Architektura v neskutečné době

Od roku 1989, kdy se o Sialu (Sdružení inženýrů a architektů Liberec) může opět veřejně mluvit a psát, je oslavován jako ve své době jediná svébytná platforma u nás, kde architektura neustrnula, přirozeně se vyvíjela a absorbovala světové trendy. Přesto se, kromě dílčích studií, rozhovorů a vzpomínek tehdejších členů, dostalo fenoménu Sial systematické pozornosti až letos v podobě putovní výstavy (z olomouckého Muzea umění zamíří do Prahy, Plzně, v jednání jsou Vratislav a Londýn) a především publikace Sial. Obsáhlá uměleckohistorická studie, složená z medailonů vybraných návrhů, staveb i architektů libereckého sdružení, ukazuje víc než z poloviny dosud nepublikované materiály.

Ještěd a atraktivní paneláky

I když jako nezávislé sdružení fungoval Sial pouze tři roky (1968–1971), jeho historie začíná už od poloviny padesátých let formováním skupiny architektů kolem vůdčí osobnosti Karla Hubáčka na půdě libereckého Stavoprojektu. Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřili Otakar Binar a Miroslav Masák. Srovnatelné postavení s architekty měli také statici, Václav Voda, Zdeněk Patrman a další. Zlomové vítězství Patrmanova a Hubáčkova návrhu v soutěži na podobu hotelu a vysílače na Ještědu (1963) nasměrovalo ateliér k větší samostatnosti i převažujícímu technicistnímu výrazu. Obdiv ke strojové estetice pramenil vedle nezvykle úzké spolupráce inženýrů a architektů i ze zájmu o stavební a materiálové experimenty, které do jisté míry umožnily únik z povinné socialistické masové produkce. Architekti Sialu dokázali používat dostupné typizované prvky nestandardně, jak tomu bylo i v případě libereckého „atraktivního paneláku“, obloukového domu ve svahu nad městem, zvaného Wolkerák, od Jaromíra Vacka a Václava Vody s – na tehdejší dobu – luxusními byty (vybrané sekce s vlastním krbem v bytech).

Většina navržených staveb Sialu se nikdy nedočkala realizace, a tak si jejich 3D podobu můžeme představovat jen při pohledu na plány a modely v právě vydané knize (vybrané originály jsou k vidění na výstavě). Před námi se otevírá stylová různost. Dokládají ji například dva souběžně řešené návrhy z let 1966––67: Binarův pavilon B pro nové výstaviště Libereckých výstavních trhů s prvky brutalismu a Masákovy teplické Relaxační lázně odvážného organického tvaru, navržené jako „humanizační prvek“ na sídlišti Šanov II. „Sialáci“ věděli, že styl sám o sobě není nosný, vyznávali spojení kontextu a experimentu.

Komuna Na Jedlové

Přitažlivá hyperbolická silueta Ještědu a Masákův nápad přijmout a zaškolit nové talenty přilákaly do Liberce mladé architekty z pražské techniky a Akademie, kteří vytvořili takzvanou Školku. Její členové, dnes uznávaná jména oboru, Mirko Baum, John Eisler, Helena Jiskrová, Emil Přikryl, Martin Rajniš, Jiří Suchomel a další vyzdvihují Hubáčkův otevřený přístup, jeho přísnost ve smyslu „kreativita se pozná v omezení“ a neformální atmosféru v bývalém hostinci Na Jedlové na úpatí Jizerských hor, kde se pracovalo i žilo na způsob komuny. Možnost pracovat na zakázkách, ke kterým by se jinde čerstvý absolvent nemohl dostat (například plán přestavby dolního centra Liberce), vedla k neobvykle svobodným projevům, jakým byl v počátku Školky mašinismus (pražští kritici tehdy přišli s dnes vítaným označením Mašinisti), spojovaný s obrazem strojemašiny. Příznačné vynášení útrob stavby na povrch použil například Mirko Baum ve studii dostavby Domu obuvi v Liberci – po prosklené fasádě se plazí mohutné klimatizační roury. Také první Eislerova, Masákova a Rajnišova studie obchodního domu Máj byla mnohem více „mašinistická“ než jeho konečná podoba s prvky hightech. Tu pak navíc poznamenaly pozdější úpravy (původní barevná potrubí zakryly podhledy z roku 1992).

Skutečné experimentální stavby

Stáže v západní Evropě, zahraniční časopisy a volnější ovzduší konce šedesátých let dodávaly architektům další inspiraci. Znali futuristické projekty britského Archigramu, rakouského Coop Himmelb(l)au nebo italského Superstudia. Oproti často utopickým, a tedy nerealizovatelným vizím avantgardy šedesátých let měly návrhy Sialu jistou výhodu. Všechny byly totiž proveditelné jako skutečné stavby. Jejich technická dotaženost vedla k novým vynálezům a patentům (například systém Radoom, sklo Connex chránící před radiací, tlumiče příčného kmitání věží, suché zdění), což Hubáčkovu týmu, který se na začátku normalizace musel začlenit zpět do Stavoprojektu, zajistilo i nadále značnou nezávislost. Přesto ateliér prožíval těžké časy, postihl ho zejména odchod mnoha členů do emigrace a zákaz publikování. Vítanou vzpruhu znamenaly úspěchy v zahraničních soutěžích (realizace bytového domu IBA v Západním Berlíně) a objevování nových témat, například ekologické architektury, u nás do té doby neznámé. Suchomelův Sluneční domek v Ondřejově se měl stát laboratoří pro výzkum energeticky úsporného stavění.

Dobrodružný příběh Sialu, nepostrádající prvky občanského hrdinství v době okupace, stvořil svého druhu legendu. Architekti sdružení byli zvyklí pracovat společně, o všem debatovat, zvát do projektů umělce, konzultovat s teoretiky. Ke každému zadání často vymýšleli několik variant, ty pak přenášeli do precizních modelů. Dodnes ohromuje odvážnost některých řešení, k čemuž paradoxně přispěl i vágní klient: socialistický stát, který však většinou neměl dost odvahy k realizaci. Z rozsáhlého plánu přestavby dolního centra Liberce (architekti Školky revidovali k původní zástavbě dost necitlivý Masákův starší projekt) byl postaven pouze Obchodní dům Ještěd. Loňské zbourání této experimentální stavby (bylo tu použito mnoho novinek: plech corten, nafukovací reklamní poutač atd.) je barbarské a nepochopitelné. Zatímco jedna stavba beze zbytku zmizela, druhá (pražský OD Máj/My) byla prohlášena za kulturní památku. Ikonický Ještěd se uchází o zařazení do seznamu památek UNESCO.

Autorka je historička umění.