Zdůrazňování náboženských rozdílů na pozadí násilných střetů v různých částech světa mívá za následek, že o skutečných příčinách těchto konfliktů se mluví buď pramálo anebo vůbec. To je i případ konfliktu na filipínském Mindanau.
Lidé mají tendenci vnímat sváry mezi republikány a unionisty v Severním Irsku především jako boj místních katolíků s protestanty, násilnosti na Srí Lance jako válku sinhálských buddhistů s tamilskými hinduisty a neutichající konflikt na Blízkém východě jako svého druhu pokračování středověkých křižáckých tažení. Vina za zjednodušené čtení výše popsaných situací může padat na hlavu masmediálních konstruktérů reality a pasivních konzumentů jejich výtvorů, i aktérů zmiňovaných konfliktů, kteří podobné zjednodušování propagandisticky využívají.
Mindanao – od půlměsíce ke kříži
Příkladem za všechny může být i válka – či spíše absence míru, neboť jde o konflikt velmi proměnlivé intenzity – na Mindanau. Nejjižnější z velkých filipínských ostrovů je spolu s přilehlým pásem menších ostrůvků, zahrnujícím provincie Basilan, Sulu a Tawi-Tawi, původní domovinou muslimské komunity na Filipínách. Islám se sem rozšířil už koncem 14. století (podle některých zdrojů dokonce ještě o dvě století dříve) a nedlouho poté dal vzniknout i prvním státně-politickým útvarům na území dnešních Filipín. Ani španělským conquistadorům se moc muslimů na Mindanau nepodařilo zlomit a začali je označovat po vzoru jejich protějšků ze severní Afriky za „los moros“ (čeština dnes na rozdíl od španělštiny umí rozlišovat mezi arabskými Maury a filipínskými Mory). Karta se začala obracet až po příchodu Američanů, kteří na samém sklonku 19. století vystřídali Španěly na Filipínách v roli koloniální mocnosti a kteří díky výrazné vojenské převaze dokázali muslimskou oblast zpacifikovat. Přerod Morů do role marginalizované menšiny definitivně završila politika záborů půdy a řízeného osidlování muslimského jihu křesťanskými osadníky. Po vyhlášení nezávislosti Filipín v roce 1946 pak centrální vládou organizovaná transmigrace ještě nabrala na obrátkách. Výsledkem je, že se během jediného století poměr muslimské a křesťanské populace na Mindanau otočil a dnes tam Morové tvoří pouhou pětinu.
Ozbrojený odpor…
Ozbrojené muslimské povstání proti centrální filipínské vládě vypuklo na počátku sedmdesátých let minulého století v reakci na stupňující se aktivity křesťanských milicí podporovaných armádou. A přestože už v roce 1976 podepsali zástupci Fronty národního osvobození Morů (MNLF) a filipínské vlády mírovou dohodu, konflikt neustal, neboť tehdejší prezident Marcos s naplněním dohody nijak nespěchal.
Nespokojená část povstalců nakonec ustavila vlastní frakci – Frontu islámského osvobození Morů (MILF) – a poté, co se předáci MNLF nechali v devadesátých letech kooptovat filipínským establishmentem a obsadili posty v rámci nově ustavené muslimské autonomie na Mindanau, převzala MILF otěže revolučního boje.
Důvodů k nespokojenosti mají rebelové dost. Statistiky jasně dokazují, že pět provincií, jež společně tvoří Autonomní oblast na muslimském Mindanau (ARMM), stále chudne. Autonomie, která je od samého začátku závislá na rozpočtové libovůli centrální vlády a má značně okleštěné pravomoci, zjevně nefunguje. To jen posiluje skepsi uvnitř muslimské komunity a radikalizuje některé její elementy.
…a jeho extrémní projevy
Jsou to právě extremisté, kdo na sebe strhává největší díl pozornosti, která je filipínským muslimům doma i ve světě věnována. Nechvalně proslulá skupina Abú Sajafa (ASG) stačila za jedinou „činorodou“ dekádu vyplněnou teroristickými útoky a únosy filipínských křesťanů a cizinců poškodit obraz Bangsamorů (jak se Morové sami označují) víc než po staletí šířené mýty a předsudky.
Okolnosti vzniku ASG přitom dodnes nebyly zcela vyjasněny. Dlouholetý šéf mírového vyjednávacího týmu MILF Mohagher Iqbal například tvrdí, že u zrodu skupiny stály filipínské bezpečnostní služby a americká CIA. Že se na zdánlivě nekontrolovatelném rozletu těchto „podnikatelů v násilí“ musely tak či onak podílet filipínská policie a armáda, potvrzují i investigativní reportérky Marites Vitugová a Glenda Gloriová, které strávily celý rok mapováním formálních i neformálních struktur a zdrojů muslimského odboje na jihu Filipín.
Není ostatně žádným tajemstvím, že armádní činitelé podobně jako lokální politici mají z „byznysu“ kolem únosů sami užitek. Filipínská média odhalila v posledních letech hned několik případů, kdy bylo výkupné navýšeno kvůli intervenci třetí strany – bezpečnostních složek. Sílu ASG pak příliš nezmenšilo ani po otevření „druhé fronty“ Bushovy války proti terorismu v roce 2002 přímo v rajonu, kde je Abú Sajaf nejsilnější, což svědčí o tom, že místní elity nemají problém hrát na obě strany, zejména pokud to posílí jejich vlastní vliv.
Špatná vláda a pouta chudoby
Jak poznamenává ředitel Filipínského institutu pro výzkum politického násilí a terorismu Rommel Banlaoi, dokud bude v oblasti přetrvávat chudoba a nespravedlnost, budou Filipíny čelit teroristickým hrozbám. Nejúčinnějším protijedem proti nestabilitě na jihu země je nejen podle něj dobré vládnutí. To je i cíl, který si vytkl nedávno zvolený prezident Filipín Benigno Aquino III. „Předpokladem růstu je mír. Dokud na sebe budeme střílet, pout chudoby se nezbavíme,“ pronesl na konci července ve svém prvním výročním projevu o stavu země a jedním dechem dodal, že věří v obnovení jednání s MILF, jakmile skončí letošní ramadán (9. září). Uspokojit legitimní nároky muslimů, kteří usilují o to, aby si o svých životech rozhodovali sami, se předloni u jednacího stolu pokusila i Aquinova nepopulární předchůdkyně Gloria Macapagalová-Arroyová. V konečném důsledku jí ale chyběla politická vůle a podpora veřejnosti. Nový prezident má (zatím) obojí ve vrchovaté míře. Zda je ochoten tyto cenné devízy investovat do podniku s nejistým výsledkem, kterým bude jakýkoli pokus o odstranění historické křivdy na Mindanau, ukážou až následující měsíce.
Autor je redaktor ČT.