Sedni

Všechny tři spaly na velké posteli, protože malou si zabrala návštěva. Eva se probudila první, snad tím ostrým sluncem, ale možná kvůli chrápání toho chlapa. Vylezla zpod deky. Měla na sobě tričko a punčocháče. Když k nim domů přišla návštěva, večer se nemyla a ani nepřevlékala do pyžama, všechno přece dělali v jedné místnosti, a to se měla svlékat před hostem? Eva si hrála venku až do tmy, než se udělala zima. Pak se vrátila domů. Host přinesl klobásu, a tak kus dostala k večeři. Sedla si na kraji postele, protože u stolu seděli dospělí, a pomalu ji vyjídala ze střívka. Vykusovala ji kousek po kousku, vylízávala tuk a pak okousávala okraje střívka, aby pronikla k masu dole, a znovu ho vykousávala a vylízávala. Až se dostala na konec, kde mělo střívko silný uzel. Sála ho a seděla na kraji postele, protože neměla nic jiného na práci.

„Tak co, Maruško?“ říkal host. „Napijeme se ještě na zdraví.“

„Hlavně to zdravíčko,“ odpovídala babička. „Zdravíčko je nejdůležitější.“

Mariin smích zněl jako světlo sypající se z barevné koule. Eva kdysi takovou kouli viděla v cirkusu. Protože do městečka jednou přijel cirkus. Eva neměla lístek, a tak nemohla na představení jít, ale každý večer se kolem stanu motala a snažila se zahlédnout co nejvíc: klece se zvířaty, převleky a různé důmyslné přístroje. Až se jednoho dne někdo slitoval a pustil ji na konci představení dovnitř. No a první věc, kterou Eva spatřila v temném nitru stanu, byla ta koule. Barevná, zářící koule. Nemohla od ní odtrhnout oči a teprve potom si všimla ženy v bílém oděvu s péry, která s tou koulí tančila.

Uzel na klobáse se prostě nedal ukousnout. Když začal chutnat jako papír, vyplivla ho Eva na ruku. Ještě chvíli poseděla na posteli, host se smál a babička říkala: „Hlavně to zdravíčko, zdravíčko je nejdůležitější.“

Eva vstala a chtěla vyhodit uzel do koše. Koš byl hned vedle vchodu, a aby se k němu dostala, musela projít kolem stolu, u kterého seděli dospělí. Když procházela, host ji chytil v pase a posadil si ji na klín.

„Roste, ta vaše malá radost, co?“ řekl.

Marie se hlasitě smála a babička to uzavřela:

„Hlavně, že je zdravá.“

Host poplácal Evu po stehně. Seděla způsobně, ačkoli neměla ráda, když se jí někdo dotýkal, a návštěvy zejména. Ale seděla, protože neměla na vybranou a čekat uměla velmi dobře.

„Tak do které třídy už chodíš, slečno?“ zeptal se host.

Eva neodpověděla, protože si najednou nemohla vzpomenout.

„No odpověz pánovi,“ pobízela ji babička.

Eva pořád mlčela.

„Ona není hloupá,“ ujistila ho babička. „Jen tvrdohlavá.“

„Má charakter,“ konstatoval host. „Mám rád tyhle holky s charakterem.“

Mariin smích zněl jako světlo sypající se z barevné koule. Host postavil Evu na zem, plácl ji po zadku a řekl:

„Příště si popovídáme víc.“

Eva se dostala na konec místnosti ke koši. Už do něj chtěla vyhodit kousek papírového střívka, ale ustrašeně odskočila, když tu se v kýblu něco zamrskalo. Host vybuchl smíchy.

„Ryby ji vystrašily, hahaha! Ryb se neboj, broučku, ty tě nesnědí.“

„To my je sníme,“ zahihňala se Marie.

„Napijme se ještě na zdraví,“ řekl host.

Eva upustila uzel od střívka na podlahu a vrátila se na postel. Protáhla se kolem stolu co nejdál od hosta. Tentokrát si jí ale nikdo nevšímal, všichni se smáli a byli čím dál červenější.

