O brazilských prezidentských volbách, které se budou konat začátkem října, a zvláště o úloze velmi oblíbeného prezidenta Luly, jemuž ústava třetí kandidaturu zakazuje, se 5. září rozepsal madridský El País. V článku „O Lulovo dědictví se bojuje u uren“ deník analyzuje hlavně osud odcházející hlavy státu, která se může vrátit v dalších volbách v roce 2014. Lulova Strana pracujících postavila do voleb kandidátku Dilmu Rousseffovou, která se kdysi hlásila k levicovému křídlu hnutí. Její vyhlídky momentálně vypadají nadějněji než šance středopravicového Josého Serry, podporovaného mimo jiné bývalým prezidentem Cardosem. Otázka je, zda Rousseffová ve funkci nebude pouze čekat na uplynutí svého mandátu, aby moc poté předala zpět Lulovi. Rousseffová za vojenské diktatury náležela k městské guerille, byla vězněna a mučena a po uruguayském Mujicovi by tak šlo o dalšího příslušníka ozbrojených skupin, jehož volby vynesly do čela jihoamerické země, nadto světové mocnosti. Lula v kampani dceru bulharského emigranta otevřeně podporoval, neváhal dokonce před volbami zvýšit důchody, a to vysoce nad míru inflace. Serra takové kampani jen obtížně čelí. Jako guvernér nejbohatšího státu São Paulo je poměrně vzdálený problémům běžných Brazilců a má evidentní problém oslovit hůře situované obyvatele či lidi ze zaostalejších regionů. S ohledem na oblibu současného prezidenta mu pak občas nezbývá nic jiného než se také hlásit k jeho dědictví, což dodává kampani dosti paradoxní rozměr. Třetím vzadu je kandidátka zelených, bývalá členka Lulovy strany, Marina Silva, jíž průzkumy dávají maximálně 10 procent. I ona je vlastně dědicem Luly, prezidenta, jehož umírněně redistributivní politika vyvedla z chudoby skoro 30 milionů lidí, takže 50 procent Brazilců je dnes považováno za příslušníky „střední třídy“. Rousseffová prosazuje jako své hlavní heslo, že Brazílie musí pokračovat ve změnách, zatímco Serra tvrdí, že země „může více“. Oba se vztahují k Lulovi, o jehož budoucnosti se nepřestává mluvit. Otázka je, zda po volbách zaujme nějaké místo v mezinárodních organizacích, či zůstane v Brazílii a bude buď „radit“ Dilmě Rousseffové nebo útočit na Serru. O tom, zda v dalších volbách Lula nechá svou možnou nástupkyni obájit mandát, nechce stávající prezident spekulovat: „Mýlí se ti, kteří si myslí, že by Dilma akceptovala úlohu kravičky z Belénu,“ prohlašuje Lula. Dodejme, že v Belénu sídlí brazilští prezidenti a kráva má v daném případě znamenat dekorativní figurku.
Volby se budou konat v září i ve Venezuele, ale půjde o volby parlamentní, přičemž tamní opozice doufá, že by úspěch v nich výrazně oslabil prezidenta Cháveze, a to nejenom fakticky, ale také symbolicky. Chávez si to samozřejmě uvědomuje, a tak vůči ní vystupuje velmi tvrdě. Deník El Universal z 5. září ukazuje, jaký slovník Chávez v kampani zvolil. „Opozice je to nejshnilejší, co nám nabízejí politické dějiny Venezuely,“ prohlásil a obvinil své odpůrce, že se snaží volby líčit jako souboj „svobody a komunismu“. Opozice prý aplikuje logiku „bezvýchodné situace“, v jejímž rámci „vše, co není demokracie s tržním hospodářstvím a soukromým vlastnictvím…, je komunismem“. Podle Cháveze však ve Venezuele ve skutečnosti dochází k budování socialismu zdola, nikoli k jeho komunistickému vnucování. Takto vedená kampaň je prý výsledkem příkazů, jež opozice obdržela z USA. Chávez varuje své stoupence, aby protivníka nepodceňovali a současně nepřecenili vlastní síly. A upozornil, že tyto volby jsou jenom předzvěstí voleb prezidentských, chystaných na rok 2012. Ty podle něj budou „bolívarovským hurikánem“, jenž už je prý pomalu cítit v ulicích.
