Zánik domu Ayresů

Nadpřirozené rekvizity a prostředí chátrající rodinné usedlosti posloužily Sarah Watersové v Malém Vetřelci (The Little Stranger, 2009) při konstrukci sociálně-politického příběhu s tajemstvím, působivého vyprávění o konci jedné epochy. Ústředním prostorem je v románu honosné anglické rodové sídlo Hundreds Hall. Rozlehlé panství ve vypravěčových vzpomínkách na dětství figuruje coby oslnivý středobod nedosažitelné krásy a nepředstavitelného bohatství, k němuž se on, potomek služebnictva, mohl jen bázlivě a s úžasem přibližovat u příležitosti ojedinělé zahradní slavnosti. O téměř tři desetiletí a jednu ničivou světovou válku později pak protagonista, teď již venkovský lékař Faraday, přichází na Hundreds Hall podruhé.

Konfrontace dávné vzpomínky se současným stavem ale vyznívá neútěšně: „Dům byl samozřejmě menší než v mých vzpomínkách – vůbec ne tak velkolepý, jak jsem si vybavoval –, ale to jsem čekal. Co mě však vyděsilo, byly známky chátrání. Jako by z něj dočista opadaly kusy překrásných zvětralých hran, takže nejisté georgiánské obrysy domu byly ještě rozmazanější než předtím.“

Doba proměn a chátrání

Obtížná poválečná léta započala v Británii mimo jiné i výraznou proměnu sociální stratifikace společnosti, dříve neotřesitelné postavení tradičních rodin vyšší třídy se začínalo rozrušovat. Sarah Watersová ve svém nejnovějším románu obestavuje tuto politicko-sociální tématiku zdánlivě nesouvisejícími a poměrně tradičně koncipovanými žánrovými stěnami gotického románu. Chátrající sídlo vážené rodiny Ayresových poskytuje pro vyobrazení turbulentních proměn ostrovního sociálního klimatu po druhé světové válce působivou metaforu. Průvodcem čtenáře a vypravěčem je zmiňovaný venkovský doktor, který je na začátku knihy na Hundreds Hall přivolán ke stonající služce. Ta první vyřkne, že s osaměle stojícím sídlem není všechno v pořádku. Faraday se postupně propracovává až do role rodinného lékaře, ale vlastně i téměř jediného přítele a důvěrníka celé rodiny: staré paní Ayresové a jejích dvou dětí, dcery Caroline a syna Rodericka. Zvláště s Caroline si výjimečně padnou do noty.

Nespolehlivá racionalita

Watersová při komponování svého duchařského vyprávění nespěchá, nadpřirozené složky příběhu textem probleskují pozvolna a jsou vypravěčem – pragmatickým, usedle staromládeneckým a chvílemi až nesnesitelně nudným lékařem – neustále zpochybňovány. Racionální soud absolventa medicíny přeci nemůže takovým podivnostem vycházet vstříc, vždy je třeba nalézat „pravděpodobnější“, konzervativnější vysvětlení. Jak se ale finanční situace věhlasného rodu stále zhoršuje a jak chátrá dříve unikátní sídlo, stávají se nevysvětlitelné události stále hůře ignorovatelnými. Drásajícími projevy domovního prokletí je Roderickovo již tak chatrné psychické zdraví rozhlodáváno až k existenčnímu minimu, tragické následky se však nevyhnou nikomu z nešťastného rodu Ayresů.

Faradayovo vyprávění ale neustále setrvává v sebeujišťujícím bezpečí vědecké racionality. Postupně se tak vyjevuje jako svého druhu originální nespolehlivý vypravěč, jehož líčení čtenář – navzdory vstupnímu předpokladu možného logického vysvětlení všech událostí – stále častěji kriticky reflektuje. A právě tato obrácená perspektiva, v níž nakonec upřednostňujeme nevysvětlitelné před překonstruovaně pochopitelným, promění naše vnímání Faradayova charakteru a problematizuje i zdánlivě průzračné epizody jeho vyprávění.

Občas se však ona zvolená stylizace nepochybujícího, suše anglického vypravěče autorce trochu vymstila, zvláště ve středních pasážích románu se tempo vyprávění zklidňuje natolik, že může méně připoutaného čtenáře začít téměř uspávat. Pokud ale chvilkové návaly únavy překoná, nabídne mu Malý vetřelec zručně konstruované vyprávění, kde aktualizovaná klasická žánrová formule románu o strašidelném domě slouží obecnějšímu příběhu.

Autor je bohemista.