Zhrzený milenec

GÉRARDŮV DENÍK

29. června.

Dnes ráno pěší procházka do Kéranteku. Okolí mola malého přístavu velmi pusté, pláž, která se táhne doleva, úplně prázdná a ohraničená dunami porostlými vysokým rákosím. Nad širým mořem panovalo bouřlivé počasí, zatažené šedé nebe, těžké vlny, které zuřivě dopadaly na pláž. Mezi přístavními hrázemi však překvapovalo ticho vysokého vlnění proti kamenným stěnám: široké jazyky, naléhavé a drsné, ale svižné, zneklidňující, se vymršťovaly zprudka jako jazyk mravenečníka, a jakmile bez varování dosáhly úrovně hráze, zatřpytily se ve vzduchu jako zmrzlý sloupec vody. Snídal jsem v opuštěné restauraci, osamělé uprostřed dun, podlaha na kůlech zněla dunivě, velký sál (zdejší mládež tu v neděli musí tancovat) se svými girlandami žalostných praporků z papíru, se svými nalakovanými borovicovými prkny, mi spíše než o slavnostech vypovídal o lodní palubě, námořnické kabině, o tom všem, tak častém v tomto kraji, co s sebou nese (přístřešky pro záchranné čluny v podobě stodol, komor podél ulic) onen ráz pochmurné nutnosti, lakomé a podřízené, který tak často plní smutkem krajiny Bretaně.

Vraceje se zpátky cestou po písčitém břehu, potkal jsem dvojice mladých lidí z Kéranteku, kteří si přicházeli zatančit. Řádní, téměř vážní – vlasy dívek vlály v prudkém větru – a oni, ruce v kapsách: teplo není. Cesta proto opuštěná. Vzadu bylo vidět duny, vyčnívající na písčitém pobřeží, pěnu, s každým výbojem moře přelétávající spodní úroveň střechy „Rybářova návratu“. Výjimečné místo potěšení. A pak, uprostřed přidušené kanonády vln s paprsky přecházejícího slunce, dolehlo huhňání nějaké gramofonové desky a – na nerovné mělčině příboje, uprostřed té velké ozvučné skříně mračen a vody – bez jakékoli stopy sprostoty. Mezitím a sama samotná, po písečném břehu v protisměru proudu toho mraveniště kráčela jedna dívka. Velmi nečinná, pomalá a bez zájmu – občas se shýbla, aby sebrala nějakou tu mušli, něco odhozeného –, anebo se letmo zahleděla na moře, s rukama zapřenýma o boky – co to bylo za myšlenku, která se sama o sobě mihla tou venkovskou hlavou? Ve skutečných krajinách a stejně tak i na jejich obrazech mě nepřestávají dráždit ti tuláci poledních siest či stmívání, kteří v nějakém koutě plivají, házejí kameny, skáčou po jedné noze anebo vybírají kosí hnízdo a občas rozesmutňují celé jedno místo krajiny naprosto nevysvětlitelnou gestikulací.

Po návratu z toulky jsem povečeřel sám – celá parta už vyrazila straight do kasina.

Po večeři pár kroků po písku. Pláž noblesní, melancholická a slavná, okna vedoucí k moři, všechna současně planoucí sluncem, ležícím jako právě se rozsvítivší parník. Ten prázdný písek, ještě teplý, vlažný jako pláž z kůže, kterou by člověk chtěl zvalchovat, uvláčet, potřísnit stejně naivně jako ona. A přesto je vzduch tak cudný, tak čistě chladný, tak průhledný, jakoby bez ustání propíraný neviditelnými lijavci. Tiché bublání v jednom písečném žlabu (odliv končí) pracuje na tom, aby tu krajinu záplav sloučilo se zemí – z kanalizovaných vod zní téměř lidský rachot, jako sekyra drvoštěpa, který klučí les. Nadechl jsem se, ach, jaký doušek! Písek lehce poletoval nad dunami, vzduch pleskal jako široké a v proudu vzduchu vypjaté korouhve s tím kočičím bičováním jejich stuh. A na obzoru ruch stlačených vln, ten neustávající zmatek pěny, továrna na bouře, zácpy mračen pruhovaných náhlými lijáky a sluncem, nevraživý běh vlnění a v pozadí nevyčerpatelný spěch moře.

30. června.

