Domy bez života

Situace mnoha opuštěných domů není navenek úplně jasná. Jejich skuteční majitelé, kteří stojí v pozadí firem s nic neříkajícími názvy i neprůhlednými podnikatelskými záměry, nestojí o publicitu. Pochybné společnosti mění vlastnickou strukturu i sídla, kontakty nezveřejňují. Na schůzky s úřady posílají rovnou své právníky. Nejtajemnější jsou ale úmysly, které s domy mají. Na příslušných úřadech leží tlusté složky poněkud jednostranné korespondence, v níž se žádá, nabádá, udělují se opatření, případně pokuty. Protistrana nereaguje, případně se odvolává. A čas běží, či se spíš pomalu vleče v rytmu úřední mašinerie.

Památka jako rukojmí

Proč si někdo pořizuje historicky cenný dům uprostřed města, o který ve skutečnosti nestojí? Důvody bývají spekulativní, spojené – zejména u zahraničních vlastníků – s neznalostí prostředí a vidinou České republiky jako místa, kde si mohou dovolit to, co by si ve své zemi dovolit nemohli. Představy jsou to opodstatněné, ale jen do jisté míry. Požadovat schválení plánu, který počítá s přebudováním kulturní památky, staroměstského domu Na Kocandě, na desítky hotelových minibuněk, se jeví jako hodně naivní. Nebo snad majitel čeká, až dům spadne a uvolní tak lukrativní parcelu novostavbě? Její podoba i hmota by ale v tomto případě podléhala tolika omezením, že by ve výsledku jen stěží naplnila vlastníkova očekávání stran výhodné investice. Situace je patová a nemovitost je ponechána svému osudu.

Ti, kdo domy nechávají záměrně chátrat, někdy dokonce zkoušejí, kam až mohou zajít a jaký postih je čeká. Tak tomu bylo například u nádraží Vyšehrad, kde majitel bezdůvodně zboural památkově chráněnou hrázděnou čekárnu. Poté, co přidal ještě několik dalších let ignorování žádostí o zajištění objektu (a to i přesto, že jsou dřevěné konstrukce napadené dřevomorkou a zkáza rychle pokračuje), dnes nikdo nepochybuje, že nemá o secesní budovu sebemenší zájem. Paradoxně ale právě její kritický stav mu nakonec pomohl lépe vyjednávat o stavbě dvou nových prosklených objektů, které nádraží v blízké budoucnosti obklopí. Dříve o projektu Městská část Praha 2 nechtěla ani slyšet.

Výsledkem nových jednání je oboustranný kompromis. Nádraží bude opraveno a současně propojeno s novostavbami. Jeho podoba i místní kontext se nevratně promění, navíc plánované využití na wellness centrum není právě nejvhodnější. Zatím se neví, jak bude naloženo s hodnotnými interiéry historické budovy. Probíhající územní řízení řeší objem a umístění nových staveb, vnitřní dispozice přijdou na řadu až v dalších stupních povolovacího procesu. Snaha o nápravu havarijního stavu vyšehradského nádraží je ukázkovým příkladem situace, jakými se úřady běžně zabývají. Rozhodují mezi dvěma variantami: špatnou a tou ještě horší. Výsledkem pak nemůže být nic jiného než paskvil.

Neúčinný pragmatismus

Stát má několik možností, jak netečného vlastníka probudit z letargie. Činí tak ale většinou dost vlažně. Pokud opuštěný objekt, byť architektonicky cenný, stojí „pouze“ v památkové zóně, rezervaci nebo ochranném pásmu, nelze majitele nijak penalizovat za to, že se o něj nestará. Až v případě, že chátrající stavba ohrožuje své okolí, začne se o ni zajímat příslušný stavební úřad. Jiné je to u kulturních památek, kde památkový odbor magistrátu vyžaduje po majiteli pod pohrůžkou pokuty alespoň základní údržbu. Pokuty však jsou – i přes navýšení v roce 2008 na horní hranici dvou milionů korun (a to i v případě úplné demolice památky!) – pro bohaté investory stále příliš nízké. K milionové sumě se totiž přiblíží jen málokdy. Stát se tu řídí logikou, která říká, že zákon má působit preventivně, a ne represivně, a tudíž je potřeba začínat pozvolna, aby šlo částky postupně navyšovat. (Jako by se už předem počítalo s tím, že se spor potáhne ještě léta.) První pokuta bývá sto, dvě stě tisíc. Jejímu udělení, vždy až ve chvíli, kdy je stav domu kritický, navíc předchází řada doporučení a nařízení, čímž se vše protahuje na roky a účinnost celého procesu se značně snižuje. I když nemají počáteční pokuty žádný efekt, další přichází opět až po letech. Vlastník se pravidelně odvolává a zareaguje často až tehdy, když pohledávku vymáhá soudní exekutor.

