Nespolehlivý vypravěč, kličky, různé verze, nejasné skoky v čase i prostoru a další důmyslné schválnosti, zkrátka všeobecné narativní spiknutí, jsou dnes už normou. Podle komplikovanosti divák pozná kvalitní dílo. A to i v případě, že se jejího smyslu nedobere a dobrat nemůže.
Dnešní diváci jsou zvyklí na jiné konvence filmového vyprávění než v dobách klasického Hollywoodu. Publikum nemá problém všímat si způsobů střihu, snímání či užití kamerových filtrů a stejně tak se přinejmenším od dob Nového Hollywoodu dostávají i do středního proudu komplikovanější narativní postupy. Nabízí se však otázka, zda spolu s tím neklesá vnímavost vůči jemným gestům, emocím, postavám v jejich hloubce. S úspěchem některých nových krimi filmů (Pulp Fiction,1994, režie Quentin Tarantino; Sbal prachy a vypadni, 1998, režie Guy Ritchie) se překombinovanost, rozbitá chronologie či nespolehlivý vypravěč stávají takřka normou. Přinejmenším jsou to atributy toho, co je trendy. Snímky podobného typu často připomínají spíše elegantní vzorce či algoritmy než lineární vyprávění v tradičním smyslu.
Na obecné rovině nelze tuto proměnu samotnou chválit ani odsuzovat, nicméně se nelze ubránit pocitu, že v mnohých případech vznikají díla – ať cílená spíše na klubové či mainstreamové publikum –, která využívají faktu, že samo množství informací a zvratů spolu s rychlostí jejich prezentace stačí, aby se dostavil pocit kvality. Postačuje totiž dojem komplikovaného výtvoru, který ani není třeba domýšlet, neboť nás nasytí silnými podněty, což platí jak na rovině obsahu (viz dnes sílící tendence k extrémním obrazům explicitního násilí či sexu), tak zpracování.
Díváte se pozorně?
Stopy žánrových filmů s mnoha zvraty vedou přinejmenším ke snímkům jako Podraz (1973, režie George Roy Hill), ale teprve v posledních dvou dekádách se tento typ vyprávění stává tendencí a navíc teprve nyní je běžné prezentovat dané narativní kličky jako hru s divákem, který si na druhé straně zjevně přeje být klamán. Mnohé filmy, a nejen ty inspirované Tarantinem a Ritchiem, končívají u naprosté nesoudnosti; postavy i pointy vyskakují a mizí, za zdánlivou složitostí je pouze neschopnost vystavět koherentní příběh (například Sejmi eso, 2006, režie Joe Carnahan). Většina „posttarantinovských“ krimi je – i přes mnohost point a hrátky s nevěrohodností vyprávění – v posledku pochopitelná a bez ohledu na umělost zápletky vnitřně soudržná.
Jinou strategií komplexních vyprávění je rozehrání hry, v níž už nelze složit jednotlivé segmenty narace do jednoznačného celku, což je typické spíše pro snímky vymykající se z jasného žánrového podloží a cílící na náročnějšího diváka. Často se v nich pracuje s paradoxy, snovými „zákonitostmi“ či moderními vědeckými teoriemi; postavy se ocitají na více místech zároveň (Lost Highway, 1997, režie David Lynch), chod času nepodléhá běžným pravidlům (Donnie Darko, 2001, režie Richard Kelly), realita se multiplikuje či rozpadá do částí bez uchopitelných vztahů (Lynchovy filmy; Synekdocha, New York, 2008, režie Charlie Kaufman). Někdy se nemnoží vrstvy, ale verze skutečnosti (Lola běží o život, 1998, režie Tom Tykwer; Too Many Ways to be No 1., 1997, režie Wai Ka-Fai).
Během letošního léta se v naší distribuci objevily dva filmy, které v jistých ohledech propojují většinu zde načrtnutých vyprávěcích tendencí a lze na nich ukázat přednosti i nešvary komplikované narace. Shodou okolností jde v obou případech o vysněné, mnoho let připravované projekty.
Chcete být klamáni?
Snímek Pan Nikdo (2009, režie Jaco von Dormael) vznikal šest let a netají se velkými ambicemi. I jeho zakoupení Asociací českých filmových klubů jej nepřímo klasifikuje jako kus určený spíše náročným divákům. Film je silně stylizovaný, využívá několikero žánrů, odehrává se v mnoha na přeskáčku podaných časových rovinách, ukazuje více verzí skutečnosti a prezentuje množství vědeckých poznatků, od moderní matematiky po psychoanalýzu. Smyslem celé této palety stylových a narativních prostředků není nic jiného než sofistikovaná, ale zcela vyprázdněná hra s divákem. Většina využitých fines je sice vnitřně motivována, ale nepřispívá to k ničemu jinému než k soudržnosti celku.
