Bývalý šéfredaktor literární přílohy Salon, kde vycházely eseje Karla Kosíka, líčí filosofovy polistopadové publikační možnosti.
Název mého článku zdá se slibovat širší záběr, ale Karel Kosík v druhé polovině devadesátých let publikoval výhradně a po prvních textech už i programově v literární příloze Práva Salon. Vyplynulo z toho celkem přirozeně, že jsem se jako editor s autorem postupně sblížil a setkání s Kosíkem, ať už v malostranském bytě nebo později také ve Všenorech, přerostla rámec schůzek čistě pracovních. Omlouvám se proto za možná až nepatřičně osobní vzpomínání, snad se mi do něj ale podařilo vepsat to nejdůležitější: Karel Kosík považoval podle mne roli filosofa ve shodě se Sokratem za poslání, jehož podstatou je odpovědnost vůči obci.
Kdo krade v Čechách?
První text v Salonu, který vyšel 15. května 1997 pod názvem Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda, zapůsobil jako velký třesk. Několik let po krátké pauze po listopadu 1989 znovu prakticky mlčící Karel Kosík pojmenoval stav světa a české společnosti. Řekl nahlas to, co se málokdo z intelektuálních autorit, s výjimkou Egona Bondyho, odvážil v té době tak ostře pojmenovat, protože by ve stále ještě panující popřevratové euforii riskoval nevybíravou mediální ostrakizaci. Zemanova „spálená země“ patřila do dobře vykalkulované politické rétoriky cílevědomého sociálnědemokratického lídra a s Kosíkovou reflexí měla společného asi tolik, co dneska předseda Strany zelených Martin Bursík se sociologem Janem Kellerem. Bondy ostatně už v té době příznačně žil několik let v Bratislavě – mečiarovské Slovensko se sice kořistnickou povahou od nové či spíše staronové politické garnitury klausovského Česka moc nelišilo, ale zatímco v Praze z filosofické fakulty Kosíka neomaleně vytěsnili, radikálnějšího Bondyho přijali na univerzitách v Bratislavě a v Prešově.
Vzhledem k tomu, že to, co Kosík tehdy napsal a čím promluvil mnoha lidem z duše, platí pořád, dovolím si pro osvěžení aspoň krátce ocitovat: „Restaurace kapitalismu: umrlci vstávají z hrobů a jako přízraky, strašidla, rozpoutané majetnické instinkty znovu poznamenávají osudy lidí. Jaká podivná spravedlnost přichází na svět v restitucích a privatizačních aktech, v rozdělování, rozprodeji, výprodeji, rozkrádání majetku, jehož nominálním vlastníkem byl (nebo nadále zůstává!?) – národ? Vlastnil národ tento majetek právem, nebo se dopouštěl krádeže? Nebo jej vlastnit nemohl (a nesměl), protože národ je – jak říkají modernisti – romantická fikce?
‚Ropuší chamtivost‘ zbavuje lidi soudnosti a vrhá je do trapných rolí. Na běžícím pásu se vedou zatvrzelé spory o majetek, který je plodem cizí, nikoli vlastní práce či podnikavosti. Syn proti otci, soused proti sousedovi, podnikatel proti podnikateli napřahuje nůž kvůli majetku, jako za starých časů. Mor chtivosti, hamižnosti, parazitního konzumu zachvacuje společnost, proniká až do jejích špiček, rozvrací i takzvané lepší rodiny.