Hotel Ve vlnách se chystá proplout létem jako nějaká loď. Je v něm nyní dost lidí na to, aby si člověk udržel pocit sounáležitosti: tomu malému světu prázdnin přináší jakousi dočasnou duši. Dnes ráno jsem z okna spatřil, jak se Jacques a jeho parta odcházejí koupat. V jeho pokoji nad mou hlavou se každého dne odehrává ranní zmatek: tak jako se člověk bez ostychu posadí do kočárové sedačky, tak oni se hlasitě smějí, intimita statečně zrušena jako mezi spolunocležníky na visutém lůžku. Avšak ona bezostyšnost pokaždé skončí před dveřmi ke Christel a nikdo se na ty dveře neodváží zaklepat dřív, než k tomu majestátní výstup mladé princezny v koupacím županu dá signál. Tak v každé skupince lidí, v každé neurčitě sestavené buňce, té, s kterou se člověk radí, ke které se úkosem obrací před štvanicí.

Christel tomu malému světu vládne těžkým víčkem, jež rozkošnicky uzavírá oko – do té míry, že si člověk nedokáže představit klid, lázně mládí dokonalejší než v tom šperku jeho přesných rozměrů –, dokonale vytvarovanou čelistí (čelistí, v níž se tak zřetelně projevuje přebytek či nedostatek bytostí, tou čelistí tak často nešikovnou), dokonale přesnou. Když znovu zavře ústa, je zbytečné se ptát, zda by si měl člověk vyslechnout ještě jedno slovo navíc. Mimořádný podnět k umírněnosti a dohledu. Bytostný, osvěžující klid.

Christel mě zajímá. Zajímá mě, protože hraje. Baví se hrou – ale uprostřed té plážové nenucenosti občas přistihuji její oko, cele zářící sebeovládáním (krásné slovo!), které pro mne znamená o mnoho méně brzdu dobré výchovy než trochu perverzní potěšení z nadšeného pohledu na to, jak dobře hraje svou roli. V měřítku tohoto malinkého divadélka tak trochu „Jsem pro ně opravdu bohem?“ z Contiho Beatrix – k čemuž Balzac, rozený herec, nemohl nic jiného než směřovat všechnu svou samolibost.

Ona pro mě není nějakou bohyní – avšak od zítřka počítám s tím, že jí poskytnu možnost, aby se předvedla jako inteligentní společnice.

1. července.

Dávno jsem tenhle deník neotevíral s takovou netrpělivostí a s takovou vášní psát. Otevírám okno do nočního větru – dlouho jsem chodil sem a tam svým pokojem, pevný a statný, čerstvý, jako kdybych vystoupil z lázně, čilý a překypující jasnými představami, přelétavými úslužnostmi. Tohoto večera jsem s Christel vedl jeden z nejpodivnějších rozhovorů.

Už cítím, jak nezpůsobilý bych byl, kdybych k tomu měl dodat barvu – atmosféry noci a měsíce, v níž se ona v mé vzpomínce nepřestane koupat. K tomu by se hodilo připomenout Poea, onu atmosféru zrození a matné vzpomínky, doby ještě ve stavu mlhoviny, vratné posloupnosti – oázy v té suchopárné době:

’T’was night in the lonesome Octobre

Of my most immemorial year.

… Nedokázal jsem okamžitě psát. Ještě dlouho jsem se procházel sem a tam mým pokojem. Zátoka za oknem je celá ozářená, ten obrovský kruhový oblouk, dlouhý více než osm kilometrů, se zdá být malý jako bazének v dětské zahrádce, pláž se celá třpytí a voda v dolíčku je černá jako inkoust – občas se vzduje vlna a nechá vyklouznout jazyku černého, velmi tichého oleje. Z obloukových lamp se vznáší neměnná píseň, rovná jako plamen, vzhůru k planetám, a znamení majáků v dáli zklidňují ten obrovský prostor husté mlhy a vody. Noc, tišší než ráno, ukonejšená pod falangami hvězd.

Christel je princezna. Její přítomnost, její gesto, její slovo v každém okamžiku rozeženou pochybnost. Nedokázala by se pohybovat bez fatamorgány nějaké vlečky, víru až příliš uctivé úslužnosti. Dokonce i o půlnoci, sama s nějakým mužem v hlubinách té odlidštěné tmy, je střežena více, než by tomu bylo v salonu uprostřed dvaceti osob. To je to, co ihned mé vyprávění zbaví celé té nepříjemné dvojznačnosti.

