Do jaké míry lze do neuspokojivé podoby měst zasahovat a do jaké míry žijí svým vlastním životem a jejich vývoj není možné beze zbytku předvídat? Současné způsoby plánování čím dál více zaostávají za skutečnou podobou a vývojem sídel. Na to reagují nové urbanistické koncepty, které dávají přednost dílčím intervencím a nebrání se být místy iracionální.
Když se lidí zeptáte, co je ve městě štve, nemusíte čekat dlouho na odpověď. Odlišnost profesí ani postojů nehraje roli, s obýváním města má, zdá se, většina obdobnou zkušenost. Nejvíce kritiky padá na zmrtvělá veřejná prostranství, domy a celé lokality bez využití, reklamní plachty zakrývající fasády, náměstí proměněná v parkoviště, cyklistické stezky končící první křižovatkou, přebujelou a nelogicky řízenou dopravu, absenci klidových zón určených i pro děti. K tomu se přidává hluk, znečištění, zkorumpovaní úředníci. Jak vyplývá ze závěrů průzkumu studentů Fakulty sociálních studií Karlovy univerzity ve vybraných městech republiky, více než cokoli jiného však obyvatele frustruje nedostatečný pocit bezpečí, krádeže a rizika spojená s nárůstem dopravy. Analýza Centra aplikované antropologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity přinesla zjištění, že mezi Plzeňany jsou jako nejnebezpečnější místa vnímány parky, hned za nimi bary a herny, ubytovny a supermarkety. Největší strach mají obyvatelé z vandalismu, ale bojí se také černého výlepu, sprejerství, bezdomovců, opilců a nepořádku v ulicích. I ti, kterým jinak nástrahy městského života nijak zvlášť nevadí, mohou mít problémy. Jak popisuje architekt Oldřich Bajger: „Strašně mi vadí, že celé léto jezdí kolem našeho domu traktůrky na sečení trávy, které na podzim střídají ‚kupkaři‘ s motorovými fukary a hned po nich zase nastoupí partička s traktůrky. Čili téměř půl roku někdo permanentně rachotí a smradí. Nevěřím, že je tenhle způsob efektivnější než ruční práce."
Dokážeme tedy až do detailu pojmenovat, co nás na městském životě odpuzuje a co nás láká. Dalo by se to promítnout do nějaké nové, nefatalistické územní koncepce?
Konec urbanismu
Město zažíváme zejména v pohybu, s proměnami terénu se nám otevírají nové průhledy, proplétáme se labyrintem cest, vyústění, rozhraní a překážek, směřujeme k dominantám. Rytmus chůze, barvy, pachy a zvuky vnímáme jako jedinou koláž. Vytváříme si pocitové mapy, intuitivně poznáme, kdy končí jedna čtvrť a začíná jiná. Plánování podoby města je nicméně každodennímu fyzickému prožitku na hony vzdálené, zahlcené abstraktními pojmy jako rozvoj, udržitelnost, regulace, řez územím, definice struktury. Ty souvisí s odvěkou vírou většiny urbanistů v nalezení univerzálního klíče, podle něhož bude možné organizovat sídlo jakékoli velikosti: F. L. Wright navrhl rozvolněnou strukturu, kde měl každý dům stát sám uprostřed akrového pozemku, Le Corbusier snil o „zářícím městě" bez ulic a chodníků, s věžáky zasazenými v zeleni, z opozice vůči funkcionalismu se zrodilo organičtější pojetí „chodícího města" Teamu X.
Dnešní územně plánovací úřady opustily jednotné vize a namísto toho pracují s průnikem prostorových, sociálních a funkčních aspektů. Je však čím dál tím zřejmější, že ani ryzí pragmatismus soudobá sídla nespasí. Města nás rychlostí svého vývoje předčila, ukázala nám, že městský život je oproti plánované infrastruktuře vždy napřed. Některá už se blíží ke zlomovému bodu, za nímž půjde jejich celistvý tvar jen těžko udržet. (Průměrná obytná plocha na osobu je dnes v Evropě téměř šestkrát větší než v 19. století.) Nizozemský architekt Rem Koolhaas je přesvědčený, že se dnešní města vzhledem k jejich nepředvídatelnému a překotnému růstu už nedají plánovat, a hlásá konec urbanismu. Má za to, že jsme ponecháni napospas architektuře, jež nyní sama zneužívá a vyčerpá možnosti, které dokáže zhodnotit jen urbanismus. Upozorňuje, že „na hladovějící kořeny je roubováno stále více hmoty".