Kdo krade v Čechách? Není komické, že si politici musejí udělat výlet do zahraničí, aby se v nahodilých setkáních s cizinci dozvěděli, co se děje v jejich zemi, a vracejí se domů s truchlivou zvěstí: V Čechách se hodně krade! Kradou taxikáři, číšníci, jakási podivná havěť. Romové? Ale co jsou tyto drobné podvůdky, vyčíslitelné v tisících, proti velkorozkradačům, kteří ve svých živnostech operují s miliony a miliardami, a spravedlnost je pro ně krátká?“
Jaký byl společenský kontext těchto smutných otázek? Hvězda úspěšného ředitele TV Nova teprve stoupala, architektu Stehlíkovi patrně ještě pořád úředníci dosluhujícího ministerstva pro správu národního majetku věřili, že v Poldi Kladno udělá ze starého plynojemu hospodu, která se bude otáčet, v plzeňské Škodě vládl Lubomír Soudek, o němž v květnu 2005 napsaly Konkursní noviny: „Lubomír Soudek byl ředitelem a šéfem představenstva Škody Plzeň od září roku 1992 až do odvolání v únoru 1999. O rok později byl obviněn z nezákonných finančních transakcí. Vrchní soud ho ale nakonec osvobodil. Transakce se měly týkat několikasetmilionových nevýhodných úvěrů Soudkově firmě NERo z kasy Škody Plzeň. Po Soudkově nuceném odchodu z čela potápějící se Škody provedl stát záchranný manévr – životaschopné obory převedl na nově zřízenou Škodu Holding. Akciovou společnost Škoda poslali věřitelé do konkursu vyhlášeného 12. září 2001.“
Tvorba, Literárky a Salon
To, že Kosík svůj text publikoval právě v Salonu, mělo svou prehistorii a s trochou ironické skepse k panující teorii můžu říct, že ani velké třesky nemusejí být úplným počátkem. Že si Kosík vybral právě Salon, způsobily zejména dvě okolnosti.
Od jara 1989 jsem pracoval v týdeníku Tvorba. Pro nepamětníky doplňuji, že to byl několik let do listopadu 89 shodou příznivých okolností zřejmě nejotevřenější oficiální časopis, přitom vydávaný KSČ, která už tehdy zřetelně ztrácela dech a hlavní normalizační postavy neměly sílu bránit účinně pevnost ústředního výboru na nábřeží, natož odolávat radikalizující se občanské emancipaci. Do redakce přivedl prakticky okamžitě po 17. listopadu kolega Jan Kašpar historika Rudolfa Míška, později šéfredaktora, který měl posléze za úkol domluvit s Kosíkem publikování v Tvorbě. Tvorba však zašla na naši ekonomickou neschopnost a pověst komunistického časopisu dřív (září 1991), než k nějaké dohodě došlo. Ani Kosík si později nevybavoval, proč přesně se ta spolupráce nakonec nekonala. Zkrátka jsme to nestihli, ale ta nabídka zůstala vlastně otevřená a s vydáváním Salonu jsem ji mohl obnovit.
Druhý, závažnější moment byl, že se Kosík s očekáváním nabídl obnoveným Literárním novinám, jenže se dočkal dost trpkého zklamání. Bez konzultace s ním redakce do jeho textu zasáhla. Když mi to později říkal, nespecifikoval, o jaký text šlo, ale i po letech to pro něj znamenalo velmi nepříjemnou vzpomínku. Proto se mu nechtělo do spolupráce s žádnými novinami, a když zřejmě i díky naléhání Petra Prouzy svolil s námluvami se Salonem, měl během nich největší starost o to, zda text vyjde beze změn – až do té míry, že jsem považoval za nutné mu před tiskem přinést obtah k definitivní korektuře. Tuto praxi jsme v podobě sloupcových korektur pak zachovali, ačkoli Kosík už věděl, že se nějakého zásahu do textu nemusí obávat. U tohoto postupu jsem zůstal proto, že jsem od Kosíka dostával strojopisy – a ani sebepozornější korektura nemusí odhalit chyby vzniklé přepisem. Postupně tento pracovní návyk překročil profesní rutinu a změnil se v přátelský vztah, poslední korektury bývaly příležitostí k oněm pro mne nezapomenutelným debatám, jimž veritas stvrzovalo víno. Lumpenburžoazie vyšla v Salonu jako rozhovor, v knižním vydání ve svazku Předpotopní úvahy (Torst, Praha 1997) pak v původní podobě eseje.
Jak zabránit potopě?
V lumpenburžoazii našel Karel Kosík přiléhavé pojmenování pro právě etablovanou vrstvu nejen v Česku. Ta ostatně jen kopírovala už zaběhnuté modely jinde, které se měly začít odhalovat až později. Za všechny jen dva příklady: dlouhodobé falšování účetnictví, které vedlo v roce 2001 ke krachu americké megaspolečnosti Enron (rok předtím přispěli šéfové Enronu Lay a Skilling čerstvě zvolenému prezidentu Bushovi po sto tisíci dolarech), a o dva roky pozdější skandál italského Parmalatu s nadhodnocovanými akciemi, na němž se vědomě potichu podílel bankovní sektor.
