Zázemí

Píšu Tvůj příběh, babičko. Tak, jak jsi mi ho vyprávěla. I jinak. Píšu a moc mi na tom záleží, což samozřejmě celou věc komplikuje. Včera večer jsem dala Františkovi přečíst prvních deset stránek. Tedy prvních, které jsem napsala, ne začátek příběhu. Copak já vím, jak to začne. Začátky mi nejdou. A jak to bude celé vypadat a jestli to vůbec nějak dopadne. Mizíš se mi pod rukama. Ta mohutná postava, kterou jsem nikdy nemohla obejmout celou najednou, ve které jsem se ztrácela, v její rozsochatosti a složitosti. Rozpouští se mi před očima, bezbarvými čůrky odtéká mezi prsty. Jediné, co mě neopouští, jsou věci. Tvary a vůně. Barva smíchu. Odlesk světla na hřbetě Tvojí ruky. Sice hebké, ale ne hladké. Kůže, kterou tvoří stovky drobných lesklých plošek, jako bys byla rozlámaná. Úhel mezi linií nohou a trupem, když jsi myla nádobí, opřená předloktími o dřez. Nikoho jsi to nenechala dělat, aby se nádobí neotlouklo. Tisíckrát opakované situace. Těkání kolem plotny, kolébavé, ale svižné. Propnutý horní ret a prověšené koutky, když jsi srkala horkou omáčku z vařečky. Flétnista, než nasadí první tón. O všechno ses opírala. I volným prostorem jsi chodila zvláštně tělem napřed. Jako by ses brodila sněhem. Drnčení těžkého kovového robotu při mletí máku.

Odtud nemůžeš vyprchat, tady jsi uvězněná. A v příbězích. Ve svém vyprávění. Bláhově jsem mu říkala materiál a chtěla s ním pracovat. Jako by to byla surová ruda, kterou jsem z Tebe vytěžila, a teď ji přetavím v něco dokonalého. Pročistím, opracuju, vykovám. Nejde mi to, babičko. Jak by mohlo. Tak, jak jsi to vyprávěla, tak to platí. Nemůžu do toho ani sáhnout. Ne že bych nechtěla, že bych se ostýchala, však mě znáš. Jenže ona to není beztvará surovina, tak jako to není bronzový odlitek, majestátní pomník babičky Noemi. Jsi to Ty, v pohybu, v nádechu a výdechu.

Takže jsem těch prvních pár stran dala Františkovi přečíst. Je to špatné, řekl. Přece víme, že zrovna tohle psát neumíš a umět nebudeš, tak proč. Snažila jsem se to s ním konstruktivně probrat. Urputně jsem se držela, odtažitě diskutovala možné příčiny, konkrétní problémy, varianty změn, celkovou koncepci, psala si poznámky do moleskina. Vydržela jsem to hrát skoro dvě hodiny, než jsem se rozbrečela. Značně se mu ulevilo. Když předstírám konstruktivnost, jsem nesnesitelná.

Kdybych byla Ty, zavřela bych se v noci do koupelny a ráno by bylo hotovo. Domácnost v normálním stavu, nikdo ze spáčů by nic nepoznal. Jako když jsi šila peřiny. Jen zatoulané pírko na zástěře zavěšené nad vanou. Jako když jsi přešívala závěsy. Nebo malovala, tapetovala, cokoli. Odtahala sama všechen nábytek, srolovala koberce. Hlavně aby nebyl dědeček doma, on takové věci nemá rád – nepořádek v domě. Všechno bylo hotovo hned. Žádné plánování. Něco by se hodilo, tak se to udělá. Něco k tomu chybí, tak se to nahradí. Nevíme, jak se to dělá, vyzkoušíme. Improvizace. Jsi mistrem improvizace. Jazzová hospodyně. Všechny ty prazvláštně uchycené systémy závěsů, plent, přehozů a záclonek. Všechno vypolstrované a očalouněné. Nabarvené, přistehované, přiťuklé napínáčky. Domácnost jako labyrint. Jako nad ránem ztichlá džungle s nehybnými kaskádami těžkých lián, houpavým terénem, girlandami monstrózních květů a četnými pastmi pro neznalé. A Ty uprostřed jako šaman. Rafinovaný koordinátor svého spletitého světa.

