Hadí cirkusáci

Váš soubor letos slaví deset let od svého založení. Dokážete už dnes zhodnotit, co po prvním desetiletí fungování z vašich prvopočátečních tvůrčích cílů přetrvalo?

Náš soubor je malá skupina lidí, kteří se rozhodli dělat cirkus společně a podle svých představ. Skoro všichni jsme měli nějakou zkušenost s účinkováním v kabaretních show nebo velkých cirkusových souborech, jako je i Cirque du Soleil. Ale naše umělecké záměry se sešly u stejné ideje: tvořit inscenace, které budou komornější, u nichž bude větší příležitost přiblížit se k divákům, i k tématům, která se pro diváky budou stávat osobními. Proto bylo potřeba vytvářet na jevišti i jiný typ postav. Chtěli jsme postavy, které by více vycházely z reálných předobrazů a z našich životních zkušeností. Ani po deseti letech se naše tvůrčí záměry a touhy nezměnily. I když je pravda, že podmínky, ve kterých dnes tvoříme, jsou na vyšší úrovni, než byly na začátku v roce 2002. Spolupracujeme s dalšími umělci, kterých je více než čtyřicet, takže je evidentní, že se soubor rapidně rozšířil o externisty. Zároveň ale zůstává základem naší práce kolektivní tvorba a její následné postupné přepracovávání při uvádění. Naším hlavním kritikem je publikum, my se z jeho reakcí učíme a poznáváme tak, co v inscenaci funguje a co ne.

Je takový přístup k novocirkusové tvorbě v Kanadě výjimečný?

V podstatě ano. To, co ho činí výjimečným, je způsob práce čili samotný proces inscenování. Málokdy v Kanadě uvidíte cirkusovou skupinu, která by tvořila jako kolektiv. A kolektivní tvorba je pilířem činnosti 7 doigts de la main. Vznik každé nové inscenace provázejí společná sezení u kulatého stolu nad možnými tématy a náměty. V Kanadě je tento přístup spíše netypický, protože většina souborů pracuje jen s jedním režisérem. Naše vnímání je cirkusové. I přesto, že v inscenacích pracujeme s výrazně divadelními prostředky, naše práce začíná u cirkusu. Jsme lidi od cirkusu, a proto i cirkus vidíme jako tvůrčí východisko. Téměř vždy vycházíme z akrobatického pohybu a snažíme se pokaždé nově hledat, co tento pohyb přináší. Potom přijde na řadu text, herectví a další výrazové prostředky. Ale v první fázi je to cirkusový pohyb, který navozuje myšlenky, nápady, emoce a ve finále i situace.

Kdy a jak dochází k prolnutí divadla či tance s cirkusem tak, aby diváci nepoznali, kde končí jedno a začíná druhé?

To záleží vždy na tématu, které si buď zvolíte, nebo vám je navodí daný akrobatický pohyb. Když máte muže a ženu, kteří společně dělají párovou akrobacii, nabízí se celá řada námětů a posléze i situací, převážně konfliktních. Já se věnuji hlavně kontorsionistice, což je artistická disciplína založená na ohebnosti těla a extenzi šlach a kloubních pouzder – dříve byli kontorsionisté nazývání hadími muži nebo ženami. S tím se pojí fyzická bolest a deformace. Stejné jevy mohou odkazovat i k psychické rovině.

Řekla byste, že je pro novocirkusovou tvorbu přirozené vycházet z techniky cirkusových umění?

Je jasné, že bez výborně zvládnuté techniky nemůžete tvořit cirkusové představení ani v novém, ani v tradičním cirkuse. Kromě toho, že je to náročné, je to i nebezpečné. Pro nás je přirozené vycházet z akrobatického jazyka, kolem kterého se velmi brzy začne utvářet hlavní téma nové inscenace.

Většina z vás se učila na dnes již slavné Ecole nationale de cirque Montréal. Jak výuka na cirkusové škole probíhá?

Ecole nationale de cirque jsem ukončila už před třiadvaceti lety a za tu dobu se výuka výrazně proměnila. Moje tamější vzdělání trvalo rok a půl a byla to spíše zájmová aktivita než každodenní mnohahodinový trénink, se kterým se dnes už pojí spousta dalších praktických a teoretických předmětů. Výuka dnes trvá od tří do pěti let. Ecole nationale de cirque si předsevzala, že bude vychovávat všestranné umělce, aby i jejich uplatnění bylo větší. Všichni studenti se hned od počátku učí nejen cirkusové disciplíny, ale i řemesla ostatních umění, jako je tanec, zpěv, hra na hudební nástroj, pantomima, jevištní řeč atd. Jelikož vše vstřebávají kontinuálně, jednotlivá umění se v jejich uměleckém výrazu sbíhají.

