Vězněm vycházejícího slunce

Umělý ostrov Dedžima v Nagasackém zálivu byl po řadu let jediným místem, kde docházelo ke kontaktu mezi uzavřenou říší šogunátu Tokugawa a okolním světem. Tam přebývající holandští obchodníci prodlévali uvězněni mezi dvěma světy: do pevninského Japonska měli vstup zapovězen již od vyhlášení izolacionistické politiky uzavřené země (sakoku), do přívětivějších krajin domoviny mohli cestovat jen velmi namáhavě a dlouze: na lodích, jež u japonského pobřeží směly zakotvit jen jednou či dvakrát do roka. Sem umístil David Mitchell dějiště svého nejnovějšího románu The Thousand Autumns of Jacob de Zoet (Tisíce podzimů Jacoba de Zoeta, 2010).

Obchodníkem v cizí zemi

Mladý holandský účetní Jacob de Zoet vyrazil na svou dedžimskou misi s vidinou výdělku, který mu poté v dalekém rodném Nizozemí konečně dovolí požádat o ruku milovanou dívku. Jenomže to, co jej na onom malém ostrově ve tvaru vějíře v neklidných časech na přelomu 18. a 19. století očekává, slibuje proměnit celý jeho život. Proti své vůli se zaplétá do všudypřítomné korupce, navzdory hostitelskému zákazu studuje exotický jazyk a poznává i Orito, mladou japonskou studentku dedžimského lékaře. I jí však osud nachystal mnohá nebezpečenství, záhy je tak unesena do přízračného horského kláštera, kde uvězněna postupně odhaluje děsivá tajemství sektářského buddhistického konventu.

Příběhové cesty všech protagonistů – kromě Jacoba má o Orito zájem i jeden z dedžimských překladatelů – se ještě nejednou přiblíží či přímo protnou; tlumočník, doslechnuvší se o Oritině uvěznění, organizuje záchrannou přepadovou misi, holandský účetní zatím (s přispěním Dedžimy) zakouší stinné stránky toho, že čestně odmítl možnost osobně se obohatit. K japonským břehům se ale rychle přibližuje i loď plující pod anglickou vlajkou, která si klade za cíl silou donutit ostrovany k otevření Japonska obchodním zájmům Spojeného království.

Experiment a tradice

Při posuzování Mitchellových textů bývají tradičně akcentovány autorovy formální experimenty, velké pozornosti se dostává inovativnímu kompozičnímu vyvedení všech jeho románů. Stereotypní a poněkud zautomatizovaný ráz takového konstatování se vyjevoval už při rozvahách nad minulou Mitchellovou knihou Třináct měsíců (viz A2 č. 7/2008) a v jen mírně obměněné podobě se s ním setkáváme i při čtení recenzí na Tisíce podzimů Jacoba de Zoeta. Více než zřetelně se přitom na stránkách nejnovějšího autorova opusu ukazuje, že ono ustálené, obdivné, leč omezující vnímání Davida Mitchella coby postmoderního prozaika složitě organizovaných vyprávěcích konstrukcí výrazným způsobem zkresluje charakter jeho tvorby a zastírá prozaikovy nejvýraznější přednosti.

Nejnovější Mitchellův román je vystavěn na obvyklém půdorysu moderní historické fikce. Erformové vyprávění (mimochodem první v autorově kariéře) prodlévá nad uzavřeným a zákonnými předpisy svázaným prostorem ostrova i kláštera, a ačkoli text hojně přeskakuje mezi různými dějišti a protagonisty, stále si zachovává pevně vyznačené lineární směřování. Jednotlivé oddíly knihy odkazují k rozličným žánrům historické či populární literatury, středová pasáž věnovaná tlumočníkovu pokusu o záchranu uvězněné Orito připomene dobrodružné příběhy o hrdinských výpravách, lodní scény třetího oddílu dají vzpomenout na námořnická vyprávění ve stylu Patricka O’Briana. Ani tato žánrová hra, ve srovnání s autorovými dřívějšími texty ostatně uměřeně střízlivá, ale nerozvolňuje pevnou a pravidelnou strukturu románového vyprávění.

Variace nesvobody

V Tisících podzimů Jacoba de Zoeta vypráví Mitchell příběhy o souvislostech a dopadech věznění a izolace. Prostřednictvím svých exkvizitně konstruovaných charakterů a zápletek nabízí čtenáři hned několik pohledů na takové omezení svobody. Holandský účetní je zákony připoután k nevelké Dedžimě. Obchodní ostrov, spojený s pevninou mostem, jejž Evropané nikdy nesmějí bez doprovodu překročit, je mu prostorem „vně Japonska“, místem zasvěceným střetávání, jakousi návštěvní místností. De Zoetovo uvěznění je navíc dvojího typu: kromě vnějších zákonů svazuje účetního i omezení vnitřní, počáteční neznalost jazyka a kultury hostitelského, leč ke svým hostům ne zrovna pohostinného národa. Oritino zajetí v odlehlém klášteře pak představuje doslovnější příklad takového „omezení svobody“.

Dlouhodobé uvěznění se ale nedotýká jen jednotlivců. Tokugawské Japonsko jako země dobrovolně sebe samu izolující od okolního světa jen s obtížemi odolává náhlému anglickému náporu, který hrozí rozbořit samotné základy politického, ekonomického, ale v mnohém především kulturního embarga. Evropští obchodníci zase i přes celou tu nesmírnou vzdálenost pocítí dopady napoleonského běsnění, když se dříve pravidelné příjezdy holandských lodí na čas zcela odmlčí. Na několik let se tak z onoho maličkého ostrůvku v dalekém japonském přístavu stává jediné suverénní území tou dobou Francouzi obsazeného Nizozemí.

Působivé mnohohlasí

Těžko bychom na současné ostrovní literární scéně hledali autora, který by dokázal tak zručně pracovat s jazykem, tak tvárně využívat stylových i formulačních možností jako David Mitchell (jemu rovnou výjimkou je pouze Salman Rushdie). Stylizační obratnost, s níž buduje jeden působivý obraz za druhým, umožňuje vykreslovat oslnivě rozmáchlé i citlivě intimní scény a vytvářet strhující mikrozápletky.

Suverénní sebejistota v přímé řeči i dialogu mu pak dovoluje zalidnit svět svého vyprávění desítkami skutečně živoucích charakterů. Při jejich konstrukci je Mitchell autorem až skoro rozmařile rozhazovačným: každé, i té nejpodružnější doprovodné postavě přisuzuje osobitý jazykový projev i osobní historii, která motivuje její dnešní počínání. Mnohé z postav navíc představují mluvčí lecčíms omezované – ať už se jedná o jednodušší projevy dedžimských pomocných dělníků, nebo o mýlící se formulace ne zrovna zkušených japonských tlumočníků. Vybaven suverénní znalostí historie, reálií i kulturních specifik zúčastněných národů, neleká se Mitchell ani mnohem míhavějších, obtížněji postižitelných konceptů národních.

Uprostřed té strhující bouře vyprávění, mezi všemi těmi brilantně vystavěnými větami, odstavci a kapitolami Tisíců podzimů Jacoba de Zoeta může fascinovaný čtenář zahlédnout vrcholné dílo jednoho z nejnadanějších anglických autorů dneška. Autora, který naprosto přesvědčivě dokazuje, že pro dokonalé zvládnutí svého románového úkolu nikterak nepotřebuje podpůrné pomůcky postmoderního psaní.

Autor je bohemista.