Jinou možností státní samosprávy je zajistit nejnutnější práce na své náklady a pak se jich domoci zpětně. V praxi se to ale neděje. Úřady se hájí tím, že jsou takové pohledávky nedobytné. V případě, že je „zanedbávání památky dlouhodobé, kontinuá-lní, a zároveň tím, že vlastník nekoná, ji hrozí zánik“, má stát pravomoc přistoupit k vyvlastnění. Případů, které se dají takto popsat, je víc než dost. Přesto se k tomuto řešení, sice krajnímu, ale mnohdy asi jedinému, které by památku zachránilo, za celou polistopadovou éru nepřistoupilo (až na výjimku tří budov v Babiččině údolí, součásti národní kulturní památky).

Argumentace, že je vyvlastnění tabu, protože si pod ním lidé ihned vybaví násilné a bezdůvodné zabírání majetku za minulého režimu, slouží spíš jako výmluva. Skutečný důvod, proč nemá stát o své zchátralé kulturní dědictví zájem, je ryze pragmatický. Současný zákon totiž umožňuje vyvlastnění pozemků a staveb pouze za náhradu. Před započetím rekonstrukce by tak bylo nutné je nejprve vykoupit za odhadní cenu.

Čím je dům historicky cennější, tím obtížnější je pro investora naložit s ním podle své vůle. Ani stát není právě „dobrý 
hospodář“, je laxní a pomalý, nevyužívá dostatečně všech zákonných prostředků. Snaží se dojít ke kompromisu, často 
i za cenu poškození, vykuchání nebo jiné degradace domu.

Větší smysl než nekonečné popohánění úřadů má aktivita vedená zezdola: sdružení na podporu ohrožených domů, 
propojování lidi žijících v daném místě, zveřejňování vypátraných informací, přímá jednání s vlastníkem. Nenechme 
domy upadnout do agónie, je třeba pokusit se pro ně nalézt druhý život.

Nájemní dům „Na Kocandě“

Křižovnická 14, Praha 1 – Staré Město

Kulturní památka, Pražská památková 
rezervace, památka UNESCO

Neorenesanční nájemní dům „Na Kocandě“ z let 1885–86 se nachází přímo v centru pražské památkové rezervace. Za dobu své existence neprošel žádnou zásadní přestavbou. Dochovalo se tu množství cenných uměleckořemeslných prvků v prostoru vstupu a schodiště (štukové medailony podle návrhu umělců z Myslbekova okruhu) a socha sv. Václava ve dvoře. Přestože bylo stavební povolení k celkové rekonstrukci vydáno již v roce 2001, objekt zůstává dlouhodobě vystěhovaný a neudržovaný. Fasáda je v havarijním stavu, velké části štukové výzdoby nenávratně mizí. Od konce devadesátých let dům vlastnil v Praze usazený italský podnikatel Francesco Augusto Razetto (dnes majitel firmy Karlova Nemovitosti P.R., s.r.o.). V roce 2003 podal žádost na změnu využití na zařízení hotelového typu, řešené formou malometrážních buněk. Kompletně měly být zastavěny i vnitřní dvory. Památkové úřady návrh zamítly. Vlastník následně dům prodal izraelské firmě STARS INVEST, s.r.o., 
která neprovádí ani základní údržbu. Za 
„správy“ této firmy došlo k poničení některých cenných prvků a k další devastaci vnějšího pláště. Ani eventuální finanční postih již 
nenahradí vzniklou škodu. Majitel dům prozatím použil jen jako nosič velkoplošných reklamních poutačů, čímž ještě více poškodil nesoudržný fasádní plášť. Na výzvy úřadů 
nereaguje. Navíc dosud nepředložil žádnou studii, záměr ani sebemenší zprávu o tom, 
co s domem v budoucnu hodlá dělat.