Jak jste své dovednosti dále zdokonalovala?

V době, kdy jsem se učila na Ecole nationale de cirque, jsem se společně se třemi dalšími dívkami nejvíce věnovala kontorsionistice. Tehdy si nás všimli lidé ze Cirque du Soleil, začali se nám více věnovat, až nás nakonec angažovali do svých představení. Tehdy mi bylo třináct let a u Cirque du Soleil, kde jsem se ještě naučila závěsnou akrobacii na šálách, jsem zůstala více než deset let.

Je v Cirque du Soleil ještě čas se zlepšovat a učit se jiným disciplínám? Měla jsem za to, že do souboru vždy hledají jenom zkušené a špičkové artisty.

Byla jsem členkou Cirque du Soleil v době, kdy byl mnohem menší než dnes, v podstatě byl na začátku své slavné kariéry. Od mého působení se Cirque du Soleil hodně proměnil, rozrostl a technicky zdokonalil. Pro mě to byla nejlepší škola, učila jsem se vše za chodu a vlastně v terénu.

Když člověk vidí, jak kanadský cirkus funguje, nemůže nepřemýšlet nad tím, jak se za tak krátkou dobu mohl cirkus v Kanadě posunout tak daleko…

Už na samém počátku velmi mladé a zároveň slavné kanadské cirkusové historie měl velký vliv právě Cirque du Soleil. Jeho záměry byly na tu dobu výjimečné, a proto Cirque du Soleil podporoval i stát. Následně začala vláda podporovat celou cirkusovou oblast, soubory, školy a jiné instituce. To bylo zhruba na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Pak se změnila vláda a cirkusové umění zůstalo téměř bez státní finanční podpory. Muselo začít uvažovat trochu jinak, aby přežilo. Na druhé straně se tím cirkusu otevřely nové možnosti. Dalo by se říct, že se cirkus demokratizoval, a to i díky cirkusové škole v Montrealu, jejíž absolventi pocházeli z různých sociálních i kulturních vrstev, a tak začali i do cirkusového umění vnášet nové přístupy. To, že je dnes cirkusové umění ve světě přijímáno kladně a s nadšením, je také z velké části zásluha Cirque du Soleil. Ještě před dvaceti lety mnozí, které jsem potkala, ohrnovali nad cirkusem nos a dnes, když řeknu, že se cirkusem živím, jsou jejich reakce nadšené, ne-li obdivné. Nebojím se říct, že Cirque du Soleil vybudoval cirkusu úplně nové jméno.

Nyní tedy vláda žádnou finanční podporu cirkusu neposkytuje?

Zas tak tragické to není. Stát se pořád určitou měrou na podpoře cirkusových umění podílí. Ve srovnání s USA nebo zbytkem Kanady jsme na tom my v provincii Québec dobře. Nicméně ve srovnání s Francií, kde mnohdy činí státní podpora cirkusových umění osmdesát procent, jsme na tom hůř. Nás může stát podpořit maximálně z deseti procent.

Odráží se způsob financování na výsledné podobě vašich inscenací?

Pochopitelně. Ideální by bylo, kdyby se stát podílel na financování a fungování souboru, jeho tvůrčí činnosti a uvádění představení aspoň z padesáti procent. To je v tuto chvíli utopie. Na druhé straně nás tato situace nutí více uvažovat o tom, co děláme a pro koho to děláme. V podstatě je to krásně vybalancováno. Můžeme si dělat inscenace, jak chceme, ale zároveň se musíme trochu krotit, protože potřebujeme, aby na naše představení chodili diváci. Nemůžeme jen tak experimentovat a snažit se o nějaké intelektuální a hlubokomyslné extempore. Tvoříme inscenace pro lidi, nikoli jen pro naše osobní potěšení. To bychom pak mohli klidně zůstat zavření někde ve zkušebně a předvádět si to sami před sebou. Jenomže my se chceme dělit o naše umění s diváky. Při tvorbě inscenace je nutné na ně myslet.

Cestujete po celém světě, skladba publika se tedy zákonitě mění. Ovlivňuje vás tato skutečnost už při přípravě nových projektů?

V každé nové zemi, ve které vystupujeme, si u prvních dvou až tří představení musíme vyzkoušet, jak na ně diváci reagují. To znamená mít v inscenaci určitá místa, která lze poupravit nebo dokonce vypustit. Což nám vyhovuje, protože s inscenací můžeme nakládat podle svého uvážení. Inscenace nám patří, uměleckým ředitelem a režisérem jsou všichni účinkující zároveň.