Rozšířené pojetí taneční etnicity

Klišé č. 1 – evropocentrické

Až donedávna se západní reflexe tanečního umění soustřeďovala na tanec umělecký neboli scénický. Kromě toho se hluboko do dvacátého století evropským očím zkreslovala světová taneční mapa tak, že se do jejího středu a ve zvětšeném měřítku umísťovala význačná evropská scénická forma – balet, na který se pohlíželo jako na vyvrcholení taneční estetiky i virtuozity vůbec. Tato zkreslená mapa světového tance byla důsledkem staletí trvajícího evropocentrismu a koloniální mentality.

Alternativa – překreslení taneční mapy

Nyní potřebujeme – zejména my v Evropě – překreslit taneční mapu světa. Ona už se ostatně překresluje sama. Vedle uměleckého tance – a dávno před ním, od úsvitu dějin – se po širé rozloze zeměkoule rozmanitě tančilo. Podle všeobecného konsensu je tanec nejstarším uměním. První známé cíle tance byly magické: tanec byl velmi záhy integrován do světonázorového systému a technik rituálu jako jeho stěžejní součást. Rituálem se však tanec nevyčerpával, všichni naši předci a prapředci tančili společně při mnoha dalších příležitostech. Naši současníci v tom spontánně pokračují. Nikdo je k tomu nenutí. Není to součást vzdělání. Není to předpoklad kariéry. Jsou k tanci prostě puzeni. Proč? – V tanci zřejmě jde o spontánní akt těla, vyjadřující lidskou variantu bytostného neklidu hmoty, důsledek a prostředek samoregulujícího se systému tělesných energií.

Klišé č. 2 – terminologická

V oblasti taneční terminologie panuje v ohledu tohoto spontánního, pospolitého a v místním kontextu zakotveného tance řada nejasností. Podle toho, jak vzdálený nebo blízký v prostoru nebo v čase nám tento tanec je, ho označujeme buď za etnický (to jsou ty tance vzdálenější, „exotičtější“), nebo za folklorní (u nás a vedle), také ho známe ve variantě lidový a národní, dále též společenský (který není svou funkcí od předchozího zásadně odlišný, pouze se liší sociálním kontextem, společenskou třídou, v níž se realizuje). Pro větší zmatky existuje ještě pojem historický tanec, jímž se zpravidla označují společenské tance minulosti. Novým termínem na tomto poli je tanec komunitní, má příjemně shrnující potenciál, ovšem jeho aktuální používání zavání trochu charitou. Myslí se tím totiž zpravidla sociálně-terapeutická taneční práce s různými znevyhodněnými skupinami obyvatelstva, ať jde o zdravotně handicapované osoby či národnostní menšiny, staré lidi apod. Ovšem někdy zase je – celkem plným právem – vztažen na celou oblast tance, kdy lidé tančí spontánně mezi sebou, aby si potvrdili svou existenci, svou identitu, své vztahy a prožili je a oslavili. Pod všemi těmito pojmy zaznívá ovšem důležitý moment původu, místní zakotvenosti, etnicity.

Alternativa – pojem world dance

Současné stěhování národů a jeho mapy nám pomáhají vrhnout nové světlo na tento terminologický (a předsudečný) galimatyáš. Společně s lidskými bytostmi, s lidskými těly cestuje i jejich taneční kultura a paměť těla. Vzdálené taneční kultury se dnes historicky unikátně přibližují, začínáme mnohem silněji vnímat jejich přítomnost, a díky tomu i nahlížet planetu jako celek. Spolu s pojmem world music se šíří pojem world dance, velmi aktuální, šťastný, ba prorocký pojem. Znamená množinu veškerého tanečního dědictví lidstva, a to té jeho části spontánně vznikající a místně zakotvené – tzv. tanec etnický. Ovšem, a to je velmi důležité, je to etnický tanec, který se dal na pochod světem, který je schopen svět oslovit a který je také schopen případných fúzí s jinými styly, s jinými tanečními rasami, aniž by se ve světě ztratil. Dva prolnuté pojmy, world music&dance, nám připomínají planetární povahu naší existence a také znovu aktualizují nedělitelnost hudby a tance – dvou aspektů, dvou vyústění fyziologického/emočního impulsu, vlastního lidskému druhu. Pojem world dance nic nekategorizuje; vyzývá nás, abychom se nenechali spoutat starými terminologickými klišé a nepokřivili jimi novou skutečnost, novou situaci taneční (a existenciální) mapy světa.

