendární DJ britské stanice BBC John Peel, člověk, který byl v rozpoznávání výjimečné hudby většinou neomylný, si je k nahrávání přizval hned po vydání jejich debutového alba v roce 1995.

V obvyklých seznamech svých inspirací uvádějí Pan Sonic hromady starého reggae, ska nebo Johnnyho Cashe, ale i japonský noise, Pierra Henryho a kultovní proto-techno Suicide. Oblíbená a často citovaná historka popisuje, jak se dvojice koncem osmdesátých let zavřela do garáže a navzájem se vystavovala nízkofrekvenčním hlukům o hlasitosti 125 decibelů – právě práce s frekvencemi potom definovala jejich tvorbu na téměř dvě desetiletí dopředu. Polovina dua Mika Vainio popisuje zvuk Pan Sonic jako „spojení dvou odlišných přístupů – přísně minimalistického techna a roztažených zvukových ploch, které je známé z dubových setů“.

Konzistentní bzučivé těsto

Podle stejného rozporu a spojování protikladného pak vzniká jejich hudba – nadmíru tvárná bzučící hmota, ve které rozvolněné a místy i meditativní zvukové plochy drží na uzdě strojově přesné elektronické beaty a jež se rodí striktně za použití pouze analogových prostředků. Mika Vainio se proti použití počítačů jasně vymezuje, říká, že „kdyby měl ke tvorbě hudby používat počítač, musel by naprosto změnit celý svůj přístup“. Počítače jsou pro Pan Sonic nudné – kapela zhusta využívá nástrojů, které speciálně pro ně staví „třetí člen“ Jari Lehtinen.

Nejpozoruhodnější na Pan Sonic ale není, jakým způsobem hudbu tvoří (sekvencery, oscilátory, samplery) ani s kým ji tvoří (legendární japonský avantgardní kytarista a zpěvák Keiji Haino nebo německý zvukový experimentátor Carsten Nicolai), ale především to, že se dokázali udržet na špici elektronického masivu tak dlouhou dobu. Slovo, na které je nutné se při plavbě ve vodách finských jezer Pan Sonic zaměřit nejvíce, je „konzistence“. Přestože je oběma hudebníkům vlastní touha pouštět se do neprobádaných prostor a přirozeně manévrovat do neznáma, všechna jejich alba mají logický vývoj – jejich diskografie, vyskládaná vedle sebe, tvoří souvislý příběh hlukově pošramoceného techna a nabroušených elektronických výbojů.

Šplh na rozloučenou

V tomto světle vypadá logicky i návaznost posledních dvou desek. Na předposlední Katodivaihe (2008) hostuje islandská cellistka Hildur Guðnadóttir a v některých skladbách tak dává nahrávce „jemnější“ patinu (jemnější v případě Pan Sonic je ale stále brutálně syrové). Na oficiálně rozlučkové nahrávce Gravitoni už však Pan Sonic nehledají cestu, jak svůj zvuk vyčistit, ale svým typickým způsobem pracují s rozporem a dávají najevo, že poslední deska rozhodně nemá být vyměklá. Nahrávka, která vyšla 7. června na značce Blast First Petite, je přesvědčivou demonstrací analogové síly.

V prostoru, který poskytuje patnáct kompozic alba, se Pan Sonic pohybují zdánlivě zuřivě, neváhají zakomponovat do spletité sítě skladeb gabbu o tempu 200bpm ani absurdně utržené zvukové bouře – Pan Sonic se na rozloučenou šplhají po ramenou Throbbing Gristle nebo Einstürzende Neubauten, ale zároveň plně využívají arzenál, který nastřádali během patnácti let putování vyprahlou hlukovou pouští.

Z desky především každou minutou víc a víc vystupuje zřejmý fakt, že dvojice už tesáním zvukových monolitů nějaký čas strávila. Americký výtvarník Sol LeWitt ve svých prohlášeních o konceptuálním umění mimo jiné tvrdí, že „když umělec ovládne své řemeslo příliš dobře, začne dělat slizké umění“. Pan Sonic evidentně přesně vědí, co dělají, a na poli elektronického hluku, minimal techna nebo industrialu by se těžko hledali hudebníci zběhlejší v tvorbě divokých zvukových ataků. Že se během celé své kariéry dokázali slizkému umění a manýrismu s grácií vyhýbat, je tedy možné považovat skoro za zázrak.

Autor je hudební publicista.