Nechceme dělat, že se nikdo nedívá

Co vás přivedlo k cirkusu?

Jean-Paul Lefeuvre (J.-P. L.): Na začátku všeho byla touha a vůle zkusit něco nového. Chtěli jsme se naučit žonglování, akrobacii, zkrátka různým druhům cirkusových dovedností. To byl i jeden z důvodů, proč jsme se přihlásili na cirkusovou školu CNAC v Châlons en Champagne. Do té doby jsme ale neměli představu o tom, co život cirkusáka obnáší. Dokonce jsme si ani neuvědomovali odlišnosti mezi tradičním cirkusem a cirkusem novým, který v té době byl ještě poměrně mladé umění.

Didier André (D. A.): Než jsme začali s cirkusem, nikdo by to do nás neřekl, protože naše původní profese byly naprosto odlišné. Já jsem pracoval v průmyslové výrobě a JeanPaul v zemědělství. Oba nás k cirkusu vedla chuť naučit se techniku jednotlivých cirkusových disciplín. Mne ze všeho nejvíc bavilo žonglování, zatímco JeanPaul se zaměřil na akrobacii na kole a jednokolce. Po nějakém čase nás přestalo bavit pouze dřít techniku, která se nám postupně dostávala pod kůži, a chtěli jsme se posunout dál.

Vaše společná tvorba prošla během let výraznou proměnou. Z čeho především čerpáte inspiraci dnes?

J.-P. L.: Inspirace je závislá na čase a na našich životních zkušenostech. Naše zážitky, pocity, prožitky, zklamání i radosti se v danou chvíli tvorby stávají materiálem vhodným ke zpracování. Přestože se může zdát, že umělecky přetvářet vlastní prožitky by mělo být snadné, trvá nám většinou velmi dlouho, než se dopracujeme k ucelené formě. Ta se navíc proměňuje i při jednotlivých představeních, a to na základě interakce s diváky.

D. A.: Inspiraci čerpáme i z vlastní zvědavosti, která je úzce propojená s našimi fyzickými předpoklady a schopnostmi. Oba máme naprosto odlišné tělesné predispozice a každý z nás se soustřeďuje na jinou cirkusovou disciplínu. Proto zkoušíme, jak lze naše dovednosti propojit v ucelený tvar, který nebude postrádat význam.

Společně jste vytvořili tři inscenace a v každé z nich představujete dva odlišné charakterové typy. Jak vznikly?

J.-P. L.: V podstatě se jedná o stejné typy – nebo charaktery, chceteli –, ale pokaždé je zasadíme do jiné situace. Tím si však práci na inscenaci nezjednodušujeme. Například pro Bricolage érotique, jejíž téma je obzvláště křehké a intimní, jsme museli dlouho hledat způsob, jak naše role hrát. Ve finále se do nich stejně promítly naše povahy.

D. A.: Postavy jsou z velké části inspirované námi samými, tím nejlepším i nejhorším z nás.

Jak probíhá společná tvůrčí práce?

J.-P. L.: Proces tvorby se odehrává krok za krokem. Vznik každé inscenace probíhá samozřejmě jinak, ale většinou se odrážíme od technických prvků a cirkusových disciplín, se kterými se rozhodneme pracovat. Když si například zvolíme židli jako dekoraci, strávíme mnoho hodin, neli dnů, vymýšlením způsobů a situací, jak tu židli použít. Ale nejedná se pouze o techniku. To, co hledáme intenzivněji, bychom mohli nazvat taškařicemi. Pokoušíme se najít ten správný vtip či gag a důsledně ho propojit s cirkusovou disciplínou. Vymyslíme sto způsobů, z nichž nakonec vybereme jen jeden vhodný. Teprve když pochopíme, jak daný technický prvek na jevišti funguje, začneme do něj vkládat vtípky a gagy. Někdy to dojde až tak daleko, že z důsledně natrénovaných žonglérských nebo akrobatických čísel slevíme a dáme větší prostor komediálnímu herectví. Technika sama o sobě může být těžkopádná, stejně jako může být neúnosné sledovat jenom samé taškařice. Snažíme se najít rovnováhu mezi technikou a humorem a vytvořit z nich pikantní směs.

D. A.: Často tvoříme tak usilovně, že máme spoustu materiálu a musíme ho vypouštět. Nechceme, aby naše inscenace byly přeplácané gagy a akrobatickými čísly. Mnohem těžší než tvořit je již vytvořenou scénu či figuru vypustit. Cokoliv vytvoříme nebo zahodíme, děláme pro celek inscenace, kterou vnímáme ve vztahu k divákům, nikoli pouze ve vztahu k sobě.

