Jak popsat dnešní dobu? Je zjevné, že něco se nám tu stalo s dějinami. Něco se v dějinách rozštelovalo a náš životní pocit je a stále více bude odvislý od toho, co toto rozštelování udělalo s naším vědomím. Zda ho jen dráždí, nebo ničí, případně přeformátovává. Náš autor domýšlí pojem „událost“ filosofa Karla Kosíka v aktuálním dění.
Dítě je primárně nerealistické. Je magické, a tudíž se naprosto nezajímá o to, co nazýváme dějinnost, kumulativní čas, vývoj, a souběžně s tím o cokoli, co by bylo lze nazvat řádem.
I v dějinách lidského rodu taková čistě magická, bezčasová a bezřádová, řekněme „předdějinná“ epocha jistě existovala. Nemáme však o ní mnoho zpráv, neboť podávat zprávy a cokoli uchovávat je ambice, která se rodí právě až se společností dějinnou.
V životě dítěte nastane klíčový přelom kolem třetího roku života. Tehdy dojde k mocnému průlomu dvou témat. Jedním z nich je řád. Freud svým vyprávěním o oidipovském komplexu popsal především a hlavně vstup kategorie řádu do života dítěte. Ovšem je tu i druhé téma, které se počne souběžně rozvíjet: časovost, vývoj. Myslím, že klíčový pokus, který nám nabízí vhled do vývoje představy o vývoji, provedl švýcarský filosof a psycholog Jean Piaget (1896–1980) se svým týmem.
Konzervativní dějinnost
Piaget ve své psychologické laboratoři vyrobil z krabice od bot jakousi „bonboniéru“, avšak namísto bonbonů do jednotlivých políček umístil černé a bílé korálky. Tuto „bonboniéru“ pak ukázal dětem starším čtyř let, tedy dětem, které již prošly „revolucí řádu“ čili „oidipovským komplexem“. Pak krabici zavřel víkem a zatřásl s ní. Následně se ptal dětí, jaká konfigurace korálků v krabici po tomto otřesu podle jejich názoru bude. A zaznamenal zajímavé odpovědi.
Děti ve věku 4–6 let tvrdily, že každý korálek se po zatřesení vrátí na své místo. V políčkách, kde byl černý korálek, měl být podle nich zase černý korálek a stejné to mělo být i s korálky bílými. Děti tak manifestovaly jakýsi „konzervativní řád“. Přelom, který v jejich životech nastal pádem magické říše, jim vnutil představu, že řád vládne i vývoji, dějinnosti. Objev řádu v jejich životech je přiměl věřit, že i časové jevy musí být řízeny stejným řádem, který je nemilosrdně tuhý a pevný jako oidipovská víra v moc otce: černé korálky se musí vrátit na své místo a ty bílé také.
Dějiny lidstva měly rovněž svou éru „konzervativního řádu“, i lidstvo si prošlo stavem, kdy sice již objevilo postmagickou časovost a dějinnost, avšak spojovalo si ji výhradně s cykličností, s vírou, že původní stav bude vždy obnoven, svět se vrátí z bodu A vždy znovu nevyhnutelně do bodu A, tedy „černý korálek po zatřesení dějinami vždy znovu usedne na políčko v bonboniéře, které mu bylo určeno“. Máme důkazy o tom, že této cykličnosti, či „tuhé časovosti“, věřily veliké staré kultury jako Egypt či Sumer. A víra v konzervativní dějinnost dodnes samozřejmě zcela nevymizela: když jsem například dělal rozhovor pro internetový časopis Dobrá adresa, vyjádřil jeho šéfredaktor Štefan Švec přesvědčení, že navzdory všelijakým dějinným zvratům „svět zůstane v těch podstatných věcech stejně vždy stejný“…
Revoluční řád
Ovšem Jean Piaget si povšiml jedné zajímavé věci. Čím dále byli dětští respondenti od věku čtyř let, tím pravděpodobněji se uchylovali k jedné zvláštní alternativě, která sice nebyla tak zaručená a obvyklá jako „konzervativní řád“, ale občas se objevila: některé pětileté či šestileté děti vyjádřily přesvědčení, že uvnitř krabice muselo po tom ohromném otřesu dojít každopádně ke změně. A to ke změně naprosto radikální: „všechny černé korálky si vymění místo se všemi bílými“ byla odpověď specificky disponovaných dětí.