Buněčný mechanismus segregace
Město se rozvíjí nepravidelně, odzdola nahoru, podobně jako živé organismy. V symbolické rovině tak o něm přemýšlíme běžně – mluvíme o ucpané dopravní tepně, neuralgických bodech, o zeleni jako o plících města. Někteří z těch, kteří opouštějí staré vzorce a hledají nové, začali o lidských sídlech uvažovat jako o skutečných organických entitách, pro něž platí stejné zákonitosti jako pro živé formy. Michael Batty z Centra prostorových analýz University College London začal k pochopení růstu a proměn městských struktur využívat jednoduché modely vycházející z principu buněčného rozvoje. Město představuje shluk buněk, které mohou být zastavěny („zapnuty") nebo ponechány volné („vypnuty"). Přímý vliv na stav buňky mají děje v jejím bezprostředním sousedství, generující různě husté struktury s fraktální dynamikou. Battyho model simuluje také zákonitosti vzniku segregovaných území a ghett. Ve chvíli, kdy je zásadně porušená jistá míra různorodosti, směřuje vývoj ke stále větší homogenitě. Od určitého počtu začnou shodné buňky (představující například jeden typ zástavby, který často souvisí i s určitou sociální skupinou) přitahovat zas jen sobě podobné, čímž ze svého okolí postupně vyloučí všechny odlišné.
Hranice plánování
Odklon od komplexních vizí nás vrací na počátek, ukazuje nám, jak těžké je vytvořit správné, do budoucna životaschopné zadání. Místo hierarchicky řízeného veřejného prostoru se tak, aspoň na západ od nás, začíná prosazovat přirozený urbanismus, který namísto jasné definice prostředí a vkládání limitů upřednostňuje nalezení širšího smysluplného rámce pro člověka a jeho činnosti – už jen tím, že správně nastaví podmínky kultivace prostoru. Přijmeme-li Koolhaasovu tezi, že je urbanismus způsob myšlení, pak zásadní důležitosti nabývá samotný pokus o redefinici zavedeného uvažování. Dokud se to nepodaří, nejsou nová řešení žádoucí. Jak vzkázal Slavoj Žižek aktivistům hnutí Occupy Wall Street: „Nenechte se natlačit do programu, buďte rádi, že jste na cestě!"
Nově přiznaná míra iracionality dává tušit hranice plánování. Schůdnější se zdá být cesta jednotlivých regulací a zásahů, přirozených a specifických pro daná místa. Například v Hongkongu chrání pohled na linii horského hřebene, v San Francisku určují roční maximum nově postavených kancelářských ploch, investoři v Seattlu smějí překročit maximální výškovou regulaci jen výměnou za občanskou vybavenost v okolí stavby, v Curychu nemohou výškové budovy zastínit ty okolní na déle než dvě hodiny denně a obyvatelé Londýna mají jistotu, že pokud skrz jejich okno proudí denní světlo aspoň dvacet let, nová výstavba to nezmění.
Ocenit průměrnost
Města nejsou umělá prostředí – zrcadlí své obyvatele. Vyrůstají z myšlenek a pocitů jednotlivců i z hodnotového řádu celé společnosti. Neživé je těsně provázané s živým. Architekt ani urbanista nezodpovídají za stav prostředí sami, neboť pokaždé naplňují něčí zadání. Příkladem může být způsob, jakým byl před nedávnem na Žižkově na ploše šesti hektarů vybudován uzavřený rezidenční areál Central Park Praha. Původně navržené kompaktní objemy vyšly z marketingového testu jako příliš „panelákové" a navíc developer trval na téměř neproveditelném požadavku, totiž aby bylo z každého bytu vidět na Pražský hrad. Bylo jasné, že pokud architekti (ateliér A69) nevyhoví, budou nuceni z projektu odejít. Hmotu věží tak do týdne kompletně přestrukturovali. Půdorysy pater natočené o čtyřicet pět stupňů a terasy prolomené dovnitř daly vzniknout místnostem s šikmými zdmi a příliš ostrými rohy. Nepovedené dispozice jsou dokonalým zhmotněním nesmyslného přání zadavatele.
Jako protipól k takovýmto megalomanským záměrům a bezohledným řešením se v posledních letech ke slovu hlásí architektura všedního dne, oceňující průměrnost, nestylovost a subtilnost každodennosti.