Krása násilí

Všichni jsme v minulých životech, v minulých tělech, vraždili a byli vražděni. Jeskyně byla včera, jsme stále jeskynní lidé. Žijeme vrstvený archaický příběh násilí. A v takzvaných uměních ten příběh vydejcháváme. Položím-li si proto otázku, jak je to s tématem násilí v současném tanci, pak odpověď zní, že je to pravděpodobně vůbec jeho hlavní téma. Někteří v tom spatřují dekadentní rysy současného tance a odsuzují je. Tento postoj nestojí ani za rozebírání. Co za rozebírání stojí, je vnitřní dialektika krásy a krutosti.

Vytrvalost násilí

Násilí je stejně vytrvalé jako Princ z kultovní inscenace wroclawského Teatra Laboratoria Vytrvalý princ (1969) Jerzyho Grotowského. Fotografie herce Ryszarda Cieslaka v bílé bederní roušce v roli Prince manipulovaného temnými figurami Moci patří mezi ikony druhé divadelní reformy. Herec leží na tmavém soklu opřen o lokty, s povolenými koleny a rozevřeným klínem, hrudník se vzpíná vzhůru bolestí nebo vytržením, hlava visí v záklonu. Je to obraz obnažené oběti násilí, který vešel do dějin fyzického divadla dvacátého století a ovlivnil jeho budoucí poetiku. Ještě se tu ozývá předchozí divadelní styl – režijní přeznačení Calderónovy předlohy –, ale zároveň s ním i vzpomínka na „fyzické divadlo“ španělského baroka – auto da fé, což nebylo od věci. Nota bene: Násilí je obzvlášť zajímavé, je-li vykonáváno na krásném těle – třeba nějakého prince nebo princezny.

Téma násilí v tanci balancuje na podobně úzké hraně jako téma erotiky. Obě témata spolu často a přirozeně splývají a zcela přirozeně také přivolávají nahotu. Tak jako může být nahý tanečník pod kůži se zavrtávající součástí společenského apelu, může být i přihřátou polívčičkou úchylnosti. Obé je v naší svobodomyslné době k vidění. Může se v tom divák vyznat? Ano. Rozlišování dobra a zla je nám vrozeno.

Námětem jednoho z nejskandálnějších děl Lloyda Newsona a jeho proslulé skupiny DV8 Physical Theatre Dead Dreams of Monochrome Men (1988) je příběh sériového vraha homosexuálního zaměření. Byla to nezaujatá, nic nezatloukající a nic neokecávající taneční zpráva o neodbytnosti Zla. Rozkrývala ve scénách milostných setkání po temných syrých koutech, v drsných a rizikových tanečních mužských duelech, vraždění ve vaně a v obrazech hlavou dolů visících mrtvých nahých obětí jak strategii, tak metafyziku zla.

Divák jen trochu znalý kontextů dokáže učinit rozdíl mezi drtivým a tíživým, nicméně katartickým poselstvím Lloyda Newsona a některými současnými choreografiemi, kde tanečník masochisticky ironizuje svou nahotu a využívá rejstříku pohybů ze zábav nočních gayklubů – třesení zadkem, poukazování na jeho ochablé svalstvo, povolený pohyb v bocích, ironizování vlastního přirození, nabízení se k ponížení a ublížení skutečnému nebo imaginárnímu partnerovi na scéně. Ovšem, silou ambivalence, může i z tohoto pohybového materiálu nechvalného původu vzniknout imaginací tanečníka krásný perverzní květ. Jako například v choreografii Carnal Glory (1996) na hudbu Debussyho Faunova odpoledne venezuelsko-britského tanečníka Javiera de Frutos, v níž ztvárnil zbitého a análně znásilněného Fauna secesně krásnou taneční skicou. Ornamentální stružky krve tečou Faunovi z úst a po stehnech.