Dům bývalých městských lázní

Na Slupi 434/8, Praha 2 – Nové Město

Pražská památková rezervace, památka UNESCO

Nárožní dům z roku 1932 se nachází na historické trase Královské cesty (vedoucí z Vyšehradu na Pražský hrad) v těsné blízkosti barokního kláštera alžbětinek, postaveného podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Architektonicky hodnotná stavba, navržená architektem Janem Jarolímem (spoluautor pražského paláce Alfa), kombinuje principy funkcionalismu a historismu ve stylu pozdní moderny. Dům byl vystavěn jako polyfunkční objekt s parními městskými lázněmi. Mnohé z původního vybavení lázní je dosud zachováno, například unikátní prostor s bazény, zastřešený klenbou podpíranou monumentálními sloupy. V interiérech se nacházejí 
kvalitní uměleckořemeslné prvky – mramorové schodiště, funkcionalistické zábradlí, atypické řešení centrály vestibulu a další. Současný stav objektu je kritický. Interiéry jsou zdevastované, poškozenou střechou zatéká, poničené jsou omítky i kamenné obklady. Majitel, firma KORF, s.r.o., o objekt dlouhodobě nepečuje, v roce 2005 neúspěšně žádal o jeho demolici. Na podzim 2010 předložil studii celkové rekonstrukce, vypracovanou ateliérem Znamení čtyř – architekti, kde je navrženo přes třicet bytů a parkovacích míst v suterénu. Dům obnovu nutně potřebuje, plánovaná rekonstrukce však nevratně zničí množství 
autentických prvků. Sloupový sál s bazény bude nahrazen podzemním parkovištěm, působivá prosvětlovací kopule, pod níž se nacházel centrální komunikační prostor, 
zmizí pod novou dvorní vestavbou.

Činžovní dům

Dukelských hrdinů 522/28, Praha 7 
– Holešovice

Památková zóna Dejvice, Bubeneč, 
horní Holešovice

Dvoupatrový činžovní dům stojí v místech 
někdejší rybářské osady Bubny. Novorenesanční fasádu domu z roku 1882 doplnil v roce 1913 secesní vstupní lékárenský portál s mramorovými pilastry a výkladcovými okny s leptanými skly. V přízemí se nachází zrcadlová klenba, ve vestibulu původní štuková výzdoba, dlažba a keramické obklady. Z umístění objektu v památkové zóně Dejvice, Bubeneč a horní Holešovice vyplývá i způsob ochrany. Chráněn je historický půdorys domu, architektonická podoba exteriéru a interiéru včetně uměleckořemeslných prvků. Dům je nepřístupný a dlouhodobě chátrá, chybějí některé výplně oken. Majitel objektu, firma LA TRINITE, s.r.o., několikrát usiloval o jeho demolici (a to v letech 2001, 2004, 2006), aby zde mohl započít s novostavbou hotelu. Odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy v roce 2001 připustil možnost nástavby domu o dvě podlaží. S touto variantou se investor nespokojil a v roce 2009 předložil projekt čtyřpodlažní nástavby, který zahrnoval i ubourání dvorního traktu. Návrh zpracovala architektonická kancelář DaM. Pro stávající objekt staticky neúnosná nástavba měla být 
řešena ztužením ponechaných konstrukcí. Dům by tak v podstatě zanikl, zůstala by jen fasáda a vstupní prostor. Projekt zjevně nerespektující režim ochrany v památkové zóně byl zamítnut. Statický posudek z roku 2003 shledal, že celková statika není významně narušená, potvrdil však nutnost rozsáhlé rekonstrukce. Dnes po téměř deseti letech 
to platí dvojnásob.

