Přítomné číslo A2 je věnováno britskému romanopisci Davidu Mitchellovi. Jeho díla se vyznačují balancováním mezi postmoderní hravostí a úctou k příběhu a jeho jazyková suverenita se vyrovná práci Salmana Rushdieho. Kromě autorova profilu přinášíme recenze jeho dvou knih (jedna vyšla nedávno anglicky, druhá v překladu do češtiny) a povídku.
„Víte, dyž táta umřel, prohledali sme mu se sestrou věci a našli sme stříbrný vajíčko, kerýmu ve svejch vyprávěních říkal orison. A přesně jak to povidal, dyž ho zahřejete ve dlaních, vobjeví se ve vzduchu nádherná dívka a promluví starým jazykem, kerýmu nikdo z živejch nerozumí a už ani rozumět nebude, kdepak. Nejni to žádný moudro, kerý by k něčemu sloužilo, páč nezabíjí konský piráty ani ti nenaplní prázdný břicho, někdy za soumraku ale tu přízračnou dívku probudíme, jen abysme se mohli dívat, jak se vznáší a celá třpytí. Je krásná, v malejch dětech vzbuzuje úžas a její mumlání ukolíbává mimina. Posaďte se na chvilku. Nastavte ruce. Koukejte.“ (Atlas mraků, s. 304)
Hned první román Davida Mitchella (nar. 1969) Hybatelé (Ghostwritten, česky 2005; recenzi viz A2 č. 34/2006) z roku 1999 zaznamenal na domácí ostrovní literární scéně výrazný ohlas. Do té doby zcela neznámý autor zaujal kritiku i čtenáře nejen neotřelou a ambiciózní vyprávěcí strukturou, kterou pro svůj debut zvolil, ale především naprosto suverénním zvládnutím všech jejích úskalí. Troufalý kompoziční princip, který napodobuje fyzikální koncept označovaný jako „efekt motýlích křídel“ (pět let po vydání Mitchellova románu byl uveden populární vědeckofantastický thriller Osudový dotek – v originále The Butterfly Effect –, založený na stejné tezi teorie chaosu, totiž že i zatřepetání motýlích křídel na jednom konci zeměkoule může na druhém konci světa vyvolat tajfun), dovolil Mitchellovi konstruovat rozmáchlý vyprávěcí řetězec. S jednotlivými segmenty románu jsme tak seznamováni skrze devatero rozličných vypravěčů a děj se odehrává od Okinawy přes Petrohrad až po Londýn. Román získal John Llewellyn Rhys Prize, tedy literární cenu určenou romanopiscům do 35 let.
O dva roky později publikoval David Mitchell svoji druhou knihu, „japonský román“ sencislo9 (number9dream, česky 2010, recenze knihy na straně 8). Jestliže u debutových Hybatelů někteří recenzenti opatrně konstatovali blízkost autorova psaní s tvorbou japonské literární hvězdy Haruki Murakamiho, v kritikách snucislo9 zaznívaly někdy až výsměšné soudy o epigonství. Mitchellův dialog s autorem Norského dřeva (Noruwei no Mori, 1987, česky 2002 v překladu Tomáše Jurkoviče) je ale přece jen výrazně komplikovanější a rozhodně jej nelze redukovat na jakékoli „opisování“. Příběh japonského mladíka Eidžiho, hledajícího v tokijské megapoli svého otce, jehož nikdy nepoznal, odkazuje neméně k angloamerickým variantám bildungsromanu se všemi jejich Holdeny Caulfieldy. Eidžiho dospívání se odráží i v žánrové strukturaci textu, rozvolněnost reality a imaginace zde zrcadlí hledání pozice „dospělého“ sebe sama v okolním světě. Postup Mitchellova druhého románu do užšího výběru na Bookerovu cenu potvrdil autorův status stoupající literární hvězdy, v roce 2003 jej pak uznávaný literární časopis Granta zařadil do svého vlivného seznamu dvaceti nejlepších mladých britských autorů.
Postmoderní fasády
Ve finálovém souboji mezi dvěma favority na Bookerovu cenu za rok 2004 porazil Hollinghurstův román Linie krásy (The Line of Beauty, česky 2006) Mitchellův třetí opus Atlas mraků (Cloud Atlas, česky 2006, viz A2 č. 10/2007) jen nejtěsnějším možným rozdílem – při shodném počtu hlasů rozhodovaly preference předsedy poroty. Mitchellova rozsáhlá příběhová freska, jejíž rozpětí sahá od Tichomoří 19. století přes Ameriku šedesátých let až po futuristickou Koreu a postapokalyptickou Havaj budoucnosti, sestává z šestice samostatných novel, které jsou do sebe zanořeny způsobem, jenž upomene na stupňovité pyramidy či ruské matrjošky. Tato obtížně popsatelná kompoziční strategie je nejen velice efektní, ale především výsostně efektivní: zdatnému vypravěči Mitchellova formátu umožňuje spřádat nesčetné množství významových sítí, jejichž působivé struktury podobností svůdně lákají k opakovanému čtení.