Měl jsem nějaký cíl, když jsem Christel svedl k té procházce? V onom koutě bytí, kde se skrývají předtuchy a úzkosti, jsem jen choval intimní pocit, že „by to mělo být zajímavé“. Ten den byl těžký, příliš horký, smrtelná dřímota celé pláže usoužené sluncem – borovicový les byl jako jeskyně vůní, jako nějaká váza až k zemdlení těžkých pachů – jako kdysi za mého mládí, když jsem v zářivém červnovém ránu vycházel z domu a k zemi mě přibil příliš slavnostní parfém, jako jakási iniciační cesta, silnice k arkánům, k repozitoriu Božího svátku u našich dveří. S opojením jsem pracoval na té studii o Rimbaudovi: zdálo se mi, že dokonale rozpoznávám, z jaké to záhadné spleti pověstí, z jakého spřažení s tou nejhorší souhrou pozemských vůní, před nimiž není možné utéci, vznikly některé básně z Iluminací. Tento den, plný předzvěstí, byl vpravdě vysněným preludiem tohoto rozhovoru, který si nemohu připomínat jinak než jako obskurně vedený napříč jeho velkými tichy, jeho drsnými přerušeními, náhle tak nesnadně navázanými.

Cílem naší procházky musilo být golfové hřiště, které se táhne po hřebenu dun. Rozsáhlé a jemně zvlněné jako nádherná kštice divokého zvířete se skrývá téměř celé před mořem, z něhož je slyšet jen zcela blízký a obrovský hluk vlnobití po hladké a prázdné pláži, za kterou je chvílemi mezi bodláčím a uprostřed hučícího burácení vidět chochol stříkanců té další. V noci to muselo být místo dost zpustlé a dost prázdné.Vždycky jsem za měsíce rád procházel těmito obnaženými a volnými prostorami.

Christel měla bílé plážové šaty, holé nohy v sandálech. Poprvé jsem si na jejím krku všiml drobného křížku ze zlata visícího na náhrdelníku, s nímž si za hovoru tu a tam pohrávala. Ten detail mě překvapil a já nevím, proč se mi ho během té procházky už nikdy nepodařilo vytlačit z paměti – jako kdyby byl vybaven jakýmsi křehkým významem, jehož rozsah mi unikal.

Vyšli jsme na sklonku večera. Vítr zeslábl a vzduch byl božsky čerstvý. Směrem na sever – kde byl cíl naší promenády – jsme rychle opustili domy. Je to téměř venkovská zóna – nízké domky se zelinářskými zahradami, dvorky pro drůbež, zahrádkářské nářadí, za dne občas kohoutí kokrhání. A pak najednou vřesoviště, krajina zarmoucená, téměř teatrální, ještě obnaženější, protože zvrásněná dlouhým sledem telegrafních sloupů.

Konverzace se rozjížděla obtížně. Nejdříve byli probráni, a z Christeliny strany bez nejmenší shovívavosti, členové „straight“ party. Vyprávěla mi o Jacquesovi.

– Bezpochyby ten nejpozoruhodnější hoch, jakého tu máme. A přesto je to ještě dítě. Je mi s ním dobře jako s kamarádem z gymnázia.

Lehce jsem si Jacquese dobíral. Jacques je básník našeho hotelu. Jeho pokoj jako by byl přecpaný ezoterickými díly – a chodby domu halasně znějí, od hotjazzových desek po ty nejděsivější soudobé kadence. Ale během několika rozhovorů s ním jsem pochopil, že se tam cítil dobře. Celkem řečeno je to hoch, který nic nečetl.

– Na tom nezáleží! Jacques se zajímá jen o složitou poezii. Určitě mu nejde o to, aby se v ní nalezl, ale já věřím, že se snaží, velmi správně, překonat jistou vrstvu. Já sama se taky o nic jiného nesnažím…

Pak po nějaké chvíli: „Nevím, proč mám ráda to, co mám ráda. Leda proto, že se mi to tak najednou nabízí. Je to vždycky něco, co buď vezmeme, anebo necháme být.“

Christel lehce rozhovor proměňuje v monolog. Tu lehkost, s jakou se zmocňuje herních kostek, obdivuji. Ona je z té sorty lidí, které by člověk nedokázal skočit do řeči. Mluví dál, jakmile se jí zachce, se skutečným kouzlem.

Přešli jsme duny, dojímavé za měsíce, noblesní s jejich četnými zákruty jako den po bitevním poli. Na samém konci obzoru povlávala šedavá mlha jako široké masivy lesů na kraji jedné mýtiny.

