Co se světem bez hodnot?

Podnětem k napsání románu Vyvrhelové (Die Ausgesperrten, 1980) se stala zpráva z roku 1965 o sedmnáctiletém mladíkovi, který vyvraždil vlastní rodinu. Elfriede Jelinek zasadila děj své knihy do doby krátce po válce, do padesátých let. Začala přitom Vyvrhele psát na konci sedmdesátých let, tedy v době, kdy Německem otřásaly teroristické útoky RAF (Frakce Rudé armády). K této problematice se o mnoho let později vrátila divadelním textem Ulrike Maria Start (2006).

Terorismus v malém

Ve Vyvrhelích jde o násilné činy, které lze chápat jako jakýsi terorismus v malých poměrech. Hrdiny jsou čtyři pubertální výrostci, dva chlapci a dvě dívky. Vyvrhelové společnosti, násilníci a nakonec zločinci. Ale titul lze číst také tak, že hrdiny jsou mladí lidé na začátku života, přesto společností vyvržení, odvržení: i to je možný překlad slova Ausgesperrten. Kromě Sofie jim byla už předem přidělena role outsiderů.

Dění je zasazeno do padesátých let, aby o to více vynikl akutní nacismus (části) rodičovské generace. Ta se v knize dělí do tří táborů: Sofiini rodiče patří ke společenské smetánce, jsou vzdělaní, bohatí, mají kariéru, vilu a před jménem „von“. Ti jistě neměli za války ani po ní potíže. Otec dělníka Hanse zemřel v Mauthausenu; matka je stoupenkyní sociální demokracie a dělnické třídy a má nekvalifikovanou práci: nadepisuje obálky. Matka dvojčat Rainera a Anny je bývalá učitelka, ubohá, nevkusně oblečená cuchta a oběť domácího násilí, lépe řečeno oběť patriarchálního společenského a rodinného modelu, v němž muž jako nezpochybnitelná autorita velí a trestá. Tímto mužem je otec Rainera a Anny, jednonohý válečný invalida, násilník, takřka sexuální deviant a hlavně doživotní nacista.

Camus a selanka

Na první pohled jako by autorka potvrzovala sociologickou poučku, že bývá lhostejné, z jakých poměrů mladiství zločinci pocházejí. Jenže aktivita těchto rebelů či „vyvrhelů“ je absurdní tím, že přitom plně respektují sociální rozdíly mezi sebou a společenské přehrady vůbec. Sní o tom, že se jim v budoucnu podaří tyto bariéry překročit a dostat se do privilegované vrstvy. Všichni kromě Sofie, která už privilegovaná je.

Tito rebelové mají o své budoucnosti naprosto konvenční a kýčovitě selankovité představy, jak vystřižené z červené knihovny či Heimat-románu, přestože čtou Camuse a Sartra. Přes všechny deklarované poučky o svobodném činu zůstávají a zůstanou tito pubescenti uvězněni svým prostředím a původem. Dvojčata Rainer a Anna jako by navíc byli kvůli historické zátěži svého otce prokletí.

Autorka kritizuje poválečnou společenskou realitu Rakouska nepřímo také skrze třídní rétoriku Hansovy matky. Jenže Elfriede Jelinek, považovaná za levicovou autorku, tady překvapivě paroduje naivitu poválečného levicového smýšlení ve společnosti, která začíná koketovat s konzumním životním stylem, ale přitom je v ní nacistická minulost stále přítomná – díky širokému konsensu obyvatelstva. Koncentráky a mrtví jsou zapomenuti, jsou společnosti dokonale jedno. Spolu s nimi jako nepatrné zrnko v soukolí jsou zapomenuty i levicové oběti nacismu i případná dělnická a sociálnědemokratická solidarita. Proto působí Hansova matka vždycky tak nemístně. Jen papouškuje revoluční poučky šustící papírem, sama zcela mimo současnou realitu.

Vražda světa bez hodnot

Na vyjádření atmosféry a poměrů ve společnosti spisovatelce stačí několik postav, jež různé nebezpečné i bezmocné ideologické a názorové tendence reprezentují. Pouze Sofiina matka, která se několikrát mihne dějem (v přepychové vile či za sklem luxusního obchodu na Kärtnerstrasse), nemá zapotřebí reprezentovat názor, protože samotným svým bytím reprezentuje bohatství, a tedy moc. Asi proto si může každou chvíli dovolit hysterický záchvat: nemusí nic říkat.