Ještě chvíli seděla na posteli, protože neměla nic jiného na práci. A pak, když už přestala rozumět tomu, co dospělí říkají, sundala si sukni a svetr a zalezla pod deku. Přemýšlela o té kouli rozsypávající světlo. Že v ní byly všechny barvy, dokonce i takové, které nikdy neviděla. Například takovou barvu, jakou má fialový bez, ale tmavší a průhlednější a zároveň trochu žlutou. Jestli opravdu existovaly princezny, musely nosit stejně barevné šaty. Anebo v jejich královských zahradách kvetly takové květiny. Přemýšlela o tom, když host začal zpívat různé písně a Marie se k němu přidala svým hezkým, trochu zastřeným hlasem. A pak už nevěděla, o čem přemýšlet, a tak si přetáhla deku přes hlavu a usnula.

V noci se něco stalo – teď si na to vzpomněla, když seděla na kraji postele vedle spící Marie a babičky. Někdo s ní asi cloumal a Marie ječela: „Táhni, táhni od mojeho dítěte,“ křičela. A jiný hlas na to: „Jaký je tohle dítě. Když je noha tlustší než péro, už se může…“ Eva se podívala na své nohy v červených punčocháčích. Natáhla je, aby palce u nohou dosáhly co nejdál, a pak zase ohnula kolena. Ale to noční cloumání zase brzy skončilo a Eva usnula. Nic víc si nepamatovala.

Zvedla z podlahy sukni a svetr a oblékla se. Na stole stály skleničky a na novinách leželo ještě trochu klobásy, nakrájené na tlustá kolečka. Když šla ke stolu, šlápla na střep. Píchla se, ale nezranila. Vzala si klobásu a začala ji žvýkat. Už se rozednilo, ale věděla, že nemusí jít do školy, protože když měli návštěvu, nemusela. Mohla si dělat, co chce, jako v neděli. Vzpomněla si na ryby. Přistoupila ke kýblu, opatrně, aby zase nestoupla na sklo, a podívala se dovnitř. Asi ještě spaly, protože ležely na dně úplně nehybně.

Obula si boty a vyšla ven. Bylo jasno a chladno. Na hladině ve vaně s dešťovou vodou se udělala ledová krusta. Vrátila se pro bundu. Nemohla ji najít, tak si vzala Mariinu bundu. Sebrala ještě kus klobásy a vyběhla. Slunce svítilo tak silně, že musela přivřít oči. Šla za dům, kde rostly velké kopřivy, které Marie házela na dřevo nasbírané v lese. Když chvíli leželo a člověk ho pak odsunul na stranu, našel tam různé brouky a tenké bílé kořeny. Eva se ráda dívala na brouky, jak se hemží. A ráda sbírala žížaly. Dávala je na hromádku a pozorovala. Vypadaly jako hadi. Viděla jednou hady v televizi, než se rozbila, taky se svíjeli a nemohli přestat. Ale hadi jsou nebezpeční, zatímco brouci ne. Když se některá žížala začala zavrtávat do země, Eva trochu počkala a pak ji vytáhla a zase dala na hromádku. Byla královna žížal. Chvíli si tak hrála, a pak jí to omrzelo.

(…)

Slunce už viselo vysoko na obloze napravo, a to znamenalo, že ve škole se učí, možná mají dokonce velkou přestávku. Ostré světlo kreslilo pěšinu na říční hladině, od druhého břehu až k Eviným nohám, jako by to bylo zvlášť pro ni. Přiklekla si na kousku hnědého písku a pozorovala ji. Žlutozelený pás stromů na druhé straně výrazně kontrastoval se šedou vodou a světlemodrým nebem. Za těmi stromy byla vesnice a Eva si pomyslela, že svět je obrovský a žije na něm hrozně moc lidí. Podívala se na loďku. Neměla vesla.

Nakonec ji přestalo bavit jen tak sedět a přemýšlet, a tak se vrátila na cestu. Zrovna tam běželi dva psi, šedý Basil a malý, bílý chundelatý, kterého nikdy neviděla. Zapískala na Basila. Zamával ocasem, ale nepřiběhl, byl to strašný tvrdohlavec. Eva si vzpomněla na klobásu. Vytáhla z kapsy kousek a zase zapískala. Tentokrát se Basil zastavil. Viděla, že váhá. Jako by na něj z druhé strany volalo něco stejně důležitého. Nakonec vůně masa zvítězila a psi přiběhli k Evě. Nechtěla krmit oba dva, ale když už tu byli, co nadělá. Dala každému kousek. Jedli. A jak jedli. Basil mával krátkým ocasem tak rychle, že ho skoro nebylo vidět, a druhý se zase celý třásl.