„Komu by se v takové krajině a v takové noci chtělo procházet? Vždycky jsem v těch nejslavnějších krajinách nade všecko milovala kout, někdy jen ztěžka nalezitelný – jak to říci?, odkud se člověk otočí zády k pohledu. V Benátkách, v tom labyrintu uliček, které se tak zvláštně kříží s kanály, jsem občas zažívala okouzlující okamžik, když se z uličky stala chodba a člověk se prodírá mezi práskajícími dveřmi, v té podezřelé, poněkud zhýralé intimitě hotelových chodeb – hotelů třetí třídy, se džbánem teplé vody, kýblem na smetí – a na konci, pod klenutou, velice tmavou bránou, celé Benátky byly cosi v malém rámci černé vody, zářící a zuřivě zkadeřené neumdlévajícím šploucháním pod sluncem. Stejně tak tady, nic nemiluji víc než ty dlouhé holé trávníky za dunami, kde se člověk otočí ramenem k moři – tak slavnostní, tak nehybné, ale s tím mohutným hukotem zcela blízkého moře, toho neohraničeného pozadí. A v těchto kanálcích černé vody příliv, který nehlučně stoupá.

– Vy jste v Benátkách pobývala dlouho?

– Ano, Benátky, to je tak trochu moje malé dětství. Skoro každý podzim jsme se tam s matkou vracely. Tak daleko, kam až dosáhnu, jsem v mém otci vždycky viděla zvláštní schopnost zatemnění. Stále zavalený jednáními, správními radami – značně absurdní život spacích vagonů, přepychových hotelů – někdy módních pláží na pár dní.

– Christel, byl bych rád, kdybyste mi vyprávěla o svém dětství (všechno to upravuji na způsob reportáže a odhlížím od všeho, co by přímo z mé strany nevedlo k oživení konverzace. K čemu to? Dialog, celkem vzato, mně vždy připadal – devět z deseti – jako nějaký stěží vedený monolog – vždy jeden ze dvou, v zajetí svých démonů, drží své žezlo, jak se říká v elegantních salonech.).

– Ze svého malého dětství si nepamatuji skoro nic. Vidím se hlavně ve svých dvanácti, v jednom velkém smutném penzionátu – dlouhé chodby s nemilosrdným světlem, chladné dvory zastíněné lipami. Byl to chmurný pobyt. Moc jsem si nedokázala udělat kamarády – a můj týden, všechny mé týdny (a uvědomte si, že jsem byla dobrá žačka) se protahovaly do nedělního rána, do hodiny hovorny. Po skončené mši jsme si hráli na přestávkovém dvoře. Přišel školník, seznam v ruce, a už byli první vybraní. Já jsem vycházela málokdy, byla jsem vždycky v nejistotě. Minuty míjely, školníkovy příchody byly stále vzácnější, jak se dvůr vylidňoval, ztemňoval ve světle výkonu trestu smrti. To byl konec. Vzpomínám si na ten dvůr za deště, byl zavřený, zbavený kouzla, odříznutý od lidí. Ten nejztracenější kout lesa, nejprázdnější, nebyl ztracenější a prázdnější než tato opuštěnost. Kráčela jsem tak pod lipami skrápěnými deštěm. Ještě nyní si pamatuji ty kmeny třpytící se stékající vodou, černé a nepřátelské, po zemi ty rozmáčené proutky s odlupující se kůrou a nekonečný katarakt větví. Opájela jsem se samotou, potlačovanými pláči. Pozorovala jsem mraky plující v poryvech větru, kdy ten nejdivočejší z nich občas rozmával větvemi, které půdu přeplněnou vodou navíc máčely velkými kapkami. Venku to byly plné ulice, čarovný labyrint města, kavárny, divadla, davy, nádherná místa, kde se život zauzlovává, zaplétá, opírá o ostatní životy a přijímá jejich úder a jejich žár – to bylo to všechno, kde jsem nebyla. A přesto jsem dobře vnímala rozčarování z každého z mých odchodů, jako kdyby mě všude po ulicích doprovázelo nějaké mizerné kouzlo, obrys banality a nezájmu. Ale vždycky to byla ta posedlost po tisíci možnostech, po životu okouzlujícím a svobodném, hájeném jakýmsi kouzlem za těmi vysokými nelítostnými zdmi, jejichž krutá okna bez křídel se leskla všemi svými skleněnými tabulemi.

