Tělo především

Jaká byla vaše cesta k novému cirkusu?

Byla jsem původně herečka, ale cirkus si mě přitáhl a už nepustil. Stalo se to ve Francii. Působila jsem v divadelním souboru Théâtre du Soleil Ariane Mnouchkinové a bydlela u pařížských přátel, cirkusových artistů. Sledovala jsem jejich tréninky a naprosto mě to uchvátilo. Měla jsem pocit, že cirkus je to, co ve svém uměleckém životě hledám. Všechna ta ve vzduchu poletující těla, salta, stojky, přemety, způsob, jímž artisté rozehrávali prostor, jak abstraktně pracovali s rekvizitami a scénografií, všechno bylo úžasné. Nový cirkus je od té doby moje životní cesta. Je to způsob, jak posunout dál hranice divadelního vnímání a zobrazování. Ukazuje totiž člověka v situacích, které jsou nebezpečné a krásné. Nutí mě přemýšlet o člověku, o jeho schopnostech jít až za hranice vlastních sil a ukázat něco výjimečného. Líbí se mi, jak nový cirkus proměňuje diváky, jejich náladu. Výrazové prostředky činohry by mi nikdy neposkytly tolik možností.

Začala jste trénovat cirkusové techniky?

Ano, už v Paříži. Dokonce jsem zjistila, že tam jsou cirkusové školy, kde studují i lidé ze Skandinávie. Najednou jsem pocítila potřebu přesvědčit všechny skandinávské novocirkusové umělce, aby se vrátili domů a začali tvořit v našich chladných končinách, kde bylo svobodné umění tohoto typu naprosto neznámé.

Potřebovalo Švédsko nový cirkus?

Společně s artisty ze Švédska a Finska jsme snili o tom, že bychom začali s novým cirkusem ve Skandinávii. Ta potřebovala vřelé, otevřené a vzrušující umění. O skandinávských zemích se říká, že jsou chladné, nejen co se počasí týče. A je to pravda, i naše kultura a umění mi připadaly trochu upjaté a konzervativní. Nový cirkus mohl tuto situaci narušit. Zároveň jsme snili, že otevřeme ve Stockholmu vlastní tréninkové centrum, kde by se setkávali profesionálové a amatéři společně s malými dětmi a cirkusovým dorostem. Takové prostředí je podle mě motivující a inspirativní pro všechny zúčastněné. Bylo mi jasné, že musíme dát příležitost trénovat už dětem předškolního věku. Já sama jsem byla velmi aktivní a tvořivé dítě, ale všichni se pořád snažili mě uklidňovat a potlačovali můj potenciál. Chtěla jsem, aby děti ve Švédsku měly možnost rozvíjet své tělesné a pohybové schopnosti jinak než jen tradičními sportovními disciplínami.

Jaký byl váš první větší krok při představování nového cirkusu?

Zorganizovali jsme festival. Pozvali jsme evropské soubory a švédské artisty, kteří působili v zahraničí. Chtěli jsme přesvědčit nejen je, ale i švédské úřady, vládu a Švédy obecně, že pouliční divadlo, nový cirkus a další alternativní divadelní projevy mají v naší kultuře místo. Do té doby u nás byli cirkusáci a pouliční umělci pojímáni stejně jako žebráci. Festival trval jeden den, ale vystoupilo na něm skoro dvě stě pouličních umělců a artistů. Přineslo to ovoce. Přišlo hodně diváků; cítili, že se děje něco nového.

V roce 1995 jste založila Cirkus Cirkör. Jak náročné bylo řídit velký novocirkusový soubor?

Byla jsem herečka převážně s praktickou hereckou a cirkusovou zkušeností, neměla jsem žádné manažerské, produkční ani ekonomické vzdělání. Pochopit fungování kulturní politiky a sehnat finance na propagaci a podporu nového a neznámého uměleckého žánru nového cirkusu byl nelehký úkol. Bylo mi čtyřiadvacet let a měla jsem chuť, vůli i odhodlání pro svou zemi udělat něco, co by ji oživilo, dodalo jí novou energii. Takže jsem se rozhodla naučit i ty manažerské povinnosti. Hledala jsem způsoby, jak by se daly sehnat peníze. Když jsme soubor založili, ukázalo se, že artisté nemohou vykonávat práci produkčních. Součástí Cirköru je tedy skoro od začátku i kancelář, která se stará o finance a jejich investování do všech aktivit spojených s Cirkörem: nejen do tvorby, ale i do výuky a rozvoje nového cirkusu ve Švédsku.

Dnes patříte k nejznámějším a největším souborům ve Skandinávii. Nebojíte se komercializace?