* * *

Čtu Běguny Olgy Tokarczukové. Nemám na to čas, ale zase jsem neprozřetelně slíbila recenzi. Strašně mě to vyčerpává. Nemyslím ten úkol, pevně daný počet úhozů, termín s vykřičníkem v diáři. Ale ta kniha. Vlastně proti ní mám dost věcí. Je stejná jako autorčiny předešlé. Obdobná kompozice, postupy, vypravěčka. Přesto to zoufale dobře funguje. Pohlcuje mě to. Drobné útržky, na kterých není při čtení vlastně nic tak zajímavého, ulpívají v mysli a vynořují se v nečekaných situacích. Celé dny převaluju v puse jejich chuť. V knize je taky několik krátkých epizod z rodiny, epizod s dítětem. Příběhů bez úvodu a závěru, ohraničených v toku textu jen mezerami před a po. Někdo se někomu ztratí, bloudí neznámo kde. Někdo je těžce nemocný, je úmorné o něj pečovat. Tyhle příběhy mě ničí nejvíc. Každé dvě stránky odkládám knihu a běžím se podívat na Šimona, jak spí. Jeho hebké a vypouklé tváře mě často rozpláčou. Poslouchám klidný dech a závidím plyšovému králíkovi s ožužlanýma ušima, kterého drží ze spaní. Uklidněná se vracím k četbě. Vydrží mi to tak dva odstavce.

Ne, neužívám si to. Tenhle zoufale sentimentální přístup k literatuře si znova a znova zakazuju, trpělivě rozmlouvám, zkouším se nepoddat. Nesnáším v sobě toho naivku, který jako by vzal poprvé do ruky přesvědčivý text, poddává se každému písmeni. Je to zdlouhavý a vysilující způsob četby. Někdy mi bývá až fyzicky zle. To se pak snižuji k potupnému sebechlácholení, že je to všechno jenom jako. Jenže co není. A tak radši domýšlím, hledám v příběhu skuliny pro milosrdná řešení aneb děti jistě nestrádají! Jako když vylekaná uprostřed noci usilovně zkouším přesnít špatný sen. Copak takhle se dá načítat pro odborné účely? Vztekám se, paralyzovaná těžkopádnou obludou nesmyslné empatie. Dá se načítat pro odborné účely?

Štve mě, jiný by z podobného příběhu vystavěl román, rozohnila jsem se, když jsem si stěžovala Františkovi. Aspoň slušnou obsáhlou povídku. Ona je nechává jako fragmenty, polotovary, trousí je za sebou jako odpadky v lese. Naseká jich do jedné knihy deset dvacet, šup. A já z toho můžu puknout. – Rozmáchlé gesto, slečna od vedlejšího stolku se po mně překvapeně podívá. Asi mluvím nahlas. Sedíme v Obratníku, co se už nejmenuje Obratník. Těkám očima po detailech kavárny. Všechno při starém. Knihovna, potištěné lampičky, nádoba s nachos, dokonce i lízátka à 5 Kč na baru. Nedává to smysl. Jak se může něco přejmenovat a vůbec nezměnit? – A neuhlazuje konce. Příběhy celou dobu někam směřují, ale poslední věta jako by z neznámého důvodu chyběla. To není standardní otevřený konec. Spíš šotek. Jako když někdo domyje nádobí a pak neutře hadříkem linku kolem dřezu. Všechno zůstane počvachtané a kvůli tomu jedinému opomenutému pohybu přetrvá dojem rozbordelené kuchyně.

