Pouta otroctví, lásky i minulosti

Příběh posledního románu Milosrdenství (A Mercy, 2009) americké prozaičky Toni Morrisonové (1931) je umístěn do osmdesátých let 17. století, období, v němž Amerika představuje zaslíbenou zemi nových osadníků, ale také peklo pro obyvatele původní. Od založení prvních kolonií ve Virginii a Massachusetts uplynulo více než šedesát let a země už není pouze protestantským obrazem uměřenosti a tvrdé práce, ale místem, kde bují střety mezi kolonizátory, protestantismem a katolicismem a samozřejmě mezi otrokáři a jejich podřízenými. V podstatě ale ve všech konfliktech běží o moc, nadvládu nad druhým – slovy Macona Deada, hrdiny autorčina románu Šalamounova píseň (Song of Salomon, 1977, česky 2002): „A přinuť věci, který ti budou patřit, aby vlastnily jiný věci. Pak budeš svým pánem a pánem dalších lidí.“ Tomu přímo odporuje jedna z postav Milosrdenství – „Přijmout vládu nad druhým je těžké; vynutit si vládu nad druhým je špatné; vzdát se vlády nad sebou samou pro druhého je zlo.“

Adam a Eva (a služebné)

Na malé ploše je zde rozkreslena situace panující nejen v Novém světě, ale i v Londýně či Portugalsku, přičemž je vždy kladen důraz nejen na oficiálně významné mezníky dějin, ale i na každodennost – do detailu je líčeno oblečení osadníků, přípravy na svátky, povinnosti zemědělců i obchodníků. Historie se vyjevuje spíše jako paměť hrdinů, vnější se prezentuje skrze vnitřní vzpomínková pásma, čímž se vytvářejí dějiny alternativní. Nicméně je zřejmé, že jsou zde zachyceny a částečně problematizovány ty nejvýznamnější prvky amerického sebeurčení: v dobrodružné povaze anglo-holandského imigranta Jákoba Vaarka, jenž je Pánem hned čtyř žen (služebných Liny, Florens, Sorrow a manželky Rebekky), se odráží typ praotce Adama a franklinovského selfmademana, Rebekka je Evou (její historie dcery vyvdané rodiči do neznáma ukazuje i osud nedobrovolných osadníků), jejich společný život a zkáza jsou opět biblickou aluzí na lidský pád, ponížení Sorrow a Liny dokazuje zneužívání otrokyň „Pány“ a ponížení černošky Florens s drásavou otevřeností obviňuje horlivost věřících při dobově paralelních čarodějnických procesech v Salemu.

Jak bylo řečeno, vnější je pevně propojeno s vnitřním, příběh, rozložený do přibližně deseti let, je poskládán ze sedmi vyprávěcích linií prostoupených perspektivou jednotlivých postav; i při neosobní er-formě se polopřímou řečí dosahuje nejasnosti v tom, kdo vlastně hovoří, a nakolik je jeho řeč spolehlivá. Tajemství žen vyplouvají na povrch postupně, mimoděk a některá zůstávají nerozluštěna. O tom nejpalčivějším totiž logicky postavy nemluví a vysloví je až někdo další. Stejně jako v Lásce (Love, 2003, česky 2008) je poslední promluva pointou celého příběhu, zde však působí jako neútěšná prosba, jež zní do prázdna. A je tím smutnější, že promlouvá k Florens, ženě, jež jediná také adresuje svůj příběh druhému – muži, jehož lásku ale ztratí a uzavře se do vlastní samoty, přičemž On nepromluví vůbec a odepře tak Florens i čtenáři jakékoliv vysvětlení.

Milosrdné, ale nešťastné

Prolínání přítomnosti a minulosti ve vzpomínkách žen v kontrastu s neosobním náhledem pomocníků Willarda a Scullyho dává historii nádech dávno zašlého příběhu, mýtu o ráji, jenž zanikl kvůli lidské pýše a touze po štěstí negarantovaném institucí církve, ale prosazovaném úctou, tolerancí a láskou. Láska a milosrdenství jsou klíčovými motivy příběhu, každá žena představuje jiný modus citu, ale i roli ve vztahu, ať již mateřském, mileneckém nebo otrockém. I přes toto mnohohlasí vyjadřující se k nejintimnějším otázkám ženské existence a prakticky nepřítomnosti takto důvěrně mužské perspektivy se Morrisonová vyhýbá černobílému vidění.

Společenské ukotvení je propojeno s intenzivním prožíváním přírody a evokací smyslových vjemů, což ještě prohlubuje dojem, že každá z žen je i přes vnější zdání bytostí se specifickým myšlením, cítěním a také řečí. Jsou silné a milující, ale zřídka milované, a proto, i když všechny projeví milosrdenství, nemohou být šťastné. Ve srovnání s Williamem Faulknerem, tvůrcem jižanských amerických mýtů, jsou příběhy Morrisonové vždy komornější, ale o vztazích v rodině i mezi společenskými vrstvami vypovídají stejně působivě. A možná o to naléhavěji, že vykořisťování žen rozhodně ze světa nemizí.