Čtenář za zrcadlem

V Ecově pragmaticko-sémiotickém přístupu k literatuře každý text stejně jako každý výraz postuluje adresáta, který bude ochoten a schopen podstoupit série mentálních akcí k jejich aktualizaci a domyšlení. Jeho modelový čtenář není vítězným, „ideálním“ čtenářem, ale spíše čtenářem, který domýšlí, vytváří hypotézy a vstřebává náznaky textu, aby byl ve svém předjímání jednou uspokojen a podruhé ošálen. Texty, které chtějí uspokojovat a konejšit čtenářovo ego, nazývá Eco uzavřené a naopak texty, které rády svádějí na scestí, pak otevřené.

Líný stroj textu

Každý text je přitom u Eca protkán nevyřčeným – tím, co povrch sice nemanifestuje, ale kooperativně žádá aktualizovat na rovině obsahu. Text je pro Eca „líný mechanismus“, který „žije z nadhodnoty smyslu“; je veřejný, cirkulující a jako vzkaz vložený do láhve vydán nahodilosti výkladu. Přesto výrazy samy umějí řídit mentální aktivitu čtenáře tím, že mu nabízejí jisté série voleb.

Pomocí precizní sémioticko-lingvistické terminologie Eco ukazuje, jak už poměrně jednoduchá sdělení nebo konverzační výměny vybízejí k dopředstavení a selekci nejen kontextu, situace, topiku (tedy hypotézy o tématu) nebo izotopie (tedy výběru tématu), ale také vytvářejí představu o tom, kým je daný svět obydlen (operace vytvářející imaginární, možné světy) a jakou v něm ona individua (skutečná, nebo fikční) hrají roli. Přitom hrají klíčovou úlohu na jedné straně kompetence (gramatické, encyklopedické), které předpokládá text, na straně druhé kompetence empirického čtenáře, toho, kdo reálně vchází s textem v interakci. Eco ukazuje chudobu myšlenky, že oba propojuje prostě znalost jazyka, tedy představa, že vím-li, co daná slova znamenají, rozumím tomu, co se chce říct. Ale stejně tak mylná je poučka, že spolupráci slov a jejich uživatelů umožní znalost okolností a osoby mluvčího, tedy názor, že když vím, kdo, kdy a kde mluví, význam už prostě dodají patřičná slova.

Knír jako rozzuřený kocour

Slova, a zvláště slova tvořící příběhy, nejsou průhledné médium, ale zárodky komplexních rozhodnutí, dobrodružstvím mysli sémioticky obezřetné i obrazivé. Jedním z ústředních kompasů na cestě při uchopování možných významů je to, čemu říká Eco encyklopedie. Encyklopedie je jakýsi virtuální rozsáhlý soubor možných tvrzení a vztahů, které mohou pocházet ze zkušenosti s aktuálním světem, s kulturní tradicí, jíž jsme jako mluvčí jistého jazyka součástí, nebo ze světů, které byly stvořeny jinými příběhy. Výrazně se na tvarování možných smyslů textu (zvláště narativního) podílí i to, co nazývá Eco scénáře (frame) „obvyklé“ nebo „intertextové“. V povídce Alphonse Allaise, uvedené na konci knihy, se manželský pár ocitne ve scénáři „rodinné hádky“ a Raoul s knírem zježeným „jako rozzuřený kocour“ pronásleduje s napřaženou rukou manželku Margueritu. Když ale scénka končí: „V nejvyšší úzkosti Margueritin mozeček osvítil záblesk génia. Prudce se obrátila k Raoulovi, vrhla se mu do náruče a zvolala: ‚Prosím tě, můj Raoulku, braň mě!‘“ zaskočeny jsou oba typy scénářů.

Ochočené významy

Eca zajímá nikoli to, co všechno může čtenář dělat s literárním textem (v tom se liší od spekulativnější Rozkoše z textu Rolanda Barthesa, Le Plaisir du texte, 1973, česky Triáda 2007 v překladu Olgy Špilarové), ale co dělá literární text se čtenářem, pokud ten se rozhodne kooperovat. Ecův model literárního textu se snaží striktně vydělit textové struktury vyzývající potenciálního adresáta ke spolupráci a odlišit je od empirických prvků, které při interpretaci přicházejí ke slovu. Přesto – proto – se Eco v místech, kde se text rozevírá vůči empirickým kontextům, ocitá nejednou v rozpacích.

Ve třetí kapitole Modelový čtenář se například Eco dotýká různých interpretací dopisů Alda Mora, vůdce italských křesťanských demokratů, který byl v roce 1978 unesen a po čtyřiapadesáti dnech zastřelen radikální komunistickou organizací Rudé brigády. Listy, které Moro posílal ze zajetí rodině a přátelům, nabádaly k tomu vyjít únoscům vstříc, tedy zabránit spojení křesťanů s komunisty ve vládě (takzvanému compromesso storico). Eco rekapituluje možnosti doslovného čtení (subjekt vypovídání se shoduje s empirickým původcem listů), ale i kooperativních strategií odmítnutí: vypovídající já není Aldo Moro, nýbrž únosci v maskách (empirický autor je pod tlakem), vypovídající subjekt volí skryté signály rozporu mluvit/mínit (modelový autor se proměňuje v enkryptického mluvčího), modelový autor se odlišuje od celkové autorské osobnosti Alda Mora (toto by Moro nikdy neřekl) atd. Nakonec Ecovi nezbývá než připustit, že čtení je přímo závislé na jistých názorových presupozicích. „Je jasné,“ přiznává zde, „jak významnou roli v procesech ,věrohodnosti‘ a v definici jak autora empirického, tak Autora Modelového sehrála ideologická očekávání.“ Inertní systém textové kooperace se náhle rozkolísává: „Konfigurace modelového čtenáře je závislá na jeho stopách v textu, do hry však vkládá univerzum toho, co se nachází někde za textem, za adresátem a pravděpodobně i před textem a procesem kooperace.“ Právě zde, ve styku strategie textu s empirickými subjekty, se nutně a – vždy znovu – rozkližuje symetričnost a úhlednost Ecovy modelové interakce.

Málokdy jsme modeloví

Méně vyhroceně řečeno: Lector in fabula chce být i návodem „naivnímu čtenáři“, jak se nenechat dezorientovat a napálit komplexním, ironickým textem. Takovými jsou v závěru knihy dvě povídky od Alphonse Allaise, které jsou jednak literárními texty, jednak metatexty, reflektujícími vlastní fabulační nemožnost – totiž nemožnost abstrahovat smysluplnou fabuli bez odkazu k samotné literární situaci (podobně jako Escherovy obrázky, u nichž nevíme, zda schodiště stoupá nebo klesá, zda vede dovnitř nebo ven, atp.).

Tak v Allaisově povídce Templáři nevíme, zda vyprávění je středověký příběh o střetnutí s templáři kdesi na ostrově u Rhodu, prášilovská fantazie, metatextová meditace o nemožnosti vytvoření fabule nebo paměťové cvičení, jímž si vypravěč chce připomenout jméno přítele; rozhodnutí o vztazích mezi danými volbami musíme přitom učinit my sami: empiričtí čtenáři, kteří jsme, řekl bych, málokdy modeloví.

Autor je literární teoretik a překladatel.