Revoltující a píšící

Philip Roth se v románu Vzala jsem si komunistu (I Married a Communist, 1998) na první pohled vrací k té linii svého díla, již spojuje postava Nathana Zuckermana, jeho spisovatelského alter ega. Nejde ale o tradiční zuckermanovský styl a ve skutečnosti se v tomto díle zdařile potkávají dvě hlavní odnože Rothova psaní, ono zuckermanovské i to fiktivně historické, které nalezlo podobu v románech, jako je Spiknutí proti Americe (The Plot Against America, 2004, česky 2006 v překladu Josefa Línka) nebo Americká idyla (American Pastoral,1997, česky 2005 v překladu Luby a Rudolfa Pellarových).

Člověk revoltující?

Již šedesátiletý Zuckerman tentokrát až na občasné výjimky opouští roli hlavního vypravěče a stává se ostražitým posluchačem svého bývalého učitele angličtiny Murraye Ringolda („Když se sám sebe ptám, jak jsem se dostal tam, kde jsem, odpověď mě překvapí: ,Nasloucháním.‘“) Murray na stará kolena v šesti nocích odhaluje životní příběh svého bratra Iry Ringolda, jenž byl Nathanovi v době jeho dospívání jakýmsi náhradním otcem a hrdinou. Dodejme, že hrdinou idealistickým, nikoliv ideálním, jak se postupně ukazuje, komunistou uhlířské víry se sílou býka a přízviskem Železňák. V českém prostředí se neodbytně znovu a znovu objevuje otázka po tom, co mohlo tolik chytrých hlav a velkých osobností vehnat do náruče komunistické ideologie, a Roth na ni odpovídá hned několikerým způsobem.

Vysvětluje, čím byl ideál spravedlivé společnosti pro židovského chlapce z nuzné newarské rodiny Iry Ringolda a čím se skrze něj následně nakrátko stal pro mladého Zuckermana, jehož pohodlný osud se od údělu jeho idolu tolik liší. Ira se na počátku románu jeví jako Camusův „člověk revoltující“, člověk, jenž říká „ne“ veškeré nespravedlnosti, na kterou narazí, a antisemitismu zvláště. Až později je zřetelné, že ono rebelantské „ne“ je, jak Roth sarkasticky dodává, vždy vykoupeno horlivým a dětsky důvěřivým „ano“ vůči vševědoucí a neomylné straně.

Prostřednictvím fiktivního příběhu se obnažuje nehezká kapitola americké historie, jež se vžila jako „McCarthyho hon na čarodějnice“, dle Rotha „demokratický pogrom plný hrůzy“. Hrůza politického pronásledování, jímž se platí za levicové přesvědčení nebo prostě jen za to, že se člověk ocitl v nevhodný čas na nevhodném místě, se u Rotha vyjevuje nejen na líčení velkých dějin, ale především na popisování těch malých, osobních a v případě protagonisty především rodinných. Vášeň a zrada tu jdou spolu, stejně jako bolest osobní kráčí vedle světabolu těch, kteří se buď z přílišné pýchy nebo z velkého zklamání rozhodli, že na svá bedra vezmou nespravedlnost celého světa.

Živě fiktivní historie

Něco málo z románu Vzala jsem si komunistu ale přece jen pokračuje v zuckermanovské linii, v níž Roth vždy krom jiného sázel na to, že reflektoval spisovatelský úděl obecně. Osobní příběh člověka v područí komunistické, vlastně ale kterékoli ideologie se potkává s kruciální otázkou, zda ideologie patří k umění a zda může být dobrá literatura ideologická a neproměnit se přitom v pouhou propagandu. Roth se po svém nenápadně vyrovnává s otázkou, zda vůbec lze dělat dobrou aktivistickou literaturu. Stejně jako se původní okouzlení mladého Nathana osobou Iry Ringolda pozvolna mění v prohlédnutí opakujících se ideologických floskulí a v posledku se stává prvotřídní nudou, ukazuje se zároveň, že literatura se jakékoli ideologizaci vzpírá, což nutně nemusí znamenat, že musí pozbýt radikality. I psaní mladého Zuckermana se v knize vyvíjí od prvoplánových agitek k poznání, že „nemusíš psát, abys ospravedlnil komunismus, a nemusíš psát, abys ospravedlnil kapitalismus“. Radikalita pak nevězí v polopatické snaze dostat marxistické nebo kapitalistické poučky do literárního díla, ale v úsilí, které bryskně vyjádřil další z pomyslných otců mladého Nathana: „Chcete se bouřit proti společnosti? Řeknu vám, jak to udělat – pište dobře.“

V případě románu Vzala jsem si komunistu platí, že zde není vedlejších a ani charakterově plochých postav, zůstávají jen celiství lidé, kteří se v románu sice třeba jen mihnou, ale i tak jsou vykresleni s psychologickou bravurou, která těžko hledá obdoby. Možná to souvisí s výše řečenou schopností naslouchání, která platí pro Zuckermana stejně jako pro Rotha a z fiktivního příběhu dělá živou historii – až má čtenář chuť zjišťovat, zda přece jen Roth nenapsal alespoň zčásti kroniku lidí, kteří žili a které on sám musel znát lépe než jejich vlastní psychoanalytik.

Tragický příběh Iry Ringolda, jejž lze číst jako román o lásce k lidem, ale i ke slovům (především těm velkým), je zároveň studií na téma zrady a lži. Jako mnoho dalších Rothových románů je navíc důkazem skutečnosti, že spisovatel se může bouřit a kritizovat společnost, v níž žije, aniž by k tomu potřeboval obezličky ve formě politického nebo náboženského přesvědčení. Těžko dnes hledat někoho, komu by to šlo lépe než právě Rothovi.