Failing Lights

V době, kdy cestoval světem se svými současnými skupinami Wolf Eyes (A2 č. 10/2010) a Hair Police, Mike Connelly zároveň pomalu připravoval debut své sólové záležitosti Failing Lights. Můžeme připomenout, že s Wolf Eyes se Connelly objevil i v České republice, když zde vystupoval v květnu letošního roku v Divadle Archa. Oslnivě nevypočitatelná performance na pomezí dekadentního šansonu, volné improvizace a zvukového terorismu s rytmickými vrypy seznámila hrstku návštěvníků se způsoby, jakými se vyprázdněnost sdělení obrací v záchranu smyslu současného umění.

Pro autory z okruhu zmíněných dvou kapel není hudebník démiurgos, stvořitel estetického objektu, jemuž svou snahou vnucuje ucelený obsah. Stejně tak se nesnaží estetizovat realitu, jelikož je příliš patrné, že ona sama mu stále uniká a nelze ji tak zotročujícím aktem zharmonizovat. Spíše než toto všechno autor umožňuje zprostředkovat chemickou reakci svého druhu mezi světem a zkušeností konkrétního člověka. Hluk nám působí slast z toho důvodu, že vystihuje něco ze současné situace člověka, zaštiťuje jeho konkrétní výlučnost v historii. Aktivuje také naši touhu po smrti, neztrácí však v sobě zárodky budoucí naděje. Hluk překrývá obrovský prostor lidské situace, aniž by nutně musel být sémanticky zatížen. Z těchto několika možných cest vedoucích k problematice současné hudební tvorby můžeme vypozorovat nový přístup k vzniku díla na pomezí konceptuálního umění a „zákonitostí“ punkové kultury.

Laboratoř

Aaron Dilloway, jehož v sestavě Wolf Eyes vystřídal právě Mike Connelly, o svých lokálních koncertech a kratších nahrávkách mluví jako o laboratořích, v nichž si zkouší nové postupy, které pak aplikuje při větších koncertech a na plnohodnotných nahrávkách. Tím se ovšem nechce říct, že jedněm se dává přednost před druhými. Bez prvních by nebyly druhé a zároveň celý tento proces je jedním rozsáhlým experimentem, v němž nelze stanovit, co je důležité a co nikoliv. Vydávání bastardních desek také napomáhá menším labelům či začínajícím kapelám etablovat se na scéně.

I sólové desky Mika Connellyho pod hlavičkou Failing Lights měly tuto funkci a čítají několik desítek nahrávek různé stopáže a hudebních formátů. Jakmile se však takový typ hudebníka rozhodne pro klasickou dlouhohrající desku, dostává se do zcela nové situace. Connelly ji popisuje následovně: „Člověk o tom začíná přemýšlet až příliš často. Uvažoval jsem o dlouhohrající desce Failing Lights jako o věci, kterou bych chtěl udělat s Wolf Eyes nebo Hair Police, ale na druhé straně jsem netoužil nad ní sedět donekonečna a udělat ji příliš dotaženou, protože je to snadné.“ Pracovat na věci příliš dlouho je snadné. Z jaké pozice je možné podobnou větu říci? Prací se objekt nejen zušlechťuje, ale také zpracovává. Něco opojně a nečekaně cizího se upravuje, retušuje, aby se dosáhlo tvůrčího záměru. V takovém případě už materiál nevede autora do neznáma, ale on usiluje o to si jej podmanit. Stejně nesmyslné je však i nedělat nic, nechat promlouvat věci o sobě. Věci mluví, jsou-li k jazyku jakéhokoli druhu vedeny, a to i tehdy, nemůžeme-li mu prozatím rozumět.

Příroda

Termín „umělá příroda“, který Connelly pro svou tvorbu používá, charakterizuje cestu třetím směrem. Vždy už je zde nějaký podklad, se kterým jsme nuceni pracovat. Žádný artefakt, tím méně umělecký, nevzniká z čisté myšlenky. Na debutovém albu Failing Lights je obdobný proces přímo hmatatelný. Hra na elektrickou i akustickou kytaru tu funguje jako podloží, jež je dále rozvíjeno, aniž by ovšem dosáhlo nějakého totalitního tvaru. Je vždy na půli cesty, otevřené, a přesto zprostředkovávající bezprostřední zážitek.

Connellyho termín „umělá příroda“ ovšem koresponduje s jeho hudbou i jiným způsobem. Opravdu máme dojem, že na desce se objevují motivy organické povahy. Silná asociace s přírodními jevy, které jsou elektrifikovány, rozštěpovány, působí v posledku jako metafora nesuverénního a přitom velmi zručného tvůrce, jenž spoluvytváří nehostinné krajinné panorama.

Oproti jiným Connellyho nahrávkám a hudebním projektům překvapuje nová deska subtilností a precizností, s níž je udělána.
Na jedné straně si zachovává špinavý zvuk podomácku vyrobených nahrávek, na druhé překvapuje delikátní prací využívající páskovou manipulaci, syntezátory a zefektované nástroje (kytara, klávesy), které ji přibližují sound-artovým umělcům. Poslouchač, jenž nevidí/neslyší celý ohromný projekt proplétajících se kolaborací, cestujících nahrávek a úmorného koncertování, by mohl říci: „Punk is dead!“

Autor je hudební publicista.