Vidíme, jak tyto děti vyměnily „konzervativní řád“ za „řád revoluční“. Jejich vnímání vývojovosti, časovosti, dějinnosti se prudce posílilo. Pochopily, že vývoj má svou vlastní dynamiku, kterou nedokáže konzervativní řád ovládnout. Přijaly ideu, že z bodu A vede cesta jen do bodu B, který nemůže být totožný s bodem A. Ale svůj bod B si zkonstruovaly, chtělo by se říci, „dialekticky“. Oidipovský řád vrhl na jejich pojetí dějinnosti svůj stín, byť utajeně: inkarnoval se do samotné změny. Sama dějinnost se měla stát tímto řádem, jejím vrcholem měla být totální proměna, ale také proměna totálně řádná: bílé korálky na místo černých, černé na místo bílých!
Jistě vás již napadá analogie z lidských dějin. Ano, ta nezaručená, přesto strhující revoluce se odehrála kdesi pod Sinají. Byla výjimečná, neopakovatelná, přesto přeformátovala historii. Kdesi v dějinách Mojžíšova lidu zrodila se idea „revolučního řádu“ a přes mediátora různých odštěpků z mojžíšovského příběhu, mezi nimiž křesťanství jistě dominuje, zaplavila celé dějiny.
Progresivita „mojžíšského“ pojetí dějinnosti je ohromující. Lidstvo si díky ní uvědomilo, že dějiny jsou lineární, nikoli cyklické, že čas je kumulativní, že lidstvo je na cestě z bodu, k němuž není návratu, do bodu, který bude fantasticky, revolučně jiný než počátek i současný stav. Celá modernita je rozvedením této základní koncepce.
Potíž s revolučním řádem a revoluční dějinností je však jasný, ba chtělo by se říci stále jasnější: jsou zaklety v představě, že „černé korálky si vymění místo s bílými“, „že ti, co jsou zde nahoře, tam jsou dole a naopak“, jak se píše v Talmudu, že „první budou poslední a poslední první“, jak řekl Ježíš, že v beztřídní společnosti dostane každý podle svých schopností a potřeb, případně že technologický pokrok vyřeší všechny rozpory našeho světa. Rovina dětské představivosti udává své ideologické odrazy: i toto pojetí dějinnosti je dětinské, je pokřiveno „stínem řádu“. Vědomí revoluční dějinnosti je sice vědomím dějinnosti, což je fascinující a hodné úcty, ale tato specifická dějinnost je jen zvláštním převlekem „konzervativního řádu“.
Dějinnost hromady korálků
Teprve kolem osmého roku života (!) dochází k finálnímu průlomu, ke zrodu skutečného vývojového realismu. Až osmileté dítě odhadne, že v bonboniéře došlo k naprostému chaosu a všechny korálky se smísily do neodhadnutelné tříště, odhalil Piaget.
Lidstvo s vědomím dějinnosti tak zřejmě stojí před podobným průlomem, či ho možná prožívá: o paradigmatickou vládu se rve plné vědomí, že vývoj existuje, ale že oidipovský řád, ten velký vynález sebeorganizace lidstva, se v něm nezračí, že tento vývoj není jakýmkoli řádem řízen, podmíněn a zaručen, a že je tudíž zcela neodhadnutelný. Ano, dějiny jsou strašlivou revolucí, která rozvrátí vše původní, ale na jejich konci nebude žádný řád, ani konzervativní, ani revoluční, ale jen jinakost sama, změť korálků vyhozených ze svých políček. Tato změť je snad řádem jakéhosi vyššího typu, řádem jakési „fyziky korálků“, ale ten řád pramení z korálků samých, nikoli z psýchy pozorujícího, z jeho přání a potřeb.