Eva je pak pohladila, poplácala po hřbetech a řekla si, že teď to budou její psi. Její majetek. Její armáda. Třeba jich sežene ještě víc. A pak už nepůjde do školy. Bude se svojí armádou chodit po polích, vydá se, kam bude chtít. Bude děsivá jako Bujnej, snad ještě víc. Nikdo do ní nebude strkat a nebude potřebovat žádnou pomoc. Lidé budou dávat jídlo před dveře, ona si vybere, na co bude mít chuť, a zbytek dá psům. „K noze, Basile,“ začala hned s tréninkem. Basil k ní přiběhl s vyplazeným jazykem, čekal další jídlo, a ten druhý taky. „Ty se budeš jmenovat…“ podívala se na malého a zamyslela se. „Lívanec.“ „Jo, Lívanec,“ zopakovala. „To jsi ty.“ „Sedni,“ přikázala Basilovi. Otočil se dvakrát kolem vlastní osy, ale nesedl si. „Sedni,“ zopakovala Eva rozhodně. Omluvně se na ni podíval, zavrtěl ocasem, ale nesedl si. Lívanec skákal kolem a lísal se. Zadupala na něj. Stáhl ocas mezi nohy. Basil Evu kradmo pozoroval, jako by zkoušel odhadnout, co ještě vymyslí. Eva znovu řekla: „Sedni!“ A zase nic. Přišla k psovi, zatlačila na jeho záda a zakřičela: „Seeeeedniiii!“ Basil vycenil zuby a tiše zavrčel, ale neposadil se. Eva odskočila. Trochu se vystrašila, ale ještě víc naštvala. „Kdyby ti to řekl ten malej debil, tak bys poslech,“ zasyčela. Lívanec kňučel a dál se lísal, ale nevšímala si ho.

„Já tě naučím poslouchat,“ řekla ­nakonec Basilovi. „Čekej,“ rozkázala a vydala se k domu. Nejdřív šla pozadu, aby se mohla na psy dívat, hrozit jim prstem a opakovat: „Čekejte!“ Pak se obrátila a odběhla. Doma bylo horko a smrdělo to tam. Dospělí pořád spali, v prozářeném vzduchu vířil prach. Hlavou se jí mihla vize barevné koule. Mihla a zmizela. Eva si vzala ze stolu poslední kousek klobásy a běžela k vodě za psy.

Ukázala jim ho z dálky, aby věděli, co má. Oba dva se k ní přilepili očima. Zase byla jejich paní. „Sedni,“ rozkázala Basilovi a zvedla zavřenou dlaň s kouskem klobásy uvnitř. Basil od ní nemohl odtrhnout oči, vrtěl ohonem, ale nesedl si. „Budeš toho litovat,“ řekla. „Já tě naučím poslouchat.“ Ale nevěděla, jak to udělá. „Já tě naučím,“ ujistila ho. Schovala klobásu do kapsy a rozhlédla se kolem sebe. „Klacek,“ prohodila. „Hned najdeme nějaký klacek.“ Její pohled padl na loďku přivázanou u vrby. Chytla ji za provaz a přitáhla ke břehu. Byla dost zničená. Na dně stálo trochu vody. Eva začala rozvazovat provaz. Byl trochu slizký a omšelý, ale pořád silný. Lívanec stál těsně vedle Evy a pozorně se díval na její dlaně. Basil běhal ve křoví a předstíral, že loví. „Já tě naučím poslouchat,“ mumlala si Eva pro sebe a zápasila s uzlem. Nakonec se jí ho podařilo rozvázat. Ruce měla celé zelené od chaluh, vypadaly jako posmrkané. Otřela si je o bundu. Loďka se začala vzdalovat od břehu. V Evině hlavě se mihla vize krajin na druhém břehu. Mihla se a zmizela. Eva odvázala provaz od kmene, z téhle strany to bylo jednodušší. Loďka už odplavala několik metrů od břehu. Eva vytáhla z kapsy kus klobásy a zapískala na psy.

Přiběhli. Lívanec na ni skákal a Basil se jen díval. „Pojďte,“ řekla Eva. S klobásou v jedné ruce a provazem ve druhé se vydala směrem k lesu. Občas se obrátila, aby zkontrolovala, jestli za ní psi běží, a opravdu běželi. „No pojďte, pojďte,“ opakovala pro všechny případy. Ačkoli je vedla klobása, Evě se líbilo myslet si, že je vede ona. A tak si ve třech vykračovali kolem vody a slunce svítilo, až musela mhouřit oči.

