I
Rubriku Letters britského časopisu Wire má v poslední době rozhodně cenu číst. Roznětkou byla celostránková recenze Davida Keenana na několik alb improvizované hudby v letošním červnovém čísle. Keenan se v textu vydává na obecnější rovinu a pokládá otázky, proč je improvizovaná hudba méně „sexy“ než rock. Dochází k závěru, že improvising příliš teoretizuje a že se jeho revoluční potenciál již dávno vyčerpal a zarytě brání dobytá území. „Rocková hudba je mesianistická, falická ve své energii a individualistická. Improvizovaná hudba podvrací rockovou touhu po moci ve prospěch snahy o negenerovou a nekontextuální práci se zvukem,“ píše Keenan. „Historická chvíle improvizované hudby přišla a odešla. Potřeba neustálého pokroku, inovace za účelem inovace, je sice falešná, vztahujeli se ale nějaká umělecká forma k současnosti tak ostentativně, jak to činí improvizovaná hudba, zjevují se ozvěny minulosti jako mrtvoly, duchové. To, že situace v oblasti improvizované kytary je téměř do puntíku stejná jako před dvaceti lety, činí z podobného odkazování stejnou manýru, jakou je skomírající model ,klasického jazzu‘ Wyntona Marsalise.“
Odezva na sebe nenechala čekat, červencové číslo přináší několik nenávistných psaní, jejichž autoři doporučují nesvěřovat Keenanovi k recenzi žádné další desky s improvizovanou hudbou a obviňují jej ze sexismu. Nejžlučovitěji a nejpotrefeněji reaguje britský multiinstrumentalista Steve Beresford, který Keenana označil za masturbujícího panice a Kim Irsena i Marinettiho improvisingu, zasazuje se o vydání knih jeho myšlenek a ironicky slibuje, že ode dneška bude při hraní myslet jen a jen na penisy. „Během posledního koncertu v café Oto,“ pokračuje, „zahrál klavírista nestydatě několikrát za sebou tón E: jak skandálně netvůrčí!“
V srpnových Dopisech se dostane na Keenanovy obhájce, kteří Beresforda a spol. obviňují ze slovíčkaření, poukazují na to, že přijít pokaždé s něčím novým je snad podstatou improvizace, a souhlasí s Keenanem, pokud jde o zkostnatělost celé scény. „Workshopy Eddieho Prévosta byly v prvních letech různorodé, plné rizika a debat. Přibližně v letech 2004–2005 začaly tak trochu připomínat církev, kde bylo třeba vyvarovat se přestupků a dodržovat rituál,“ píše Michael Rodgers. „A pokud se toto dělo na workshopech, jaká je šance, že koncerty a studiové sessions budou živé a spontánní a nebudou jen utvrzovat dávno platná pravidla?“
II
Není to první popud k přemýšlení o možné archaičnosti improvizované hudby, kterého se mi z Wiru dostalo. Kromě hatemailu na adresu Davida Keenana se v červencovém čísle nachází recenze na londýnský festival Ether, v níž se Philip Clark pozastavuje nad vystoupením Lou Reeda a jeho Metal Machine Tria. Reed během koncertu rukou naznačil hráči na elektroniku Sarthu Calhounovi rytmus a ukázal prstem na zařízení, na něž je třeba tento rytmus vyťukávat. „A kde je improvizátorovo krédo naslouchat?“ táže se s nemalým patosem Clark. „Zkoumat vzájemně podrobnosti spoluhráčových forem, témbrů, harmonií? Kde je dialog? Poslouchal jsem soustředěně, ale plný marnosti.“
III
K třetímu zádrheli došlo na pivu s českým improvizátorem žijícím v Dánsku Martinem Klapperem. Řeč byla o pražském koncertu Wolf Eyes. „Jo, koncert z playbacku,“ zasmál se Martin a považoval věc za nehodnou zájmu. Já ale v Arše zažil jeden z nejhezčích koncertů vůbec a pamatoval jsem si z něj především vynikající, rozhodně improvizovanou hru kytaristy Mikea Connellyho. „No tak to zkrátka byl jeden z nejlepších koncertů na playback, co jsem kdy viděl,“ uzavřeli jsme tenkrát debatu.
Tak nevím, říkával ve svých sloupcích nejistý otec Jiří Menzel. Improvizátoři a jejich příznivci, jak se zdá, velice rádi měří veškerou hudbu světa svým metrem. Přednatočené základy jako v případě Wolf Eyes (na stůl jsem jim ale neviděl) a to, že vedoucí kapely řídí svou kapelu, jim nevoní. Přitom Wolf Eyes ani Lou Reed svou příslušnost ke skalnímu improvisingu nedeklarovali a dělají si, navíc velmi osobitě, svou věc. Nevím, jestli Beresford, Clark a spol. mají ambice stát se náboženskou policií a kamenovat nevěrné, mám ale za to, že občasná improvizace v kánonech improvisingu by improvisingu prospěla především.