Jestli píšu, Františku? Projekt babička? Vždyť už neumím ani číst. Co jsem matka, louskám všechno jak harlekýna. Neumím se distancovat. Může být mateřství konečnou diskvalifikací pro literární práci? Přesný počet úhozů, vykřičník v diáři. Nemůžu to ani učíst, jak budu psát recenzi? O Šimonově dechu a hadříku na nádobí?

* * *

Vdala jsem se dřív, než jsem zjistila, že chci nosit Tvoje jméno nadosmrti. Jako s tím domem, milovaným od vlhkých studených chodeb, přes krb, ve kterém jsi zakázala topit, po muškáty hřeznoucí z oken. S domem, kterého jsem si všimla, až když ho prodali. Zahrada, o které se mi začalo zdát, až když si na ní hrajou cizí děti. Obdélníky slunce z oken, přelomené v ohbí stěn, jejichž tvar si vybavuju až teď, když se do nich nemůžu schovat. K nim patří papírové žaluzie, nažloutlé a skládané. Jako lampiony. A nad tím vším půda, jejíž zaprášená tajemství ukrytá pod přehozy prožranými od molů hledám až teď, když se na ni nepodívám. Za to těžké oválné zrcadlo na dveřích. Jako by se vcházelo právě jím. Za otočení malým ledovým klíčem, který bolel do prstů. Tak často jsem to zkoušela. Odemykat. Tam-zpátky, tam-zpátky. Otlak na kloubu dětského ukazováku pálil víc a víc. Ale nikdy jsem sama nevešla. A i s Tebou jen na otočku. „Utíkej do tepla, tady bys nastydla.“

Vždycky to šlo odložit na zítřek, zalézt do hlubokého ušáku a jen si to představovat. Krajkové svatební šaty, krabice provlhlých knih, houbařské košíky, tátovy sešity s domácími úkoly. Paruka jako zvíře pošlé v balicím papíru. Starý kempový vařič. Kufr s klobouky, které si nelze představit na žádné hlavě. Hlavě z naší rodiny tedy ne. Dětská kolíbka. Proč mi to už nestačí, proč mi najednou nestačí o tom snít.

* * *

Poslední dobou bývá na čteních ve fra nezvykle hodně lidí. Třeba včera Cesty na Sibiř, ale tam se to dalo čekat. Seděla jsem na schodech, těžký vzduch recyklovaný bezpočtem plic, u hlavy dřevěný věšák s padesáti bundami. Naštěstí se neměl kam převrátit. První slova, která Martin Ryšavý toho večera vyslovil, byla v napěchovaném prostoru sotva slyšet. Plachý autor. Díval se do hladkého laku stolku, do sklenice mattonky, do otevřené knihy. Když zvedl oči, těkaly. Snad pro ten objem dvou mohutných svazků románu jsem si ho představovala jinak. Pak začal číst. Hlas po prvních větách zesílil, už během druhé třetí stránky text autora úplně pohltil, dokonce začal trochu hrát. U vtipných hlášek mu cukaly koutky. Četl snad padesát minut bez přestávky, ani se nenapil. A pak ještě dlouhá diskuse – ne moc literární, spíš o sobech, grantech, šamanech a o Vietnamu. Nervózní při ní nebyl, ale jak zavřel knihu, zase se vrátil do gest a dikce tichého člověka.

Ukázka byla hodně dějová. Spousta dialogů. Pořád nějaká akce. Přesně to, co mě v literatuře nijak zvlášť neoslovuje. Dlouho jsem odolávala, myslím že déle, než většina přítomných, ale po chvíli text vtáhl i mě. Musela bych přečíst víc, abych dovedla pojmenovat, čím to je, ale zmocňoval se mě takový dětsky radostný pocit. Něco starosvětského. Jednoduchého, poctivého, nezáludného. Žádné fígle.

