Pozor na experty

Jak bude v blízké budoucnosti vypadat roh Václavského náměstí a Opletalovy ulice? Pravděpodobně výrazně jinak než dnes. Na ploše celé jihovýchodní části bloku mezi Václavským náměstím, ulicemi Opletalovou, Politických vězňů a Jindřišskou má vyrůst nový polyfunkční dům o velikosti přibližně 30 tisíc m². Součástí novostavby se stane fasáda bývalé tiskárny a redakce Národních listů v Opletalově ulici, torzo původní budovy. Komerčně-administrativní objekt o devíti nadzemních a třech podzemních podlažích s jednotnou celoprosklenou fasádou a nárožní věží má nahradit stávající, původně neorenesanční dům, přestavěný kolem roku 1920 architektem Bohumírem Kozákem, podle slov historika architektury Rostislava Šváchy v duchu syntézy kubismu a neoklasicismu. Architektovo jméno není obecně moc známé, jeho stavby však ano. Mezi válkami postavil obsáhlý komplex Masarykových domovů (dnes nemocnice Krč), je autorem studentské koleje Budeč, výrazné telefonní ústředny na Žižkově ve stylu art deco nebo první studie na přemostění Nuselského údolí.

Naoko zachránit starý dům

Zprávy o plánované demolici přetiskla všechna média a nezvykle rychle se také zaplnily diskuse pod články. Z váhavých i radikálnějších komentářů je ze všeho nejvíc cítit údiv. Údiv nad tím, že se o podstatné proměně v samém centru (města i památkové rezervace) nevedla žádná širší debata a že příslušné úřady už mají jasno. Developer, akciová společnost Realty IV., má volnou cestu, zbývá mu jen požádat o demoliční výměr na stavebním úřadě Prahy 1 (což se podle vyjádření odboru vnějších vztahů zatím nestalo).

První zprávy o chystaném záměru začaly na veřejnost prosakovat už vloni na podzim. V listopadu pak Klub Za starou Prahu vydal tiskovou zprávu, v níž žádal revokaci souhlasu příslušného magistrátního odboru, a nadto podal podnět k inspekci ministerstva kultury. Ta v tzv. zkráceném přezkumném řízení dala za pravdu jednoznačně zamítavému stanovisku Národního památkového ústavu (NPÚ). Spíše odmítavě se k novostavbě vyjádřil, na rozdíl od svého předchůdce Filipa Dvořáka, také starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký. Pak ale vstoupil na scénu Jiří Besser a ze svého postu ministra i nejvyššího památkáře vcelku překvapivě bourání znovu povolil (a ředitele inspekce odvolal). V odpovědi na otevřený dopis Václava Havla, který se „děsí obludy, která tam vyroste“, své rozhodnutí odůvodnil slovy: „Prakticky jsem neměl na vybranou. Ano, mohl jsem si to ulehčit, nerespektovat jednomyslné doporučení devíti právníků z rozkladové komise, naoko zachránit starý dům a být populární. Dal jsem přednost rozhodnutí, které je po právu a z mého pohledu mimo jiné ochraňuje český stát před dalším nákladným soudním sporem.“ Nákladným soudním sporem je myšlena arbitráž, kterou by investor mohl žádat odškodné za finanční újmu, vzniklou prací na projektu v době mezi kladným a zamítavým stanoviskem úřadů. To je však čistá hypotéza. Ve své podstatě ještě mnohem méně pravděpodobná než to, že by byl střed Prahy po zbourání domu vymazán ze seznamu světového dědictví UNESCO.

Besser proti vlastním úředníkům

Ministr kultury nijak neskrývá, že se nechce zabývat podstatou věci samotné, a ze záhadných důvodů se věnuje jen procedurální rovině sporu. Není podle něj možné, aby „investorovi jeden orgán veřejné správy něco pravomocně dovolil a jiný mu to po několika měsících zakázal“. Jak píše dále ve zmíněném dopise, za rozhodnutí se necítí být zodpovědný: „O možné demolici v tomto případě jsem nerozhodl já, ale především odpovědní lidé z pražského magistrátu. Moje rozhodnutí ,pouze’ respektuje práva vlastníka nabytá v dobré víře, zákony této země a potvrzuje jednomyslný závěr rozkladové komise.“ Takový přístup musí investor více než vítat. Požádat o rozklad byl totiž jediný způsob, jak případně zrušit předchozí rozhodnutí památkové inspekce. Komise složená z devíti advokátů, kterou jmenoval sám ministr, rozhodla, a Besser závěr podepsal. „Já skutečně sázím na právníky a postupuji tak, jak mi doporučují,“ uvedl v rozhovoru pro Lidové noviny. Ale ani šéf magistrátního odboru památkové péče Jan Kněžínek se necítí dostatečně kompetentní rozhodnout, zda bourat nebo nebourat, a odvolává se na svůj sbor expertů, kteří demolici 6. 5. 2010 (tedy již před více než rokem!) povolili, a to poměrem hlasů 11 pro, 3 se zdrželi, proti nezvedl ruku nikdo. Předložený návrh přesvědčil „svou precizní přípravou celého řešeného projektu a podrobnou analýzou vývoje Václavského náměstí. Architektonické řešení nároží přesvědčuje svým výrazem o oprávněnosti tohoto přístupu.“ Výhrady měl sbor jen k podobě fasády – její tektonice a úpravě střešní partie.