Dozorkyně nás, ten malý, zmrzačený, zimomřivý houf nakrátko ostříhaných oveček, symbol opuštěnosti, pak přiměla ke studiu. A jak se její hlas proti její vůli ztišoval a zdůvěrňoval, protože nemusel doléhat nijak daleko (zbývalo nás tak málo), byl to pro mne výraz soucitného pohlazení. Zašeptala jsem si: „Ubohá, ubohá Christel!“ V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem naprosto oddaná, hodná, úslužná – ta hrozná křivda, vržená do tváře dětství, ze mne na chvíli udělala sestru z charity.

Bylo mi třináct let, když mě poprvé zavedli do divadla. Kéž bych měla tu odvahu přiznat, že můj vkus mě mezi těmi nejméně obhajitelnými (jak se zdá) operami nebojácně zavedl k těm nejhorším, k těm, které jsou nekompromisní. Hráli Toscu (to jste si, že ano, mohl pomyslit – ale zakazuji vám, abyste se smál). Jakmile jsem se dostala do sálu, vstoupila jsem přímo do skutečného života, toho jediného, v jakém toužím žít. Na divadle miluji všechno: silné vůně, rudé přívaly plyše, příšeří lesklé, perleťové jeskyně, lamelové jako vnitřek nějaké mušle či úlu. Nebo když se v divadle nacházím někde jinde, pak složitost chodeb, sklonů, schodišť mě vždy vede k tomu, abych uvěřila, že jsem se tam dostala ze suterénu, a to je podstatné pro pocit bezpečí a dokonalé izolovanosti, který tam získávám. To dekorum kostela, v tom kostele, který je už divadlem, pro mne ověnčovalo světskou melodii jakési náboženské ozvěny: všechna vlákna mého srdce byla zasažena současně, byla to Láska svatá a Láska světská (buďte tak laskav a věřte, že nežertuji) jako v některých naivních obrazech – chtěla bych se rozpustit v slzách, ale zůstávala jsem ztuhlá, oči suché, vypoulené, jakoby zasažené nepřetržitým elektrickým výbojem. Pevně věřím, že tam je (jen k mé hanbě nevím kde) jedna hudební pasáž, která by zřejmě měla doprovázet nějakou nevinnou zábavu, cosi jako obyčejnou vesnickou slavnost za krásného přímého slunce – a současně jsem se cítila tak ponořena do jednoho Říma veder a vůní, obrovských nemilosrdných zdí (už jsem viděla Piranesiho a Zámek svatého Anděla, ale toho dne jsem je uhádla) pod nebem smrtící bouřky a okázalých vášní – že nevím, proč tato pasáž, tento rozkošný ostrůvek bezvědomí usazený na vrcholu nějaké katastrofy, mi náhle připadala zlověstnější než ta nejtragičtější věta, a to tak, že jsem se z ní rozechvěla. Poslední akt mě rozrušil, byl to život v lůně smrti, život vytažený za hrobem, zpěv o vítězství lásky, a to dokonce po ráně z milosti. Přiznávám to bez ostychu, protože pochopové se ukázali tím okázalým divadelním gestem nad propastí, do níž se hrdinka vrhla, a kdy moje slzy zásahem génia špatného vkusu nezadržitelně vytryskly. Byla jsem tam, v tom srdci tragédie, mimo život, opravdu uchvácena. Bylo to odpolední představení, v zimě: když jsme vyšli, byla už noc, v hlavě mi dunělo, narážela jsem pitomě do zdí, dezorientovaná, jako kdybych byla opilá. Město se svými světly se otřásalo pod černými přívaly v nedýchatelných průrvách svých rudnoucích ulic pod vítězným pleskáním praporu smrti.

Trochu jsem se Christel posmíval, ale to vášnivé a tak pohrdavé doznání mě dojalo. Je posměšek srdečný a laskavý, vycházející z té nejupřímnější spoluúčasti, z té, kterou nepřiznáváme – a která vznikla jen z potřeby zatlačit do pozadí přemíru sympatie.

Pak jsme se na chvíli usadili mezi dunami. Pod úžasným měsícem zářil písek překvapivou bělostí a byl už studený jako sníh. Odliv končil, moře nebylo téměř slyšet. Nic se nevyrovnávalo vlně té krajiny, ztracené jedním cípem v dáli moře, druhým v mlhavém obzoru vřesovišť, ve spoustě perel. Christel se zasnila – unášena proudem nějaké smutné myšlenky. Mluvila v úryvcích vět, s velkými přestávkami ticha.