Karolína v úvodu zmiňovala Tajuplný ostrov a autor jí za Vernea hned poděkoval. V textu se pak mihl Stevenson. V duchu jsem si přiřadila ještě Conrada. A když četl o panáčkujícím hranostaji, tak z nějakého neznámého důvodu taky babičku Noemi. Bez bližší souvislosti jsem si u toho obrazu vybavila mýtské ptačí krmítko za kuchyňským oknem. Původně tuhle funkci plnila prostorná budka přimontovaná na zeď koupelnového přístavku. Pro bezpečnost neměla žádné bočnice, jen sloupky. Ptačí altán. Ale krmení se do něj muselo nosit ze zahrady, což začalo být pro babičku postupem času obtížné. Daleká cesta. A tak budka osiřela, jen z ní dál visel velký kus loje, který mě vždycky děsil, přestože ho občas navštěvovali strakapoudi. Nažloutlá beztvará hmota, ze které v horku odkapávaly těžké kapky. Krmit se začalo rovnou kuchyňským oknem. Na parapet se připevnila deska, aby byla plocha větší, a začaly hody. Základ stravy tvořila slunečnicová semínka. Původně se sypala jen v zimě, vždycky ráno, ale časem babička rozvalila okno sezóna nesezóna několikrát denně a pokaždé jich na krmítko vyvrhla další vrstvu. Když oni na to čekají. Bylo mi záhadou, kde se kila semínek neustále berou, nikdy nedocházela. Až jsem jednou objevila železnou zásobu pod dlouhou kuchyňskou lavicí, za červeným kanýrem, který cudně halil dřevěné nohy od sedáku až na zem. Igelitové pytle nadité špičatými nevyloupanými semeny. Kdes k nim přišla? To víš, to mi vozí Bečička.

Bečička není zdrobnělina, Bečička je vedoucí a posléze majitel ovoce-zeleniny v ulici vybíhající od náměstí k Choceňské bráně. Časem si otevřel i smíšené zboží v ulici z protilehlého kouta náměstí u brány Litomyšlské. Babička ho prý kdysi hlídávala, když byl malý kluk. Kdykoliv jsme spolu vešly do zeleniny, vzhlédl od staré kovové váhy a se zvoláním rukulíbám jí pokynul přes přepravku pomerančů. Nazdar mede, odpovídala mu, zatímco obíhal pult s bednami cibule, česneku, paprik a lískových oříšků. Ujal se babičky vždycky přednostně. Zavěsila se do něj, odvedl si ji trochu stranou a důvěrně k ní naklonil hlavu, aby mu předala choulostivou informaci o všem, co potřebuje nakoupit. Kvapem pak plnil papírové sáčky, házel je na váhu a okamžitě zas sundával a popisoval cenou, i když se ručička ještě ani zdaleka neustálila na konkrétní hodnotě. Obdivovala jsem ho, jak to asi pozná.

Když zemřel dědeček a babička už sama do města nedošla, předávala své potravinové objednávky telefonem a Bečička jí nákup přivážel malou dodávkou až k bílému drátěnému plotu. Taky modré basy plné minerálek ve skleněných lahvích. Dokud se neodstěhovala z domu, nikdy nepřešla na plastové. Od malička mě bavilo nosit chladné minerálky z chodby a se syčením ohýbat kov víček malým otvírákem ve tvaru lahvičky. Nalévat jí jednu skleničku za druhou, čím byla starší, tím větší měla spotřebu, a pak rychle láhev zavíčkovat plastovým kloboučkem. Automaticky jsem je zavírala hned, ale vždycky mi ještě stihla říct, ať to honem udělám, aby nevyprchaly bublinky.