Klišé č. 3 – ideologizace tance

Brzdou pochopení osvobozujícího proudu world dance může být v našich místních podmínkách skutečnost, že taneční „folklor“ byl v našem (českém, středoevropském) historickém kontextu značně zideologizován v intencích politické korektnosti buržoazního vlastenectví, a toto pojetí stále ještě doznívá. Národní/lidové tance máme „chránit“, „zachovávat“, „je to naše dědictví“, „není nic lepšího pro výchovu dětí“, je to „čiré, čisté umění, zdroj pramenité vody“ atd., atd. Samo sebou je pak takhle ideologicky vycíděný folklor jaksi automaticky ztotožňován s mravností vůbec. Takže případná skepse v jeho ohledu na vás vrhá moc špatné světlo. Naopak všechna ta přežívající obrozenecká klišé, kterými jsme v zásadě naváděni ke kulturnímu izolacionismu, dodnes bez problému procházejí, aniž je někdo okřikne. Další klišé, které tu spolupůsobí, je chápání čehokoli starého (idea národního folkloru bazíruje na tradici) jako hodnoty a čehokoli nového stejného ranku jako věci povrchní, ne-li nemravné. Takže kýče s vyšívaným fěrtoškem a bílou kordulí na hlavě hravě projdou, kdežto kýče s umělými řasami a nagelovanými účesy ne. Ideologická imunita folkloru je ovšem, bohužel, také příčinou muzeálního přístupu k místní taneční kultuře. Jde vlastně o projev nedůvěry v sílu identity – živě proměnlivé – tradice. Balzamujeme taneční tradici jako Gottwalda v mauzoleu. A bojíme se globální nákazy.

Alternativa – fyziologičnost tance

Význam pojmu etnicita se nyní posouvá s tím, jak se vzdálené etnické tance, cizí pohybové tradice vzájemně přibližují. Doslova vpadávají doprostřed našeho prostředí, našeho kontextu; místní lidská těla se k nim ale začala hlásit jako k vlastním. Místní těla v Čechách a na Moravě se radostně hlásí k africkému tanci, flamenku, břišnímu tanci, severoindickému kathaku, argentinskému tangu, salse, hip hopu. Bylo by povrchní odbýt tento široce se vyskytující jev odkazem na podléhání tupého davu módním trendům; lidské tělo přece jen není tričko. Má svou moudrost a vůli. Za takovým masovým uhranutím se musí skrývat silná tělesná pohnutka, silné fyziologické uspokojení, fyziologická výživa, kterou tančící těla čerpají z tanců cizích etnik, výživa, jakou místní etnické tance už zřejmě přestaly poskytovat. Není důvod bránit v průchodu této vpravdě fyziologické potřebě, není důvod brzdit nebo korigovat přirozený vývoj realizace těla v tanci.

Je to v rozporu s živou podstatou tance, který je nositelem tradice a genetické paměti, ale ustavičně se proměňuje, osvěžuje, strukturně zahušťuje a rozmanitě rozvíjí, aniž ztrácí identitu. Tanec nelze zmrazit v nějakém jediném historickém okamžiku. A nelze se pohoršovat nad tím, že jeví známky života – vývoj, růst, živočišnou dravost. A nic není horšího a kontraproduktivnějšího nežli chtít řídit a usměrňovat tento spontánní živý proces (byť pod záminkou, že mu pomáháme). Výsledky takové dvě stě let trvající pomoci vidíme v naší zemi přesvědčivě, takzvaný taneční folklor se podařilo vykleštit. Spontánní, etnický tanec žádnou (finanční, metodickou) pomoc nepotřebuje, ani stát by mu neměl dělat křena. Nestačí tanec respektovat jako nehmotné dědictví, je ho třeba respektovat i jako nehmotný, nekončící kreativní proces.