Když zašli mezi stromy, Eva se zastavila. Cesta po pár stech metrech končila, dál už bylo jen křoví a nikdy tam nechodila. Ale teď se rozhodla pokračovat a psi za ní. Nakonec jí došel dech. Vybrala si silnou, lehce shrbenou borovici na kraji srázu. Natáhla provaz. Podívala se na Basila. A potom dolů ze srázu, na řeku. U řeky byly zbytky nějakého ohniště. Pak se zase podívala na provaz. Složila ho napůl a zkoušela si vzpomenout, jak se přivazoval ke stromu, když si hráli, nebo k noze od lavičky před školou. „Seru na to,“ odehnala jakousi vzpomínku. Složený provaz si ovinula kolem zápěstí a druhý zatočila kolem jako smyčku. Utáhla ji. Sykla bolestí. Držela. Povolila smyčku a druhý konec přivázala ke kmeni borovice.

Vytáhla klobásu. „Poď,“ řekla Basilovi. Přiběhli oba, ale Lívance odkopla na stranu. Maso držela v sevřené dlani. Basil jí lízal ruku a snažil se dostat dovnitř. Lechtalo to. Eva si stáhla smyčku ze zápěstí a dala ji psovi kolem krku. Pak mu dala klobásu. Basil sežral maso několika hlty a odskočil. Provaz na jeho krku se utáhl. „To tě naučí,“ zamumlala Eva. Pes se zkoušel osvobodit, ale čím víc sebou škubal, tím víc se mu provaz utahoval kolem krku. Několikrát se černýma očima podíval na Evu, až se jí z toho udělalo divně. „Měls poslouchat,“ řekla mu a dodala: „Přijdu potom a uvidíme, jestli ses to naučil.“ A vydala se směrem k domu, Lívanec za ní, protože Lívanec už jí patřil. „Seru na to,“ opakovala si pro sebe, jako by si chtěla dodat odvahy, protože jí přece jen bylo úzko.

Doma už nespali. Dveře byly otevřené dokořán. Eva nahlédla dovnitř. Marie stála v kuchyni v košili a svetru, míchala něco v hrnci. Host seděl nehybně u stolu s hlavou opřenou v dlaních. Babička ležela v posteli. Eva a Lívanec se zastavili ve dveřích.

„Jedlas něco?“ zeptala se Marie, aniž by se obrátila.

Nikdy se nemusela obracet, aby věděla, že Eva stojí poblíž, jako by měla oči na zádech.

„Klobásu,“ odpověděla Eva.

Dospělí byli smutní. Eva cítila výpary jejich nálady, jako by se luna odrážela od nějakého temného ohniště.

„Bude polívka,“ oznámila Marie.

Dneska v jejím hlase nebyla barevná koule.

„Musim domu,“ ozval se host.

„Ještě si dej polívku,“ odpověděla Marie.

Lívance si nikdo nevšímal. Kýbl s rybami stál pořád na tom samém místě. Eva přemýšlela, jestli už se probudily.

„Přines nějaké klestí, co je za domem,“ nařídila Marie a Eva šla.

Marie postavila talíře s polévkou na stůl, kde zůstaly ještě drobky včerejšího chleba a vůně klobásy. Lívanec se motal kolem prahu, ale dovnitř nešel. Hlídací pes, hlídací. Měli jen tři židle, a tak se Eva posadila na postel a svůj talíř měla položený v klíně. Šedá bramboračka s rybím odérem, ze kterého se jí dělalo špatně. Dospělí jedli mlčky, Eva se lžící přehrabovala v šedé hmotě a přemýšlela o Basilovi. Jestli to už stačí. Jestli už se naučil poslouchat. A rozhodla se, že určitě, že hned po obědě půjde do lesa a odváže ho. A hned to chtěla jít udělat. Už jít do lesa. Polévka se jí vracela do krku, dělalo se jí zle, stejně zle jako ve škole. Host dojedl, odsunul talíř, vytáhl cigarety a zapálil si.

„Nechutná ti?“ zeptala se Marie.

„Nemám hlad,“ odpověděla Eva.

„Tak ji nalej zpátky.“

Eva opatrně vstala a s talířem v rukou prošla kolem hosta, který kouřil a klepal popel do zbytku polévky. Došla do kuchyně a nalila zbytek do hrnce. Šedý odér Evu udeřil do tváře, až se jí zatočila hlava.

„Půjdu ven,“ řekla.