Trojici raných Mitchellových románů spojuje řada shodných rysů: všem jsou vlastní výrazné kompoziční experimenty, u všech nacházíme žánrovou rozvolněnost i množství vypravěčských hlasů. Pro kritikou často opakované přičleňování Davida Mitchella k jakési současné podobě literární postmoderny je jistě snadné doložit dostatek důvodů. Na první pohled patrné přitažlivě elegantní postmoderní fasády románů ale zároveň trochu zakrývají jiné strukturální přednosti jeho „příběhostaveb“. Tyto romány totiž přes všechny literární teorií poučené kompoziční vějičky nabízejí především dlouho nevídanou až esenciální příběhovost. Mitchellovy světy neformuje jen způsob jejich utváření, nejsou to pouze půvabné, salonně intelektuální hříčky metatextu. Svým čtenářům přes onu elegantní moderní masku dopřávají literární hodnoty až staromilsky tradiční: silná vyprávění zalidněná excelentně koncipovanými charaktery, sepsaná vrcholným stylistou soudobé anglické prózy.
Jason i Jacob
Ve svém čtvrtém románu Třináct měsíců (Black Swan Green, česky 2007; viz A2 č. 7/2008) Mitchell od složitě organizované konstrukce poprvé upouští. Stejně jako v Hybatelích či Atlasu mraků sice strukturuje vyprávění do osamostatnitelných segmentů – povídek, civilní příběh o dospívání v Anglii počátku osmdesátých let („proč něco tak zakázaného jako kouření chutná tak hnusně?“) se ale představuje oproti dřívějším textům v mnohem tradičnější románové podobě. Částečně autobiografické osudy třináctiletého Jasona Taylora dávají dobře vyniknout detailní práci s charaktery. Jasonovo domovské městečko Black Swan Green autor zalidňuje desítkami propracovaných vedlejších postav, jež vybavuje jejich vlastními příběhy a životy. V zásadě tradiční románovou podobu má i zatím poslední Mitchellova práce, historická freska Tisíce podzimů Jacoba de Zoeta (2010; recenze knihy na straně 9).
Postavy Mitchellových knih jako by čekaly v jakési sdílené předsíni vyprávění, odkud je autor podle potřeby povolává do svých světů. Již v prvních jeho prózách nalezneme hrdiny putující z vyprávění do vyprávění, jednotlivým dětským postavám Třinácti měsíců autor zase postupně v občas publikovaných povídkách „domýšlí“ jejich dospělé osudy.
Limity jazyka
Snad každá z Mitchellových postav disponuje osobitým jazykovým projevem, autorova fascinace řečí coby magickým i materiálním prostředkem komunikace se odráží ve všech jeho publikovaných prózách. Zajímají jej možnosti a limity verbálního vyjadřování; často tak tematizuje projevy jazyka spoutaného či transformovaného. Postapokalyptický pidžin vypravěče centrální pasáže Atlasu mraků, jehož ukázka stojí v záhlaví tohoto textu, tematizuje i jazykem stav konce tradiční civilizace a jejích jazykových norem. Koktající Jason z Třinácti měsíců zase své veškeré projevy přizpůsobuje taktikám boje s řečovou vadou. Vliv užívaného a vrozeného jazyka na naše koncepty světa pak stojí i v centru pozornosti Tisíců podzimů Jacoba de Zoeta. Střet holandského a japonského myšlení se neodehrává jen na rovině idejí a hodnot, ale je i přímo formován strukturálními odlišnostmi obou jazyků.
Ačkoli jsou čtyři z pěti Mitchellových románů dostupné i v češtině, zůstává tento autor stále mimo širší povědomí čtenářů. Světy, které na stránkách svých knih vytváří, přitom nabízejí setkání s jedinečnými postavami, umožňují nám sledovat strhující příběhy jazykem utvářené a jazyky vytvářející. „Tento svět obsahuje jen jediné mistrovské dílo, a tím je on sám,“ pomyslí si v závěru Tisíců podzimů Jacob de Zoet při pohledu na přístavní Nagasaki. Mitchellovy romány jsou také takovými světy.
Autor je bohemista.