Klišé č. 4 – tanec je jepičí záležitost

Ve veřejném diskursu zabírá tanec zanedbatelné místo. Na výsluní se dostává pouze, lze-li jej ideologicky zneužít (pro vlastenecké účely, státní reprezentaci). Je totiž efemérní, jepičí – nevytváří „věčné hodnoty“, nezakládá „nesmrtelnost“ individua.

Alternativa – tanec je ekosystém

Svět je ovšem věčných hodnot plný, je jich tolik, až se nám pletou všude pod nohy, uskladňujeme je a přepravujeme, oprašujeme, třídíme a pořádáme a bloudíme mezi nimi jako mezi hroby na Olšanech. Už tu není k hnutí pro samou věčnou hodnotu. – Efemérnost je třeba proto nadále chápat jako moderní přednost. Tanec po sobě ve své efemérnosti nezanechává žádný odpad v našem, i tak už dost zaneřáděném světě. Tanec je trvale udržitelný druh umění. To, s čím zachází, jsou energie a jejich dočasné struktury v prostoru. Tanec je tak nehmotným&hmotným ekosystémem, v němž dochází k interakci živých samoregulujících se lidských bytostí a k jejich dialogu s prostorem. Odehrávají se zde energetické/emoční, vysoce strukturované výměny, které manifestují a obnovují životní energii, a mají tak co dělat s přežitím lidského rodu – se zachováním druhu. I proto by měla platit zásada nezasahování do ekosystému tance.

Klišé č. 5 – tanec je minoritní umění

Tanec je pokládán za minoritní záležitost ve srovnání s hudbou nebo filmem – tak se to aspoň jeví v pozornosti kulturních rubrik a intelektuálních příloh místního tisku. Nechávám nyní stranou otázku, jak se to měří. Přihlédneme-li k současné světové vskutku explozi world dance, která výrazně zviditelnila odvěkou přítomnost spontánního, etnického, sociálního tance uvnitř lidské kultury, pak se úhel pohledu na domnělou minoritnost tance radikálně změní.

Alternativa – tanečníci statisticky vedou

Lidí, kteří tančí bez ambice tvořit Umění, je mnohonásobně více než tanečních profesionálů a zároveň mnohonásobně více než lidí, kteří se věnují pěstování různých jiných umění čistě ze záliby; tanečníků ze záliby je na světě mnohonásobně více než těch, kdo ze záliby muzicírují, výtvarničí, filmují či píší. Pokud tedy nebudeme minoritnost nebo majoritnost tance měřit jen podle našich místních, vskutku spíše exkluzivních enkláv profesionálních tanečních skupin, pak je tanec patrně nejrozšířenější umění vůbec.

Klišé č. 6 – etnické = vesnické

Automatické spojování „lidu“ s vesnickým prostředím, tudíž i hledání etnického tance na venkově je historický přežitek. Rituální akrobatický tanec brazilského pralesa, z něhož se vyvinula zápasivá taneční forma capoeiry, je stejně etnický jako hip hop nebo tango – městské etnické tance par excellence –, a všechny tyto formy vplývají do průtokové množiny world dance a zároveň si uchovávají svou silnou identitu a energii.

Alternativa – rozšířený pojem etnické taneční kultury

Taneční etnicita je jak venkovská, tak městská. Jak tance venkovského, tak městského původu jsou stejně „čisté“ i „nečisté“. (Brzy si ostatně začneme pokládat otázku, kde jsou mezi městem a venkovem hranice.) A nejenom to. Za etnické taneční projevy bychom měli konec konců pokládat i různé mohutné orgiastické taneční projevy, jakým je karneval v Riu, založený na prastarém principu procesní performance, kde navzájem soutěží v tanci různé komunity. Takové jsou ale i hlučné, narkomanické a pustošivé technopárty, které mají povahu davových psychóz.

Klišé č. 8 – tanec stojí vždy na straně dobra a krásy

Od tance se – jako od žen – očekává, že bude „hezký“, bude vzbouzet příjemné pocity a ušlechtilé city. Samozřejmě, že náš upřímný, bodrý lid to ani jinak ve svých prostonárodních tancích neuměl.