Dramatičnost násilí

Kde začíná prožitek krásy násilí? Už u dětských her. Jaká to herní slast, svírat dlaň kolem pažby pistole, kolem střenky kudly, kolem šutráku! Archaická emoce ještě nezevšednělého údivu nad vratiprstem a úžasnými možnostmi úchopu lidské ruky je provázena opojným pocitem krásy a moci. Dětské tělo sní, pevně rozkročeno a s napřaženou paží, o násilí; je to snění dramatické. A dospělí to snění přebírají, dopravili ty pistole a kordy na divadelní jeviště, a to je teprve prožitek a noise! S nástupem současné taneční vlny v sedmdesátých letech (tzv. contemporary) se mohutně rozšířily nejrůznější bojové asijské techniky. Ovlivnily způsob tanečního vyjadřování, zároveň se rozšířily i mezi laiky. A také laické provozování bojových technik vyvolává archaické silové emoce, snění o kráse násilí, které se proplétá a snoubí s vjemem krásy tvaru pohybu v prostoru, tušením vířících energií, se spiritualitou. S jakým prožitkem a posvátným soustředěním provádějí laičtí bojovníci seky, kopy a údery!

Významným mezičlánkem násilnického tanečního snění jsou kung-fu filmy a jejich deriváty. Zpopularizovaly agresivní, dramatické a krásné pohyby – vysoké kopy, kopy ve výskoku, v rotaci. Vystřídaly předcházející módu úderů „pěstí do huby“ svou teatrálnější efektností, taneční elegancí a vznášivou krásou. Prožitek krásy násilí, přímo opojení jeho dynamikou a energií se v nich maskuje jako spravedlivý hněv. Jejich úspěch je založen na scénách elegantního tance, kterému se ze setrvačnosti říká boj. Ve skutečnosti jsou to taneční sny o kráse boje, kráse násilí.

Belgičan Wim Vandekeybus patří mezi nejdrsnější choreografy a na svých tanečnících skupiny Ultima Vez zkoumá, co unese tělo. Celoevropsky proslul katastrofickým tancem, v němž rozehrál brutální střet těl, nízko létajících v přeskocích nad zemí, těl vystavených reálnému riziku. Vandekeybus pohlíží na člověka prizmatem zvířecího archetypu a totemicky se koří kráse animálního těla. V jeho představeních vidíme vyrýsovaná svalstva, kaskadérské výkony tanečníků, život jako sled silných instinktivních hnutí, život jako zápas, sex jako zápas, krásu síly, krásu výkonného těla v bojovém střehu.

Z velkých tvůrců tanečního a pohybového divadla však prapor skandálnosti asi momentálně třímá Belgičan Jan Fabre a jeho skupina Troubleyn. V dílech poslední dekády téma násilí na těle přímo systematicky propracovává. Zahájil ji „středověkou pohádkou“ Je suis sang (Jsem krev, 2001), kterou vyděsil tehdejší Avignon. Předložil v ní lidské tělo jako nádobu krve, která volá po násilí, a také se jí ho na jevišti dostane: k vidění bylo mučení, utínaní údů, hlav, přirození, nazí herci v extázi. Prolitou barvou se nešetřilo. Vzkaz představení byl ambivalentní. Nic se nezměnilo od středověku, lidské tělo se stále koupe v krvavé lázni, říká krvavými obrazy (a textem, který údajně napsal vlastní krví) Jan Fabre. Fabre je výtvarník, proto ho krev oslovuje též esteticky – svým skupenstvím a barvou. Jako by byl veden vizí alchymické transmutace; rád by proměnil samu tělesnou materii – a stal se čirou tekutinou, krví. Červená, černá a bílá byly alchymickými barvami jeho násilného a exkluzivního scénického díla.

Genderová povaha násilí

Když v Café Müller (1978) Piny Bausch pouštěl tanečník milenku z náručí opakovaně a netečně na tvrdou zem, zdálo se, že bylo poprvé tanečně pojmenováno genderové téma, či spíše vznesena genderová obžaloba. Pro dnešní taneční publikum jsou už podobné taneční griffy téměř klišé.

Podobně jako ženské hrdinky v kung-fu filmech nejsou ani současné tanečnice už pouze krásnými lotosy, ale také silnými, pružnými a útočnými predátory. Tento posun v castingu se týká současného tance obecně.
Vznikl tak revolučně nový typ ženské krásy. Současné tanečnice překypují energií, jejich tanec je plný skoků a pádů, před očima se divákům míhají v luftkách, kotoulech, kopech v rotaci, přemetech, používají prvky z bojových sportů. Jejich štíhlé a výkonné svalstvo vypadá jinak než paže baletek, které připomínaly vždy spíše bledé květy v předvečer uvadání; současné ženské taneční svalstvo je anatomicky prokreslené, napjaté životními šťávami, s obnaženou funkcí. Současný tanec je tak svéráznou, utopickou, imaginativní odrůdou feminismu.