Její dcera Sofie v sobě slučuje zdánlivě neslučitelné: dominuje u ní tělesnost, žije sportem a pohybem. A současně je to unikavá, takřka netělesná, asexuální, ba v přeneseném slova smyslu sterilní bytost. To ona ztělesňuje premisy deklarované Rainerem: je lhostejná a bezcitná, bezdůvodně zlá – dá se říci pro „hru“ samotnou. To ona spáchá bombový útok v šatně školy, když Rainer couvne. Samozřejmě aniž by ji kdokoli podezříval. Gymnazista Rainer je protikladem Sofie i její luxusní matky. Pro Rainera všechno začíná a končí slovy. Ovšem nikoli vlastními. Rainer bez ustání cituje existencialistické myšlenky. Žije z filosofie a literatury a sám píše. Chtěl by existovat v jakémsi ochranném obalu z literatury, aby se oddělil od hnusného domova a zbavil se stigmatizace rodinné i sociální. Že je jeho otec nacista, však nikomu ve společnosti nevadí. Rainer se v takové společnosti proti otci bouřit ani nemůže. On také žádný rebel a vyvrhel v podstatě není. Doufal v lepší budoucnost, zcela spořádanou a měšťáckou. Jenže ve společnosti žádné, ani měšťanské hodnoty neplatí. Nikoli naši vyvrhelové, společnost je absolutně lhostejná – vůči všudypřítomnému násilí i minulým zločinům. Rainer jednoho rána vstane a vyvraždí otcovou pistolí a sekerou celou rodinu.

Demontáž jazyka a humanity

Ovšem Elfriede Jelinek nenapsala žádný realistický ani popisný román. Její texty promlouvají exemplárním tónem. Pro široký společenský záběr jí stačí pár postav a sbírka dobových atributů a detailů. Postavy jsou prototypy, vzešlé ze svého prostředí. Jejich individuální rysy autorka zcizuje jakýmsi nepřímým dialogem, který rozpouští v prozaickém toku. Mluvčí fragmentárních „replik“ jsou uvedeni v závorkách, jako by to mohl klidně říct i někdo jiný. Hlavně se tak ale výpovědi postav stávají součástí heterogenního autorského textu. Autorská dikce plyne v umělé jazykové metarovině, ve které si spisovatelka a též překladatelka pohrávají s přímočarými, banálními a plochými významy slov.

Tato poetika se obecně vyznačuje tím, že takzvané vyšší či hlubší významy přenáší do přízemní, hmatatelné, až fyziologické roviny. Větná a slovní spojení jsou stejně demonstrativní jako charaktery a prostředí, předložkové vazby záměrně vychýlené až „humpolácky“, aby i významové spojení získalo hrubý a primitivní ráz. Překlad Jitky Jílkové nechává se stejným tvůrčím záměrem plynout text přesně na tenké hraně mezi artistní stylizací a záznamem brutální reality, a to díky jakoby toporné syntaxi, šroubovanému a současně přímočarému, deklarativnímu způsobu vyjadřování. Tato estetika „jazykové ošklivosti“ totiž plně odpovídá ošklivosti světa. Zároveň takovouto stylizací Elfriede Jelinek podobně jako někteří její kolegové (například Ernst Jandl) demontuje mýtus klasického německého jazyka, jazyka filosofie a krásné literatury, vzdělanosti a humanity, která nebyla schopná zabránit holocaustu.

Autorčin jazyk je, jak řečeno, heterogenní: na místě autorské výpovědi najdeme často floskule a pseudocitáty lidového „mudrosloví“, propojené s kýčovitými představami o lidských hodnotách, jak je zprostředkovávají pokleslá literatura a média, jejichž jazykem je zas zprostředkovává autorka. Takovými skrytými citáty a různými zcizujícími stylistickými a kompozičními efekty buduje Elfriede Jelinek svébytnou lineární rovinu textu, do níž se nelze prostě ponořit jako do tradičního mnohovrstevnatého literárního světa. V Brechtově duchu totiž nemáme s hrdiny spoluprožívat, ale s odstupem nahlížet. V dramatu dnes už běžný postup, ale v románu, troufám si tvrdit, ojedinělý a originální výkon. Alespoň pokud jde o míru zcizení a z něj plynoucí věcnost a současně sarkasmus a krutost. Přesto se chvílemi neubráníme soucitu s nezměrnou ubohostí hrdinů ani pocitu hnusu z marasmu, v němž jsou nuceni existovat.

Autorka je divadelní a literární kritička a překladatelka.