„Venku už jsi dneska byla,“ odpověděla Marie. „Teď zůstaneš doma.“

Eva nad plotnou znehybněla. Pokání. Čas her minul, teď přišel čas pokání.

„Už musim domu,“ zopakoval host.

Dospělí ještě chvíli nehybně seděli u stolu, pak se host konečně ztěžka zdvihl a schoval cigarety do kapsy, urovnal si dlaní košili, která se tím ani o trochu víc nenarovnala, vzal si z opěradla bundu a přehodil si ji přes rameno.

„Čas jít,“ řekl a Marie pokývala hlavou.

„Pěkně se uč,“ prohodil směrem k Evě.

„Umeješ nádobí,“ oznámila Marie.

Eva se konečně pohnula. Sebrala talíře ze stolu a vyšla s nimi před dům. Lívanec už zmizel. Třeba šel s hostem. Ve vaně bylo hodně dešťové vody, a tak nemusela do studny. Nabírala vodu plecháčkem a polévala talíře. Když byly vesměs čisté, odnesla je domů a postavila na poličku. Marie si oblékla několik vrstev oblečení a chystala se odejít.

„Teď tu budeš s babičkou,“ řekla Evě.

Babička zase ležela v posteli. Byla unavená. Unavená stářím. Eva se vedle ní posadila a dívala se na Marii. Pak Marie odešla a zůstaly samy, spící babička a Eva. Eva seděla na posteli, protože neměla co na práci.

Přemýšlela o Basilovi, že už to určitě pochopil, možná až příliš. Ale dobře mu tak. Zasloužil si to. Dobře mu tak. A vůbec, až se Marie vrátí, Eva hned poběží do lesa, odváže ho a to bude konec jeho lekce, protože už to pochopil a bude její poslušný pes. Budou spolu chodit kolem vody a po lese. A půjdou hluboko, kam nikdo nechodí. Postaví si tam domeček, tedy Eva ho postaví. To je hezké, přemýšlet o domečku. O stavbě domečku, a jak se jim tam bude bydlet. S Basilem a jinými psy, daleko od školy. A daleko od návštěv. Babička chrápala. Eva si lehla vedle ní a snila. Čas plynul tak pomalu, až se nakonec úplně zastavil. Eva pozorovala skvrny slunečního světla tančící na stěnách a občas se jí zdálo, že to světlo proniká mezi větvemi borovic na skrytém místě, které si vybrala pro svůj šťastný příbytek.

Když se vzbudila, světlo se úplně změnilo. Marie se ještě nevrátila, babička ležela nehybně s otevřenýma očima. Evu napadlo, že třeba umřela, a tak popadla pramen šedých vlasů a silně za něj zatáhla, aby to zjistila. „Au,“ řekla babička a vytrhla jí vlasy z ruky. Žila. „Dej mi polívku,“ řekla ji.

Eva se vymotala zpod peřiny. Doma byla zima. Otřásla se. Vzala si bundu a šla za dům pro klacky. Nebe se z modrého změnilo v žlutofialové, dole žluté, nahoře fialové. Na chvíli se zastavila a podívala směrem k řece. Nad stromy se vznášel sloup dýmu. Vzpomněla si na Basila a zase se otřásla. Ráno jí teď přišlo strašně vzdálené, jako by patřilo do jiné doby, Eva si ani nebyla jistá, jestli se to opravdu všechno stalo. Rozhlédla se kolem, Lívanec tu nebyl. Nebyl. Možná vůbec nebyl. Vzala trochu klacků z hromady, oběma rukama, jako by je objímala. Rozhodla se už na Basila nemyslet, protože je to hloupej pes a nikdy se nepoučí. A navíc, když o něm přemýšlela, někde v hloubi, uprostřed břicha, se otevírala prázdnota a útočila na žaludek, na plíce a na srdce, vysávala ji – tak silně vysávala, že Eva musela nakonec otevřít pusu, jako ryba v kýblu, a když ji otevřela, prázdnota hlasitě nasála vzduch. Vystrašené dítě pustilo klacky a začalo křičet, ze strachu, z hladu, z té prázdnoty, až přiběhla Marie a objala ji a dlouho ji držela v náručí, kolíbala se při tom a fialové nebe bledlo, přecházelo do běla a nakonec do noční nicoty.

Z polského originálu Nieważkość (Marginesy, Varšava 2015) vybrala a přeložila Lucie Zakopalová.