Alternativa – podívat se tváří v tvář stínům

Krása je od tance neoddělitelná. Ale tanec má i svou odvrácenou a neméně zajímavou tvář ke zkoumání. V tanci jde často vskutku o život. – V našem prostředí propukla dlouho potlačovaná potřeba tanečního pohybu jako cyklon, jako Kraken vypuštěný na moře. Ocitla se ovšem v situaci, kdy vývoj evropské spontánní, pospolité, v rodinách a sousedských komunitách pěstované taneční kultury byl na příliš dlouhou dobu a nenávratně přerušen. Obecný taneční lid se v Evropě vrátil na stromy. Srovnáme-li záběry z brazilského karnevalu se záběry z Loveparade v Berlíně (nebezpečné zdraví a životu jsou ty taneční události obě), je nám zřejmé, že je taneční Evropa přes všechen svůj civilizační a technologický pokrok emočně podvyživená, neohrabaná a nespontánní jako uhrovitý puberťák. Ovšem i tanečně proškolený karneval v Riu exponovanou sexualitou rozeznívá temné stránky psyché. Jsou tyto tance od ďábla? Máme je snad léčit? Máme si snad středověký tanec svatého Víta představit tak nějak jako dnešní technopárty? Někdy se dokonce zdá, že čím ušmudlanější a asociálnější je původ tance, tím z něj vysublimuje nádhernější květ. Vzpomeňme na bordely, kde bylo počato argentinské tango, na andaluské cikánské asociály, kteří zásadně ovlivnili podobu flamenka, dnes španělského erbu, na hip hop, který přišel na svět mezi popelnicemi amerických velkoměst.

Klišé č. 9 – v procesu globalizace se ztrácí identita

Často jsem v posledních letech vyslechla obavy z nebezpečí, které představuje zejména pro děti taneční nevkus všeho druhu, k němuž jsou přitahovány, a to bylo často také provázeno úvahou, že by se tomuto nebezpečí mělo čelit obracením jejich pozornosti k hodnotám našeho folkloru. – Z toho logicky vyplývá otázka: Má náš folklor tuto sílu? Aby se to totiž mohlo zdařit, nezáleží na našem chtění ani na školních programech, ale na vnitřní (vyzařující, přenosné) energii samotného tance.

Alternativa – v procesu globalizace se identita prohlubuje

Všechny etnické tance nejsou totiž stejně silné a životaschopné (podobně jako nejsou stejně silná různá národní fotbalová mužstva). Jakkoli mluvíme o umělecké formě, stále tu tělesnost, fyziologie a její data hrají podstatnou úlohu. Některé taneční ekosystémy jsou jen malé, jiné se dravě šíří a pohlcují organismy ekosystémů slabších. Jednotlivé tance požírají jiné, vytvářejí symbiózy a předávají své výrazné rysy chudokrevnějším organismům. Některé tance jsou zdravějšími, dravějšími, plodnějšími zvířaty, jiné podléhají vlivu silnějších. A páří se samozřejmě nepřehledně.

Uvedu příklad mimořádně úspěšně fungujícího ekosystému s výjimečně zdravými organismy. Málokterý významný taneční styl má tak heterogenní původ jako flamenco, v současnosti jedna z globálně nejrozšířenějších tanečních kultur. Je rozšířeno po celém světě, dokonce s význačnou a neuvěřitelnou enklávou v Japonsku. Původem v Andalusii, má kořeny v Indii, odkud přicestovala jeho barevná stružka s Cikány. V Andalusii se promísilo s hudebně-taneční kulturou maurskou a sefardskou, bylo zasaženo estetikou afrického tance. Jeho identita je mimo jakoukoli pochybnost; jako geneticky silný jedinec si podmaňuje slabší druhy, kamkoli přijde.

Není třeba kulturně panikařit. World dance, spontánně vznikající a živoucí mnohobarevná taneční kultura lidských společenství planety, je jednou z konkrétních odpovědí těla na mlhavé otázky, které mu klademe.

Autorka je taneční publicistka.