Vědomí „dějinnosti hromady korálků“ je ono vědomí, o nějž se dnes hraje. Bude to bolestné probuzení do nového světa, takže ho jistě budou provázet mohutné flashbacky starých verzí dějinnosti. Očekávejme divoké reje kolem zlatého telete, buďme připraveni na to, že hlas pro staré verze realismu zřejmě nikdy neutichne. Ale možná se pozvolna bude přece jen posilovat poznání „osmiletého“, a až bude zcela samozřejmým, budou se všichni smát tomu, že se někdy o pozici osmiletého vůbec zápasilo – nelze však vyloučit, že tento optimismus je řízen virem revoluční dějinnosti.
Událost a Karel Kosík
Jak ale hodnotit události, příběhy, dějinné zvraty s novým vědomím hromady korálků? Panikáři, jimž bylo v konzervativním a revolučním řádu dobře, budou hlásat: s hromadou korálků rozevřela se černá díra nicoty a všechny nás pozře! Ale ono s tím pozříváním to bývá většinou jen humbuk. Nové vědomí osmiletého není jen krachem starých verzí realismu, je to také začátek realismu skutečného, a tedy osvobození a otevření nových prostorů. Budeme se však muset naučit se v nich pohybovat.
Když se cosi odehrálo v časech konzervativního řádu, lidé byli klidní. Byli si jisti, že pokud je to něco, co vede svět k finále mýtu – návratu k počátku –, je to nevyhnutelné (a tedy dobré), pokud to jde proti směru nevyhnutelného pohybu, nemá to stejně šanci uspět.
Když se cosi zvláštního odehrálo za panování vědomí revoluční dějinnosti, vznikal mnohem větší rozruch: byla-li událost interpretovatelná jako „mesiánská“, mířící k velkému obratu, k bodu B, tedy nastolení nového řádu, byla extaticky vítaná. Pokud šla v protisměru vývojového toku, budila specifickou „monoteistickou“ nenávist, fanatický odpor, úzkost z brzdění vývoje.
Obě tyto strategie poměřování událostí byly v jistém smyslu slepecké, avšak přece jen dávaly jistotu. Jistotu, že v kapse mám návod, jak událost uchopit, jak vůbec poznat, že se nějaká dějinná událost odehrála. Jak ale čelit události v časech korálkové změti? Jak vůbec v této změti určit, co to událost je? Co má „dějinný význam“, jestliže se nám dějiny proměnily v cosi ovládaného zcela nelidskou „fyzikou chaosu“?
Je zřejmé, že určování a poměřování události se bude muset totálně transformovat, nemá-li být lidstvo zachváceno nejistotou a úzkostí z „požírající nicoty“. Jedním z prvních, kdo to pochopil, byl Karel Kosík. Jeden z jeho posledních esejů se jmenoval právě Událost (vyšel v souboru Poslední eseje, Filosofia 2004). Byl věnován pražskému jaru 1968, ale pokládal obecnou otázku: co to vlastně událost je? Jak poznáme, že se něco jako událost odehrálo, když už nemáme žádné „dějiny v kapse“? Když padlo vědomí dějinného cíle? Kosík odpovídá: událost je to, co není nikdy uzavřeno.
To je hluboká odpověď. Ale je to odpověď pro člověka obzírajícího historii, pro moudrého muže sedícího nad učebnicí dějepisu. Co však má činit muž sedící nad dnešním vydáním novin?
Kosík nám událost odsuzuje být k poznání vždy až s odstupem času. Teprve až její povstávání z prachu musí dosvědčit její historičnost. Jak ale poznat, že se děje událost právě teď?
