I
„Zamlklý je stůl zřejmě slovenských dělníků,“ píše Václav Kahuda v próze Technologie dubnového večera. „Jeden z nich, zřetelně nejmladší, je oblečen odlišně – ‚po mládenecku‘ je za ‚světáka‘. Nešikovně se pokouší jít s dobou. Ale tam u nich trvá dlouho, než se německý časopis, mnohokrát přefocený místním fotografem, dlouho trvá, než se obrázky cizího světa dostanou do vesnických, žádostivých rukou. Vypadá to, ta jeho svršková kreace, jako náhodný záchvat happeningového umělce… Zimní lyžařská bunda s vyhrnutým límcem, s kostrbatými trojnásobnými švy, důkladně obšitá na rybářském šicím stroji, musela budit obdiv a úctu na začátku sedmdesátých let, někde v lyžařském středisku v Karpatech. Je to všechno zkouknuté z nějaké vybledlé Burdy. Na hrudi, v zákrytu a s nevědomou péčí pro symetrii, s důkladností frontového důchodce, má napíchaný zástup ‚placek‘, celou svou hrdě schraňovanou sbírku. K tomu má navlečené mrkvovité kalhoty z kopřivové texaskoviny. Na nohou praskající polystyrénové vietnamské ‚adidasky‘. To vše zakončuje obligátní kostkovaná bekovka, jediný to zbytek kroje z daleké domoviny. (…) Zpod čepice vyčuhují sluchátka od magnetofonu, šňůrka mizí v náprsní kapse u košile, ale ta kapsa je podezřele prázdná. Pokud tam nemá ukrytý supermoderní špionážní výrobek, poslední výkřik japonské miniaturizace, lze se oprávněně domnívat, že je majitelem pouze těch zkroucených šlahounů a izolepou vyspravených špuntů do uší. A že ‚walkman‘ je nahrazen extatickým vytržením ze ‚západního‘ prostředí. A tato indispozice je vesele a svobodně zhojena mohutným podupáváním nohou a kýváním hlavou do pomyslného rytmu. Možná mu zní leningradský jazz.“
A jeden současný vydavatel, který do světa pouští pro většinu posluchačů obstarožní formát kazet, mi zase v mailu sdělil, že „lidi by měli vyhodit ty svoje posraný ipody a vrátit se k walkmanům“.
Opravdu nejsem Jiřím X. Doležalem hudební publicistiky, abych lítal po Praze s kazetovým walkmanem a masochisticky se kochal tím, že si na mě lidé ukazují. Je jen otázkou času, kdy se nové kazetové labely objeví i u nás, několik prvních vlaštovek již křídly zamávalo, chození s walkmanem je ale tak prudce out, že se v našich končinách de facto nevyskytuje. Navíc je kazeta považována spíš za módní retrodoplněk – vidíme ji na potisku triček a tašek, na přezkách opasků, v názvu kapely, která ovšem vydává CD a její elektronické vybavení je beze zbytku digitální… Tuhle jsem ve výloze jednoho obchodu viděl krásný bílý boom blaster, velké válcovité „dvojče“, které zdobí ramena hiphopových hochů z ghetta. Podívám se blíž, ve dvojici slotů chybí patřičná mechanika a místo čtecí a mazací hlavy se na mě směje díra pro uchycení ipodu.
II
Můj walkman na oprášení teprve čeká, zato jsem se začátkem léta přestal být asi posledním Pražanem, který ještě nemá kapesní mp3 přehrávač. Po dvaceti letech jsem se ocitl v ulicích se sluchátky a není to špatné. Můj starý walkman měl tak citlivé kolečko volume, že kdykoliv jsem se otočil nebo pohnul, ztlumil se do úplného ticha. Discman sice nabízel lepší kvalitu zvuku, ale byl poměrně těžkopádný. Můj nový triumf japonské miniaturizace není o moc větší než devítivoltová baterka a má tomu odpovídající mrňavý displej. Začal jsem tedy při cestách do práce poslouchat tak nějak „naslepo“. Žádný obal, booklet ani texty k ruce, promlouvá ke mně jen a jen hudba; názor, který si na ni vytvořím, není a priori ovlivněn třeba nesympatickou vizuální výbavou té které „desky“, hudba oproštěná od vizuálního balastu je svým způsobem čistší, ryzejší, abstraktnější.
Se změnou posluchačských návyků, která tu a tam rozhodně není od věci, přišly i změny v repertoáru. Pro pochody městem jsou ideální písňová alba; abstraktnější zvukové události přenosným druhem poslechu ztrácejí. A tak jsem si naordinoval seriál: několik diskografií svých oblíbenců pěkně chronologicky. A vida, kolik klenotů se skrývá mezi alby, která jsou považována za „pozdní“, „úpadková“ – jen proto, že nevznikla v šedesátých letech. Osmdesátá léta podle Boba Dylana vůbec nejsou špatná, Lou Reed během nich dokonce natočil alba, ve kterých je nejvíc „svůj“. The Fall, jak zjišťuji, nikdy nevydali slabou desku, album Rolling Stones It’s Only Rock’n’Roll, které jsem si chtěl poslechnout jen tak „do počtu“, neboť bylo jediné, které jsem od Jaggera a spol. neznal, se mi stalo posedlostí. „Čas nečeká na nikoho,“ notuji si s velkoústým frontmanem, pokud mám štěstí na vhodně zvolené rychlejší nebo pomalejší tempo chůze. Píseň je na albu totiž pátá a tahle prostřední čísla desek mi při poslechu za chůze do práce dost často unikají: bývají totiž přeřvána hlučící a troubící zácpou v Žitné, kudy přibližně kolem páté, šesté skladby procházím.
Na domácí sbírku elpíček začíná sedat prach, nejvíc hudby si dopřávám na ulici. Medium is the message, kolik recenzí by například bylo úplně jiných, kdyby jejich autor poslouchal v jiných podmínkách, než obvykle činí, a z jiného nosiče či právě z mp3 místo desky?
Končím svůj poslední Zápisník pro A2; až do vás někde na ulici vrazím, bude to těmi sluchátky.