Zároveň žena stále v tanci zůstává tradiční oblíbenou obětí násilí. V době války na Balkáně chorvatský soubor Montažstroj vytvořil inscenaci se sarkastickým názvem Everybody goes 2 disco from Moscow 2 San Francisco (1993). Scenerií představení je pisoár. Dalo by se to přečíst jako sdělení, že žena žije ve světě, který je pánským záchodem a tomuto světu se přizpůsobuje, neboť je v něm sama a musí nějak přežít. Tvůrce představení, Borut Šeparovič, nezastává ani antimachistické, ani machistické stanovisko. Jeho pohled na svět vyjadřuje okoralost člověka a obraz světa, který líčí, je apokalyptický. V představení hráli dva chlapci v černém a s vyholenými hlavami a subtilní hezká dívka. Anonymní tváře bez výrazu. Dívka se chová stejně vojácky, tvrdě a cynicky jako chlapci – jako by s nimi tvořila unisex. Kdykoli se chová žensky, přivolá na sebe násilí. Představení odstartuje jejím polibkem, v němž se věší na jednoho z chlapců. Druhý jim začne kazit hru, brutálně jim odstrkává hlavy, div jim nevypíchne oči, nezlomí vaz, trhá je od sebe, odhazuje na zem. Agresivitu stupňuje, ponižuje a sexuálně obtěžuje dívku, mlátí i chlapce a zase si na něj v hrubém laskání lehá. Nejníže je dívka sražena ve scéně striptýzu. Nahá v blond paruce provádí sérii instruktážních erotických demonstrací. Schematickými pohyby ukazuje různé možnosti přístupu k vlastnímu tělu. Není ve svém těle přítomna, odešla ze své kůže. Tak vypadal svět násilí, který zobrazili tehdy mladí Chorvaté. Vnějškově je to drsná hyperbola, ale patrně přesný dokument duševního stavu tehdejšího Balkánu. Kam odešla krása? V jedné chvíli, které nic nepředchází a po níž nic nenásleduje a které nikdo z performerů nevěnuje pozornost, se špinavě bílá řada pisoárových mušlí rozzáří zevnitř modravým světlem. Jen na chvilku, pak zmizí.

Podej mi rákosku! Edukativnost násilí

Násilí prorůstá i výchovu. Total Masala Slammer: Heartbreak No. 5 (2001) bylo multikulturní představení belgického režiséra Michaela Lauba ve spolupráci s proslulou body-artistkou Marinou Abramovič. Evropští a indičtí tanečníci a herci si zde vyměňovali své taneční, ale také každodenní pohybové techniky. Významně tu figurovala i odvěká tělesná technika – vyplácení dítěte rákoskou. Herečka – hubená dívenka – sama komentuje scénu trestu, obrací se na imaginárního trestajícího, hrbí se strachy a studem, otřásá se fňukavým pláčem, předklání se, stahuje a navléká si imaginární kalhotky, zvedá modrou skládanou sukénku, snáší v předklonu na čtyřech rány, podklesává pod nimi, snaží si ulevit a znovu stahuje a natahuje imaginární kalhotky. Po výstupu ji indický kolega solidárně objímá a potvrzuje, že je mu tato technika též důvěrně známa. Nevím, jak jsou na tom v jiných kulturách s vyplácením dětí řemenem s jeho nádhernou ouverturou rozepínání přezky a vytahování řemene z poutek kalhot. Toto krásné mužné gesto čeká ještě na choreografické zhodnocení. (Děti se pak mohou uvolnit v cirkuse pohledem na nejstarší techniku showbusinessu – kopance šašků do zadku. Násilí je krásné i zábavné.)