Potřebujeme ještě jinou metodu poměřování události, doplňující tu Kosíkovu. Troufnu si ji navrhnout. Přidám k filosofově metodě historické metodu ryze praktickou, metodu pro čtenáře novin.
Tvrdím, že lidstvo tu novou žádanou techniku poměřování již zná, provozuje ji dnes a denně, umí ji každá švadlena, jen nejsme zvyklí tuto samozřejmou techniku teoreticky opsat a aplikovat na dějiny.
Nové poměřování událostí
Když ukážete švadleně červenou látku, řekne vám o ní bezpečně, zda má světle červenou nebo tmavě červenou barvu. Filosof si možná řekne, že švadlena provozuje pouhou předsudečnost, že ve skutečnosti nemá pevný bod, s jehož pomocí by mohla poměřovat světlost barvy, a jen tak plácá na základě své vratké a omezené zkušenosti.
Jenže je to jinak. Experimentálně to ověřil psycholog Rudolf Allers (1883–1963). Ten laboratorně prokázal, že lidé barvu ve své mysli srovnávají s hypoteticky nejvíce sytou verzí dotyčné barvy. Tuto verzi jejich mysl kupodivu dokáže počítačově přesně namodelovat, přestože se nikdy se skutečnou absolutní sytostí té které barvy v realitě, a tedy zkušenostně, nesetkali.
Je takřka jisté, že úplně stejně lidé nakládají s událostmi. Ač jsme zbaveni velkého příběhu revoluční časovosti, v každém z nás je počítačový program, který vymodeluje „nejvíce sytou variantu“ onoho typu události, jíž poměřujeme. Obecně bychom si tuto největší sytost události mohli nazvat perverzí. Je v nás předpřipravena dějinami naší senzuality.
Jestliže máme poměřit třeba událost vraždy, moc dobře to dokážeme: v našem nevědomí totiž sídlí několik perverzních variant vraždy, jež zplodily dějiny libida a energie pudu smrti. Známe ty nejsytější odstíny vraždy, víme, co všechno by se s obětí také mohlo udělat, kdyby to dělal inkarnovaný démon z naší perverzně-infantilní mysli. Čím více se reálná událost bude blížit nejsytější variantě v naší vlastní mysli, ve světě našich pudů a skrytých přání, tím větší v nás bude vzbuzovat úzkost a tím silnější bude potřeba vyměřit tuto událost (a nejspíše ji odsoudit).
To je velké povzbuzení pro potřebu nového poměřování událostí i veliké varování. Nebezpečím je, že sada nejsytějších variant událostí v našem nevědomí se stane „novým dějinným řádem“, což by patrně vedlo k jakémusi novému konzervatismu: po rozpadu iluze, že lze dospět k vysněnému cíli, by nastoupilo zběsilé, kompenzující, možná až mstivé vyhledávání ďábla, tedy nepřátel onoho cíle, v nějž už ani nevěříme (uvažme, zda kus tohoto „mstivého revolučního vědomí“ není v radikálním evangelikalismu amerických neokonzervativců).
Avšak je zde ještě jedna, mnohem větší potíž s přirozeným poměřováním, jež se v novém světě stává naším osudem. Ona totiž událost, když se dostane mimo škálu sytosti zaručené fantazií z nevědomí, když překročí hranici perverzní představivosti, stává se jaksi neutrální, stává se neudálostí. Pak již nebudí onen neokonzervativní děs. S největší pravděpodobností vůči ní zůstaneme bezradní, možná i neteční a nevšímaví.
A to by nás mělo burcovat. Protože moderna je velkým experimentem s posouváním se za hranice předpokládané maximální sytosti jevů. Za těmito hranicemi je pak zvláštní nezájem a ticho, a to moderním manažerům umožňuje totálně vládnout – neboť není hlas, který by jim v této vládě bránil.