„Možná, že nemám pravdu, když si to říkám – říkat si své myšlenky je vždy tak trochu vyjádřením nějakého přání – ale já, jak doufám, jsem určena k tomu, abych si svůj život zničila. O to, co nemá žádnou cenu, se starám hodně málo. Jako kdybych vyhazovala nic do ničeho s nějakým vztekem. ,Nechť čas ztracený je přinejmenším ztracený. To, co bylo prázdné, nemůže být přinejmenším v žádném případě obráceno v užitek.‘ To je můj způsob ušlechtilosti. Kolik bych dala tomu, abych spící přeplula nad prostorami nudy, kterou člověk překonává, aby žil, všechny ty chvíle, kdy vás nikdy neopouští představa, že bychom mohli být jinde.“

Upozornil jsem Christel, že to hrdé pohrdání mohlo být jen výrazem lenivosti a nedostatku odvahy. Jen za podmínky, že udržíme vysoké napětí života, můžeme jako odměnu získat ty výjimečné okamžiky, ony šance zázraku, divadelní kusy, na něž ona, jak jsem si myslil, nepřestávala už nějakou chvíli myslit.

„A podle čeho si myslíte, že to ,vypětí‘ je u mne tak nízké?“ odpověděla uštěpačně, smějíc se náznaku nepřístojnosti takového rozhovoru. Ale už se zase zakabonila, znovu navázala na ten tón nočního hlasu, hlasu tichého, kovově znějícího a naprosto jedinečného, jejž by moje vyprávění nedokázalo znázornit.

„Vůbec nevěřím, že člověk může pomoci své šanci. Ta vás tak zázračně mine. V tomhle jsem kalvinistka (mluvila a přitom se smála bizarním neměnným smíchem). Řeknu vám jiný příběh. Bude to také bajka, jakkoli ta celá věc má svou hodnotu v absolutní přesnosti detailů. Jedné noci jsem se vracela rychlíkem z Angers do Nantes. Téměř v půli té cesty leží krajina, kterou miluji, kde se Loira vtěsnává mezi vysoké lesnaté kopce, korunované zámky, vpravdě královské údolí. Stála jsem sama na chodbě, tváří v tvář monotónní noci, pruhované deštěm. Jak se mi často stává, ,mluvila jsem k mému vlastnímu srdci‘. Žiji velmi sama a často tak se sebou samou vedu dialog. Já, která má tolik ducha a schodišťového povídání, tady nalézám mé nejnádhernější řečnické efekty a občas se zahřívám až k jakési bizarní emocí. Vymyslila jsem si jednoho účastníka rozhovoru a připravovala ho na ten světelný efekt nad Loirou, který jsem tak často na tomtéž místě pozorovala. ,Ale jaká škoda, opravdu jaká škoda, že je černá noc.‘ A zrovna v tu chvíli, zrovna – v prostoru dvou tří vteřin, se vyjasnilo jako za bílého dne, světlo apokalypsy, drásající světlo magnesia, až na samý obzor. Zůstala jsem stát, bledá jako socha, bez jediného pohybu rukou či nohou, bledá, jako člověk za zvuku trouby soudu. Nepravděpodobnost má cosi tak násilně agresivního, že nepochybujete, jak věřím, o mé svědomité poctivosti. Nazítří jsem se z novin dozvěděla, že nebe nad Loirou přeletěl jeden bolid, který se, jak se zdá, asi po sto kilometrech zřítil do moře. Nedokázala bych z mého života vypustit to, ,čemu nevadí‘ mytické. Vložila jsem si bolid do řady znamení mého zvěrokruhu.“

Vrátili jsme se podél dun. Její dlouhá elastická chůze, tak noblesní, tak pohrdavá, ve mně vzbuzovala veselí. Nemaje žádné ponětí o čase, určitě bylo značně pozdě, věřil jsem, že každou chvíli začne svítat. Christel si mě lehce dobírala, že jsem si nechal učarovat bolidem. Její svěží smích propukal do tmy, zatímco jsme se prodírali vysokými travami, mezi velkými odřeninami dun, bílými jako sůl. A je pravda, že bych rád pochodoval až do rána.

Z francouzského originálu Un beau ténébreux (José Corti, Paříž 1945) přeložil Miroslav Drozd. Kniha vyjde v nakladatelství Dauphin.