Kvadratura kruhu tance

Tanz im Quadrat (2010) je název inscenace skupiny FKK – Freie Körper Kultur – nového jevu v zóně pohybového divadla v Praze. Představili se v syrovém prostředí NoD, pro jejich výraz, zdá se, ideálním. Exponují nahá těla, nejprve mužská. Svlékají se rychle, téměř vpadnou se svou nahotou kolektivně na scénu, žádný pozvolný striptýz. A bez předehry hned spustí pohybový repertoár násilného chování. Jakoby hnáni agresivním přetlakem nabíhají na zdi, obklopující scénu. Bez zaváhání, tvrdě, vabank, bez ohledu na nebezpečí úrazu (a zdá se, že i bez zásadnější pohybové průpravy – i když, že by… skateboard?). Opřen zády o zeď stahuje si jeden chlapec bleskově slipy, zatímco jiný stihne nad ním naběhnout na zeď a zase se od ní odrazit a odskočit.

Vedle nahoty je výrazným stylotvorným prostředkem promítání postav na drsnou zadní zeď a její kovové dveře; je tam promítnut hyperrealisticky působící obraz svlékající se dívky. Vzniká iluze, že dívka je živá tam, za dveřmi, za prosvícenou zdí. A opět vzápětí, bez zbytečné psychologické pauzy, započnou mladí muži v říji zápas o ten průmět, o tu iluzi opravdu velkých nahých prsou. Nabíhají na obraz dívky, aby k němu svými těly přilnuli. Drsně zápolí o místo na zdi, brutálně odstraňují soupeře, lepí se na zeď.

Následuje sekvence ritualizovaného násilí. Mladí nazí muži proti sobě opakovaně naskakují a srážejí se hrudníky. A je to opět nelítostné k sobě i soupeři. Srážky končí nahým poraženým na podlaze. Pády jsou velmi skutečné a nebezpečné. Zvuky pádů máme z první ruky, zvuky smýkání a pravděpodobně spálené kůže máme z první ruky. Nejsou to krásné pády. Krásný je souhrn představení, alchymie autenticity a sofistikovaného detailu. Krásná je struktura, místy otevřená jako nová, ještě nevyužitá příležitost, místy vykrystalizovaná, krásné je prolínání autentických těl s jejich halucinogenními průměty skutečnějšími než skutečnost. – V čem jsou však ty násilné pohyby rituální? Střety hrudníkem mají převážně symbolickou povahu. Je to symbolický test mužnosti. Jako praktická bojová technika jsou naprosto k ničemu. Rozložitý hrudník je pýcha muže – něco jako rozložité jelení paroží. Násilný akt, pohyb srážky hrudníkem znamená symbolický prožitek mužnosti, snění o mužnosti. A také symbolický prožitek samičky/Heleny, opojené krásou boje, jehož je ona důvodem. „Když o ženu je spor, neb dva jsou milující, zrak její sní o zkáze snící a zkáza se pochodem dala.“ (Richard Weiner)

Překvapivě se v poslední sekvenci objeví i skutečné ženy. Na čtyřech (a posléze donaha) při vytírání podlahy. Výstižně zvolený příklad tradiční ženské tělesné techniky (mytí podlahy, vybírání brambor z brázd, pletí), v níž je lidská bytost maximálně ponížena. Vedle doteku se špínou a zvířecího postoje je tu i exponovaný zadek, nabízející se k tomu, aby ponížení bylo maximálně dokonáno. – Přes všechnu krutou výstižnost a tahání čerta za ocas je představení FKK nevinné. Nevinné a ironické. A vychytané. S brutální suverenitou výrostků si performeři i lahve s vodou podávají kamarádsky mrsknutím o zem – hospodská, puberťácká elegance. A děkovat se nepřijdou; jen z publika vylítne a mrskne sebou těžce na podlahu jeviště několik hezky aranžovaných kytic. Je to arogantní a úchvatně krásné.

Tanz im Quadrat je (po)otevřenou strukturou, od představení k představení se pozměňuje, v žádném případě se však nedá označit za work in progress, neboť přes svou proměnlivost jsou statement i poetika této skupiny jednoznačně nalezeny a definovány. Za pozornost stojí, že je letmým ohlédnutím nejmladší divadelní generace za poetikou pohybového divadla osmdesátých let. Vstupuje do zajímavých souvislostí: orfeovské ohlédnutí výstavy Decadence Now! souzní s novým rozpomenutím se na období umění, kdy se duše umělců sytily lačně Erótem a Thanatem. Snad že obrazy násilí jsou prozatímními škrabopisy, kterými nahazujeme, zhodnocujeme a zkrášlujeme – rituálně také odsouváme – hodinu tělesné smrti, náš… deadline?

Autorka je taneční publicistka.