Nový třídní boj
Osvětim je hrozná událost. Ale vnímáme ji jako hroznou jen tehdy, pokud se obrazy bolestně blíží k našim perverzním sadistickým fantaziím. Osvětim se však u těchto obrazů nezastavila, šla dál, za mez nejsytější sytosti perverze, a tato Osvětim v nás nebudí žádné emoce, překročila naši mez temnoty a stala se místem jakéhosi rozpačitého a zmateného ticha. Zní jen pokašlávání. Vedle perverzní Osvětimi existuje druhá Osvětim, Osvětim jako investice, Osvětim na výplatní pásce IG Farben, Osvětim-stroj, Osvětim-manažerský projekt, Osvětim jako místo fungování, a ta nás neděsí, protože děs, který by vzbuzovat měla, přesahuje lidské možnosti. Tuto hrůzu již nelze cítit a zobrazit, tu lze jen chladně vygenerovat analýzou a následně proti ní „chladně burcovat“.
Ropná havárie v Mexickém zálivu je děsivá, protože v každém z nás existuje perverzní fantazie otravy (rodí se u mateřského prsu, vůči němuž vznikají paranoidní podezření) či perverzní fantazie zaplavení světa výkaly. Ale pak existuje jiný Mexický záliv, tichý a klidný, jeho děs nezrychluje srdeční tep, neboť jen čirý rozum dokáže ten děs uměle zkonstruovat: to je Mexický záliv v klimatizované kanceláři British petroleum v Londýně. Tam nesedí žádní fekální ďáblové z našeho nevědomí, tam sedí fajn kluci, spolužáci Hugha Granta z romantických komedií. Děs z fajn kluků a romantických komedií stvořených k ukázání jejich lidskosti nelze cítit, lze ho jen násilně a krkolomně zflikovat. „Umanutě ideologicky“ zflikovat. Ovšem jen v tomto zflikování spočívá nová naděje nových časů.
Ano, to je klíč k novému poměřování v nových chaotických dějinách: hledání přesahu událostí za mez našich perverzních fantazií, za mez nejvyšší představitelné sytosti. Jev s tímto přesahem musíme od nynějška nazývat událostí.
Analýza říše přesahu, jejího vlivu na náš život, je úkolem nových Mojžíšů. Těch, co vědí, že vývoj existuje, že vše bude převráceno a nezůstane na svém místě, že však tento vývoj není vlakem nemilosrdně mířícím po kolejích dějin k řešení, ale spíše náklaďákem, za jehož volant si sedl klučina a řítí se s ním bezhlavě dvousetkilometrovou rychlostí cestou necestou. Klučina sympaťák, ale svině.
Nový třídní boj, jenž nás v nových dějinách čeká, bude boj analytiků přesahu s klučiny, co chodili na střední s Hughem Grantem. Bude to tichý boj dvou druhů rozumu, boj v zásvětí, o nějž dav vřeštící kolem starých model nejspíše nebude jevit zájem. Naše fatální nevýhoda je, že klučinové dav k ničemu nepotřebují a vesele mu mávají, zatímco my jeho podporu a pozornost patrně potřebujeme nutně.
Než však vzteky rozmlátíme desky zákona nových dějin či počneme rozdávat pokyny svým krvežíznivým levitům, zklidněme se a dobře promysleme, jaké máme či nemáme možnosti. Naše jediná výhoda je, že víme, že nahoře na Sinaji nikdo nebyl, a my jsme tudíž svobodní. Nemusíme být navždy korálky. Můžeme odejít z krabice, můžeme stvořit krabici novou anebo můžeme překonat logiku krabic. Zatím není jasné, co to vlastně znamená, ale jakási svoboda to je. Této svobody, za niž si, pravda, zatím nic nekoupíme, bude potřeba nějak využít.
Podaří-li se to, splní se velké Kosíkovo přání, aby se blbské pokusy o záchranu „životního prostředí“ konečně přeměnily v pokus zachránit svět. Tedy v pokus ten svět stvořit.
Autor je absolvent mediálních studií; vydal několik knih esejů.