Magistrátní experti

Prezident Českého národního komitétu ICOMOS a jeden z expertů sboru Josef Štulc, který se květnového hlasování neúčastnil (a později proti rozhodnutí protestoval), nijak nezpochybňuje erudici většiny členů. Podstatný problém v objektivitě ale vidí v tom, že v něm zasedají také architekti – předsedou je Petr Malinský, řadovým členem Jakub Cigler –, kteří dostávají od města a investorů zakázky, případně ti, kteří jim za honorář píší posudky – například Jan Vojta zpracoval před svým členstvím posudek na dvorní stavbu Hotelu Jalta, která se následně stala součástí návrhu polyfunkčního domu; na střet zájmů v tomto případě upozornila reportáž České televize. Vojtovo autorství ale, jak uvádí vyjádření sboru expertů, „nemohlo jeho souhlasné stanovisko s náhradou rohového objektu čp. 1601 nijak ovlivnit, protože sbor posuzoval celkové hmotové řešení a návrh řešení fasád. To, že je do celku nové zástavby zahrnuta i dvorní stavba Hotelu Jalta, je záležitostí zcela marginální, nemající vliv na posuzování nové stavby.“

Praxe je taková: pokud se jedná o mém vlastním projektu, hlasování se neúčastním, rozhoduji ale o zakázce svého expertního kolegy. Je v mém zájmu, aby mi výsledek nebyl lhostejný, na příštím zasedání se totiž může jednat zase o mém návrhu. Nadstandardní role architektů souhlasí i s nadstandardním počtem jejich realizací v pražském centru (na kvalitě jim to neubírá); oproti svým profesním kolegům mají zřejmou výhodu. Podle Malinského návrhu se bude revitalizovat Mariánské náměstí (v této věci byl mimochodem Malinský stavovským soudem České komory architektů v červnu 2010 shledán vinným ze střetu zájmů). Architekt projektoval také budoucí radnici Prahy 1, přestavbu domu na rohu ulic Štěpánská a V jámě, ta ale kvůli krácenému rozpočtu městské části nejspíš neproběhne.

Závislost na nezávislých

Po expertech z magistrátu a ministerstva hrají významnou roli i tzv. nezávislí odborníci. V případě domu 1601-II to byl historik architektury Zdeněk Lukeš, kdo napsal na zadání Realty IV. doporučující posudek (ze dne 30. 3. 2010). Přestože je objednán investorem, je s ním zacházeno jako s nestranným dokumentem! V argumentaci magistrátních úředníků najdeme dokonce celé převzaté pasáže z podkladů developera. Lukešův Komentář ke studii Chapman Taylor na novou zástavbu na Václavském náměstí a v Opletalově ulici se četl na zasedání sboru expertů. Náhradu původní budovy autor schvaluje, neboť prý právě Kozákovou přestavbou ztratila na architektonické kvalitě. (Objektivně určit kvalitu domu je samozřejmě těžké, i ten průměrný může být hodnotný například díky své roli v urbanismu místa.) Jako nestranný odborník vystupuje Lukeš i v médiích. Během dvacetiminutového rozhovoru na Rádiu Česko se ani jednou nezmínil, že je v celé věci přímo zainteresován. Důležité nepřesnosti se ve stejném pořadu dopustil také tím, že dřevěnou konstrukci tribun nedávno odstraněného stadionu Štvanice označil za nehodnotnou a datoval ji do padesátých let, podle pověřeného památkáře Ondřeje Ševců ale pochází z velké části už z původní realizace z let třicátých.

Takové „drobnosti“ mohou nakonec rozhodnout o osudu staveb, protože experti (a právníci) jsou ti, na něž se politici odvolávají, když na přímé dotazy krčí rameny. Díl viny nesou i různí kritici z řad odborníků, kteří se však do rozhodovací struktury přímo zapojit nechtějí. Když byl v nedávné době vypsán konkurs na ředitele pražského pracoviště NPÚ, nepřihlásil se nikdo s odpovídající kvalifikací. Potvrzen tak byl dosavadní, pro svá „nepamátková“ rozhodnutí dlouhodobě kritizovaný šéf Michal Zachař. Urbanista Jan Jehlík ke sporu o dům na Václavském náměstí dodává: „Kromě subjektivních názorů je třeba vést vážnou debatu nad zatížením místa z hlediska hustoty zastavění a využití podlažních ploch ve vztahu k dopravní obsluze… nicméně je přirozené a žádoucí, že se v tak mimořádném místě na sebe budou vždy městnat hmoty, prostory a děje a přiznejme si, že to na centrech měst máme rádi a rozumíme této agresivitě a ‚nečistotě‘.“ Jak vidno, pohledy na věc se mohou dost lišit, názorová debata se teď ale jeví jako přílišný luxus, nejdřív je totiž potřeba pohlídat, aby mocné úřady jednaly srozumitelně a opravdu nezávisle.