Dnes k nám přicházejí mladí absolventi cirkusových škol, vidí, co jsme vybudovali, a říkají, že jsme za vodou, že už jsme dosáhli svého. Hodně jsme dřeli, abychom tohle všechno měli a mohli pokračovat dál v hledání nových cest, abychom nezakrněli. Prvních deset let existence Cirköru jsem pracovala snad každý den do nočních hodin. Tvořili jsme, zkoušeli, vymýšleli a sháněli peníze, kde to jen šlo. Je fakt, že nyní je naše organizace velká, v tuto chvíli i dobře zajištěná, a také aktivity, které vyvíjíme, nemají v takové míře a rozsahu ve Švédsku obdobu. Nejsme chudý soubor, ale také nejsme žádný komerční Cirque du Soleil! Naším primárním cílem není dělat umění pro výdělek, ale rozvíjet a podporovat uměleckou formu, která to ve Švédsku potřebuje. Když se dívám, co se dnes děje v Česku, často si vybavím, jak jsme začínali my. Český soubor Cirk La Putyka mi dost připomíná začátky Cirkusu Cirkör. Rosťa Novák stejně jako já není profesionální artista a jméno svého souboru buduje od píky. Zkouší, hledá cesty, učí se nové techniky a postupy a nebojí se riskovat a vymýšlet způsoby, jak vytvořit neokoukané umění.

Nový cirkus začíná být v Česku populární. Jak to bylo za vašich začátků ve Švédsku?

Tehdy zažíval stejný boom jako teď v České republice. Všichni říkali, že mu ta sláva vydrží pár let a pak se slehne zem. Ale on existuje dál. Je jasné, že lidé už tolik nešílí, ale zájem je stále velký. Jedním z cílů bylo přitáhnout pozornost co nejvíce lidí, ale nikdy jsme se nesnažili za každou cenu tvořit pro diváckou poptávku; chceme si udržet vlastní styl a poetiku.

Pomáhali jste jiným domácím souborům?

Šířit novocirkusové umění dál do Švédska byla vždycky součást naší pedagogické činnosti. A povedlo se to. Vybudovali jsme univerzitní program cirkusových studií, vznikla řada dalších souborů.

Jaká je dnešní podoba Cirkusu Cirkör?

Skládá se ze tří částí. První je tvůrčí a produkční sektor, v němž se zabýváme výzkumem, tvůrčími laboratořemi a připravujeme nové inscenace. Produkce se stará o propagaci a zajišťuje všechno potřebné okolo turné. Další sektor se zabývá pedagogickou činností: pro začínající artisty a děti, ale také pro pokročilé formou denního studia. Vytvořili jsme něco jako střední školu, kde se kromě běžných předmětů – matematika a chemie – studuje denně cirkusová technika. Třetí součástí Cirköru jsou drobné komerční aktivity, příležitostné události, na nichž naši artisté vystupují. Je to jeden ze způsobů, jak soubor finančně zajistit a nechat ho po zbytek roku svobodně tvořit.

Jak se vyvíjela dramaturgie Cirkusu Cirkör?

Pro náš soubor bylo a je důležité, že jsme s každou novou inscenací objevovali možnosti spolupráce nejen s artisty, ale i s divadelníky a tanečníky. Nebránili jsme se ničemu, všechny podněty byly důležité. Nutilo nás to hledat další způsoby, jak žánry propojovat a vytvářet nové inscenace. Jedním z inspiračních zdrojů byla i má předchozí herecká zkušenost. Z divadla jsem byla zvyklá vytvářet na jevišti příběhy, což jsem přenášela i do novocirkusových inscenací – tělesné vyjádření prostřednictvím cirkusových technik je totiž velmi emotivní a abstraktní. Bylo například zajímavé sledovat, jak se skrze cirkusové disciplíny vyjadřuje dramatický text. Na tvorbě nové inscenace mě nejvíc baví příprava struktury, stanovení teze a vymýšlení, jak nastavené téma realizovat na jevišti.

Inscenace Wear It Like a Crown, která letos hostovala na pražském festivalu Letní Letná, je také součástí širšího uměleckého výzkumu?

Nelze hovořit jen o Wear It Like a Crown, protože inscenace patří do trilogie – spolu s inscenacemi 99% Unknown a Inside Out –, která se zabývá člověkem z hlediska anatomie a psychologie. Lidské tělo a jeho funkce mě vždycky fascinovaly. V cirkusu, ať už novém nebo tradičním, jde o tělo především. Zamýšleli jsme se nad tím, jak je mozek propojený se svaly a končetinami, jak moc působíme vůlí a jak se fyzicky náročný výkon odráží na naší psychice.