Železniční stanice Praha-Vyšehrad

Svobodova 86/2, Praha 2

Kulturní památka, Pražská památková 
rezervace, památka UNESCO

Secesní nádraží z let 1904–1905 se do dnešních dnů dochovalo bez pozdějších přístaveb a úprav. Je hotnotné nejen samo o sobě, ale představuje i významný doklad rozvoje pražské železniční sítě. Vynikající architektura dokládá dobovou vysokou úroveň veřejných staveb. V době okolo roku 2000 se o adaptaci výpravní budovy pokusila společnost Nádraží, s.r.o. (spojená s nakladatelstvím Divus), která zde plánovala zřídit kulturní centrum. Po roce 2002 při dělení majetku ČD, s. o., spolupráce se společností Nádraží skončila a s ní i naděje na nový život objektu. Budova byla prodána soukromé společnosti TIP Estate, s.r.o., která vznikla krátce před touto transakcí. Dnes je majitelem firma RailCity Vyšehrad, odštěpe-ná od TIP Estate v červenci 2011. Firma nechává objekt chátrat, nechvalně proslula i protiprávní demolicí chráněné hrázděné čekárny. Do dnešních dnů degradace fasády pokročila natolik, že ji bude možné obnovit jen s pomocí doplňků. Nosné dřevěné konstrukce jsou napadené dřevomorkou. V roce 2008 předložil majitel a investor v jedné osobě projekt na přestavbu nádraží od ateliéru Omicron-K. Ten historickou budovu navrhl proměnit na wellness centrum a propojit ji s dvojicí prosklených novostaveb. Dotčené úřady rozporovaly především těsné sevření secesní budovy naddimenzovanými hmotami přístaveb či velký rozsah plochých střech, bezprecedentních v této lokalitě. Na začátku letošního roku došlo v celém vývoji ke zlomu. Úřady přepracovaný projekt odsouhlasily. Oproti první variantě musely být redukovány objemy přístaveb, zvětšil se jejich odstup od historické budovy, tak aby nezakrývaly výhled na Vyšehrad.

Usedlost Cibulka

čp. 118, Praha 5 – Košíře

Nemovitá kulturní památka

V jádru středověký hospodářský dvůr Cibulka přestavěl v letech 1817–1826 biskup Leopold Leopard Thun z Hohensteinu na předměstskou usedlost v duchu dobového romantismu. 
Ve stejné době jako usedlost byl na okolních pozemcích budován rozsáhlý krajinářský park. Celkový rozvrh areálu ve stylu takzvaného okrasného statku je naprosto ojedinělý. V parku se nacházelo a zčásti stále nachází množství drobných romantických architektur a plastik se vzájemnými kompozičními vazbami. Pohledovými dominantami parku byla například rozhledna, čínský pavilon nebo poustevna. Součástí areálu byly i velmi cenné sochy od našich nejlepších sochařů té doby – Václava Prachnera, Josefa Malínského a Václava Nedomy. Pozoruhodná je skutečnost, že park nebyl nikdy ohrazen a byl od počátku všem volně přístupný, což lze považovat za dobové unikum. Původní kompozice parku je dnes kvůli zalesnění z velké části setřená, průhledy zarostlé a samotná usedlost a zahrady 
v havarijním stavu. V roce 1990 koupila 
Cibulku cestovní kancelář Autoturist Praha, která ji plánovala přestavět na hotel. Stejný majitel, nyní v podobě dceřiné společnosti Ústředního automotoklubu (provozovatel CK Autoturist) Cibulka, a. s., ji vlastní dodnes. Památkové úřady s novým využitím souhlasily, předložené návrhy ale vracely pro jejich naddimenzovanost. V roce 2004 přistoupily na kompromisní řešení a akceptovaly přístavbu nového objektu, historické budovy měly být rekonstruovány. Nic z toho se nakonec nerealizovalo. Za déle než dvacet let nebyly provedeny nutné sanační práce a celý komplex, od roku 2005 na seznamu ohrožených památek, nezadržitelně chátrá dál. Areál Cibulky je ojedinělým stavebně-krajinným celkem, dokladem dobového citlivého sepětí volné přírody a parkových úprav s drobnou architekturou a hodnotnou plastikou. Značná část památkově chráněného souboru je dnes už nenávratně ztracena. Nic se nezměnilo na pravdivosti slov autorů stavebně-historického průzkumu areálu z roku 1976 Dobroslava Líbala a Marie Heroutové: „Vynikající soubor zámečku 
a zahrady by mohl býti jednou z ozdob pražské kultury, a je proto třeba neprodleně přistoupit k jeho regeneraci.“