Erotika a fyzická láska mezi mužem a ženou jsou křehká a formálně nelehce uchopitelná témata. Z čeho pramení původ Bricolage érotique?

J.-P. L.: Říkali jsme, že téměř veškerá témata, která v inscenacích uplatňujeme, vycházejí z našeho života, zkušeností a zážitků. S Bricolage to bylo stejné. Byl to více méně Didierův nápad, protože o tématu ženy, erotiky a vášně přemýšlel už dlouho, stejně jako jsem já nosil dlouho v hlavě nápad na inscenaci La Serre, kterou jsme v Praze na Letné uvedli minulý rok. Jakmile přijde nápad, dáme mu čas, aby uzrál, a během toho hledáme způsob, jak ho formálně ztvárnit na jevišti nebo v manéži. Když jsme s Didierem diskutovali na téma erotiky, emotivnosti a smyslnosti, často jsme končili hovorem o ženách. Čili dalším důležitým tématem inscenace je žena. Původně jsme měli obavy, že jsme si vzali příliš velké sousto a že nám nepřísluší hovořit o intimním životě žen. Ale nakonec jsme ten nápad vzali jako výzvu a přetvořili ji do podoby Bricolage érotique.

Na vašich inscenacích jsou zábavné především momenty, v nichž proměňujete obyčejné předměty v symboly odkazující k hlubšímu významu. Jakou roli mají předměty v Bricolage?

J.-P. L.: Když se na předměty, které používáme, podíváte, nepřipadnou vám nijak významné – všichni je známe, všichni je používáme: židle, provázky, gumové zvony. Ale ve chvíli, kdy se spojí s artistickým výkonem, ať už akrobatickým nebo hereckým, nabývají nového významu. To je jeden z našich hlavních vkladů, který nás baví – hledání způsobů, jakými lze jednotlivé předměty významově přetvářet a dávat jim novou podobu. Jelikož se velká část našich inscenací zakládá na fyzickém divadle, používáme objekty, které můžeme přizpůsobit sami sobě. Tím mám na mysli objekty a předměty, které jsou nám blízké svou povahou a budou dobře korespondovat s naším tělem. Naše tělo si s nimi zkrátka musí rozumět.

Jak byste vlastně charakterizovali poetiku svého souboru?

J.-P. L.: Cílem je, aby naše inscenace byly poetické, příjemné a lidské. Nechceme zbytečně provokovat a diváky odradit. Jde nám o přímou interakci a přiblížení k člověku, který se na nás dívá, baví se a je ochoten i schopen číst obrazy, které mu skrz herectví, žonglování, akrobacii, hudbu i světlo nabízíme. Zároveň nejsme typ souboru, který půjde na ruku divácké poptávce. Hledáme formy i témata, která nejsou obvyklá, ale jejich konečná podoba je zamýšlená pro diváky. Neděláme umění pro umění, ani kýčovitou zábavu. Chuť tvořit inscenace, jaké můžete vidět dnes, nás vedla k odchodu z angažmá souborů typu Archaos. Jejich inscenace si stále udržovaly příliš velký odstup od diváků. My usilujeme o pravý opak.

D. A.: Zjišťujeme, že máme čím dál větší chuť během představení spolupracovat s publikem, více ho do děje angažovat a ukázat mu, že nás zajímá a že s ním počítáme. Hranice mezi jevištěm a hledištěm pro nás neexistují. Nechceme se uzavřít v předváděných scénách a dělat, že se nikdo nedívá. Pro mě existují v každém představení dva spoluhráči, JeanPaul a diváci.

Na Letní Letné jste byli podruhé, JeanPaul vystupuje v Praze už potřetí – poprvé tu byl v devadesátých letech se souborem QuecirQue. Spatřujete ve zdejší festivalové atmosféře odlišnosti ve srovnání s jinými cirkusovými festivaly?

J.-P. L.: Mám pocit, že diváci v Česku jsou mnohem přívětivější a otevřenější různým tvůrčím nápadům. Reagují spontánně, přicházejí na představení bez předsudků a s nadšením. Je to možná způsobeno tím, že je tu situace cirkusu jiná než ve Francii. U nás už jsou diváci přesycení dobrými i špatnými představeními a mnohdy mají pocit, že jsou odborníky na slovo vzatými. Navíc je francouzské publikum mnohem uzavřenější a téma erotiky ho může dokonce pohoršit.