Bečička tedy zařizoval i slunečnicová semínka, babička je distribuovala a ptáci zobali. Prázdné slupky stačilo smést pod okno do tmavého vlhkého koutu dvora. Do vyvážky jejich nahnilých schránek se jednou za čas pustil nějaký agilní dobrovolník. Bývalo jich po kotníky, spíš po kolena. Lopata ukrajovala dešti slehlé vrstvy a u země skřípala o hrbolaté dlaždice. Vždycky se odvezlo několik koleček. Jak málo připomínal pohled na tu tlející hromadu křehká nicnevážící těla zvonků a sýkorek, kteří tu denně hodovali. A už vůbec to celé nesouvisí s hranostajem panáčkujícím na mohyle sibiřského šamana. Ale co na tom. Snad to bylo tím, že mi ve fra, vmáčknuté na schodech, bylo dobře jako na lavici v rohu babiččiny kuchyně. A když se na baru převrhla sklenička a zazvonila o podlahu, vyděsila mě jako nečekaný výpad hřbetu babiččiny ruky proti oknu. Spolu s výkřikem Jedete, syčáci! vrazila do skla, za kterým se vzneslo hejno vyplašených zvonků. Ládujou se a ládujou, dobytci, ani tam ty sýkorečky nepustěj. Vidíš, jak si sýkorka jenom ďobne a odletí s tím pryč? A co teprve když se objevila sojka. Nebo dokonce hrdlička. Darmo zkoušet argumentovat, že hlad mají všichni. Pohled na věc byl jasný a už pár desítek let se neměnil. Zvonci, cikáni a Rusové byli odjakživa v nemilosti. Sýkorky, Židi a Angličané se protežovali. Britská královská rodina se uctívala (kromě Charlese, pochopitelně).

Po čtení nechávám věci ve fra a jen tak v mikině přebíhám k Holanům pozdravit společnost převážně bývalých studentů naší školy, kteří tu zapíjejí čísi úspěchy. Má učitelka, po níž jsem podědila panáka slivovice a která je jen o pár let starší než já, se mě snaží přesvědčit, že zatímco ona je s Jáchymem Topolem jedna generace, my ostatní jsme už naprosto jinde. Když pije, je roztomilá. Jednou o ní něco napíšu. Po státnicích.

* * *

Kde jsi, babičko, kde Tě mám? Už nikdy před očima. A doufám, že ne napořád jako dneska, ne věčně za očima. Mám Tě v očích. V jejich tvaru a barvě. V tupém nose a kulatém obličeji. Rozpuštěnou do vlastního těla. Pak se zpívalo Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal, smrt již nemá práva, vítěz tys a Král. Zvedali rakev a vynášeli ji z kostela. Všichni tam přišli kvůli Tobě a oni Tě nesli pryč. Naposledy z kostela, kde jsme spolu tolikrát seděly v lavici s dírkami ve dřevě, jako od kružítka. Říkalas, že jsou od červotočů, ale ať se nebojím, že tam žádní nejsou. Což nedávalo smysl. Takže od kružítka. Nesměla jsem kopat do lavice, jen listovat zpěvníkem. Voněla jsi lakem na vlasy a svým Blasé. Měla bílé perličky a široké šaty do půlky lýtek.

Ta rakev snad ani nemohla být Tvoje, dralo mě to celou dobu, co tam stála. Tak dlouhá a úzká. Přesně opačně než Ty. Ne, neodnesli Tě s ní. Copak to jde, opustit kostel tím, že se umře? Nemá to být naopak? Copak bys odešla a nechala mě tam samotnou v lavici s dírkami od kružítka a zamlklým Šimonem na klíně, se Šimonem ve fusaku, který pohltí tolik slz, že to popírá fyzikální zákony? Nebylas tam. Jsi docela jinde.

Pojedu domů. Z nádraží budu pospíchat a poslední úsek cesty poběžím. Doma vtrhnu do dveří, položím Šimona do postýlky a s bouchnutím se zamknu na záchodě. Svléknu se a dva prsty ponořím hluboko do sebe. Někde tu musíš být. Kde jsi, babičko. Kde Tě mám.