Kosík by jistě psal volně i bez Salonu další eseje, ale přímá a prakticky okamžitá možnost konfrontace se čtenářem pro něj znamenala – troufám si tvrdit – nečekanou, ale o to vítanější vzpruhu. Získal motivaci a chuť psát, protože zjistil, že má čtenáře, kteří na jeho texty čekají. Zároveň si ale položil nesplnitelný úkol – dotáhnout cyklus esejů do nějakého výhledu, pokud možno reálné perspektivy dalšího vývoje. Několikrát mi volal, abych přišel, že to konečně má. Nevím, jestli to nebylo jen proto, že si chtěl hlavně popovídat – kdyby to tak bylo, asi bych chodil ještě raději. Ale vždycky mě přivítal s tím, že si to rozmyslel, že je to špatné a musí začít znovu. Ovšem že má zrovna skvělý ryzlink od Stárka…
Jako doklad toho nenaplněného usilování zanechal stovky stran strojopisných poznámek a náčrtů. Nemyslím si, že nějaké východisko v té době mohl najít. S podobnými problémy se potýkali a potýkají i další jeho kolegové. Nechci vybočit z osobního tónu svého příspěvku, a tak dávám s klidným svědomím za příklad jen ty, které jako spolupracovníky a autory znám podobně dobře jako Kosíka. Václav Bělohradský se rozešel s Václavem Klausem a jeho diskreditací liberalismu a nové filosofické paradigma trvale usilovně hledá, Egon Bondy po marném vymýšlení nějaké formy odporu proti globalizačnímu tlaku došel k poznání, že poslední léta přinášejí daleko větší epochální proměnu, v níž je globalizace jen prvním krůčkem a jejíž důsledky si nedovede představit, Jan Keller se na základě řady sociologických analýz z evropských terénů kloní k závěru, že současný vývoj směřuje k neofeudalismu…
Kosíkovy neradostné věštby
Dobu si nevybíráme, ani Karel Kosík si ji pro finále svého výkladu světa nevybral. Teprve s odstupem je ale pro mne zřetelnější, že doba ho jako připraveného vykladače vyvolala a on té výzvy stejně jako kdysi k první velké životní zkoušce za německé okupace uposlechl. I když mi toto připomenutí trochu drnčí nepatřičným patosem, dovolím si ho přesto zmínit: také Kosík svou závěrečnou esejistickou sérií naplnil základní tezi Plechanovovy úvahy o úloze osobnosti v dějinách. Nebyl totiž v té době v Česku jiný dostatečně připravený autor, který by dokázal tak neoddiskutovatelně strhnout iluzionistický hadr z nového dějství permanentní války o peníze a moc.
Nevím, zda to někdo v té době zaznamenal. S Kosíkem se tehdy nepustil do zaznamenáníhodné polemiky nikdo, ani tehdejší český premiér, proti jehož konceptu spočívajícímu v útěku před právníky a v nerozlišitelnosti čistých a špinavých peněz byla – vedle pozdějšího Havlova pověstného humanitárního bombardování – Kosíkova společenská kritika především zaměřena. Kosíkovy poslední texty jsou vlastně filosoficko-politickými manifesty a varování a apely v nich vyjádřené nevyvanuly. Dneska se dají číst ještě zřetelněji jako neradostné věštby. Co považuji za podstatné: poslední Kosíkův vstup na mediální agoru byl šťastný, protože měl smysl – pomohl mnoha lidem v orientaci uprostřed drtivé masáže obhajující nově etablované kořistnictví, obhajující nové imperiální války, předznamenané agresí proti Srbsku, a obhajující také dehumanizaci schovávanou za nejvypjatější antropocentrismus v historii. Karel Kosík svým angažmá v médiích vzkazuje totéž co vzpomenutý antický symbol: filosofovo místo je na veřejnosti.
Autor je novinář, v minulosti vedl literární přílohu deníku Právo Salon.
Text je součástí připravovaného sborníku Myslitel Karel Kosík, který vyjde před koncem roku 2010 v nakladatelství Filosofia.