O problému s indiánským chápáním spravedlnosti napsal v komentáři „Lynčování není komunitární justice“ 25. srpna bolívijský list La Prensa. V zemi totiž po nástupu Eva Moralese a schválení nové ústavy stát nejenom fakticky, ale i explicitně právně uznává paralelní existenci takzvané komunitární justice, tedy té, již na svých, spíše odlehlých rurálních územích vykonávají indiánské autority. Ta spravedlnost sice nesmí být v rozporu se základními, ústavou definovanými občanskými právy, především s právem na život a zákazem trestu smrti, ale ne vždy je tato jasná premisa akceptována, nemluvě o tvrdých fyzických trestech. Za lynčování je sice v Bolívii aplikován trest odnětí svobody ve výši třiceti let, ale ne všichni pachatelé se dostanou před soud. V komunitě Ayo Ayo upálilo v roce 2004 (před nástupem Moralese) osm indiánů patrně zkorumpovaného starostu a jeho tělo pověsili na náměstí. Odsouzeni byli, stejně jako vrazi několika policistů, v kokové zóně Chapare. Avšak v případě lokality Achacachi v lapazském regionu, centru radikálního indiánského etnonacionalismu, kde bylo v listopadu 2008 zapáleno jedenáct osob, které předtím kradly v minibusu, nikdo k soudu nešel. Devět zlodějů mělo tehdy relativní štěstí a přežili, dva zahynuli. Nejvýznamnějším incidentem byla vražda čtyř policistů viněných indiány v odlehlé zóně u Potosí z krádeží aut, ke které došlo letos. Deník píše, že je nutné explicitně pohrozit a demonstrovat, že stát s těmito akty lidové spravedlnosti nesouhlasí. Tento vzkaz se musí dostat zvláště do odlehlých venkovských oblastí, jelikož lynč odporuje nejenom současnému právnímu uspořádání země, ale také aktuálnímu chápání oné komunitární justice. Rádiová a billboardová kampaň v tomto smyslu již začala.
O „argentinském úpadku“ a o tom, kdy vlastně ve 20. století začal, se rozepsal 7. září deník Clarín. Připomněl přitom výročí osmdesáti let od prvního státního převratu v soudobých dějinách země, během něhož vojáci sesadili demokraticky zvoleného prezidenta Hipólita Yrigoyena a instalovali vládu složenou z konzervativních a filofašistických složek. Tento „zlom nás uzavřel do víc než půlstoletí institucionální nestability, diktatur, nezmírnitelných antagonismů, politického násilí, represe a demokratických přestávek, zmařených silou“, píše list. Převrat byl důsledkem letitých štěpení v argentinské společnosti, především v úzkém okruhu elity a po léta kumulovaných neřešených rozporů, ať už mezi kosmopolitismem či náklonností k imigraci a nacionalismem, nebo mezi liberálním osvíceným myšlením a kontrarevolučním konzervatismem, probíhajících v kontextu „obsedantní ideje vybudovat homogenní národ“. Země sice vznikla jako plurální, ale nikoli jako pluralistický stát, tvrdí komentátor listu. Je podle něj rozdělená, ale není ochotná to uznat: je zasažená snahou různých táborů vnutit ostatním svou vizi. V letech 1930 a 1983 tak Argentina zažila pět dalších státních převratů, často označovaných za „revoluce“, a všechny zvolené vlády v tomto období byly brzy sesazeny silou. Zemi vládlo 23 prezidentů, z toho 14 vyrvalo úřad z rukou těm, kteří na něj měli ústavní právo. Teprve od 10. 12. 1983 se elita země přizpůsobila poklidnému způsobu předávání moci. Jak deník optimisticky konstatuje: „Víme, že se už nikdy nezopakuje nic podobného jako převrat z 6. 9. 1930.“