V tomto duchu jsou infantilnost, líbivost a zjednodušenost podání útržků vědeckých teorií (od teorie chaosu přes některé aspekty fungování mozku po znázornění lacanovského zrcadlového stadia) „ospravedlněny“ postupným odhalováním identity vypravěče. Poslední smrtelník vzpomínající na Marsu na několik životů, jež prožil, působí jako ukázkový nespolehlivý vypravěč; míšení různých verzí jeho osudů nelze až do úplného konce uchopit, lze se však dohadovat o motivech této neuchopitelnosti. Hlavními „podezřelými“ tu jsou duševní pomatenost a složité fyzikálně-matematické teorie. Po celou dobu sledujeme drobné posuny perspektivy vyprávění a pozice vypravěče, ale závěrečný obrat činí z této série retrospektiv naopak vhledy do různých verzí budoucnosti a vypravěčem náhle není stařec, ale dítě schopné vidět nejen do budoucna, ale do jeho možných variant. Vzhledem k tomu, že se po celou dobu díváme na romantický film s prvky sci-fi, jehož každý záběr je natolik nepůvodní, že působí jako z reklamy, náhle vše vypadá jako jediný velký výsměch divákovi, v jehož pozadí nestojí vůbec nic kromě falešného uspokojení z toho, že vše do sebe zapadlo. Složitost vyprávění (daná spíše množstvím informací než komplikovaností vztahů) a pozornost k designu a detailu umně maskuje, že tato hra je zcela beze smyslu, byť nikoli bez pravidel. Sám fakt, že téměř každý záběr připomíná nějaký film, aniž by bylo lze rozeznat, zda má jít o citaci, aluzi či sprosté vykrádání, pachuť jen posiluje.
Chcete být klamáni!
Režisér Christopher Nolan po celou svou kariéru vytváří vypravěčsky komplikované filmy, které si hrají s konvencemi žánrů i s divákem. Jde o hry místy dost potměšilé, lze v nich však i něco vyhrát. Kromě stálé palety formálních rysů, k nimž patří budování komplexních sítí vztahů pomocí opakování a variování jednoduchých prvků, spojují jeho filmy též témata smutku, osudovosti, nevyhnutelnosti. Redukování prostoru, který je věnován postavám, zastírá, jak moc na nich Nolanovy filmy stojí. Kromě Tima Burtona a Manoje Nighta Shyamalana, kteří už mají nejlepší léta za sebou, je nejspíš jediným hollywoodským režisérem, který ukazuje smutek v jeho složitosti a hloubce bez patosu. A činí tak mnohem úsporněji a rafinovaněji, neboť protagonisté jeho děl nikdy nejsou plnohodnotnými charaktery.
Nolanovi hrdinové mají vždy různé protipóly, druhá já či dvojníky, ať už jde o částečné splynutí dvou postav v jednu v závěru Mementa (2000), vnitřní (Bruce Wayne) i vnější (Harwey Dent, který též získá svou odvrácenou tvář) protipól Batmana v Temném rytíři (2008, A2 č. 34/2008) či zdvojení obou ústředních postav Dokonalého triku (2006).
Poslední Nolanův film Počátek (2010) završuje podobné hrátky tím, že jádro jeho zápletky je nejjednodušší, způsob podání nejsložitější, na jedné straně vzniká napínavý thriller, který boří veškerá pravidla výstavby žánru, na straně druhé promyšlené, komplikované dílo, jehož složitost zakrývá, že jej nelze jednoznačně dešifrovat. Stavebními prvky připomíná snímky typu Matrixu, vnitřními „pravidly“ začne od určité úrovně spadat spíše do světa lynchovské bezradnosti. Je jisté, že některé postavy vůbec neexistují, jedná se o výtvory podvědomí jiných postav. Není však zcela zřejmé, kdo se kdy a uvnitř čího snu nachází. Ve výsledku máme velmi málo informací o světě, postavách i jejich vzájemných vztazích, ale právě proto nelze mimo jiné rozlišovat kladné charaktery od záporných, pouze uvažovat, která z možných verzí skutečnosti je bezvýchodnější a kdo je tu smutnějším a tragičtějším hrdinou.
Autor je spolupracovník portálu Rejže.cz a periodik Cinepur a Houser.