Ekologický disent, ale i boj o zachování krajinného rázu v naší republice je nerozlučně spojen s osobou Ivana Dejmala. V době, kdy hrozí zrušení limitů těžby uhlí, jsme požádali jeho dávného kolegu o několik osobních vzpomínek na otce zakladatele českého ekologického myšlení i konání.
Když jsem se v polovině osmdesátých let minulého století začal zabývat životním prostředím a zaujal tak postavení někde mezi oficiální sférou a opozicí, pochopitelně jsem hledal další propojení na lidi obdobného přesvědčení a snah. Brzo jsem se dostal i k samizdatovým publikačním možnostem, jež byly nehynoucí zásluhou Ivana Dejmala (1946–2008). Tuším, že tehdy díky němu vyšel v samizdatu náš prvý významnější text – informační materiál o záměru vystavět uprostřed biosférické rezervace a chráněné krajinné oblastí Křivoklátsko mohutnou přečerpávací vodní elektrárnu, srovnatelnou s Dlouhými Stráněmi na Jesenicku. Tehdy se chystala výstavba Temelína a tahle přečerpávačka měla v dobách nižšího odběru energie akumulovat přebytky a pak posilovat elektrizační soustavu v čase odběrových špiček.
Štěnice v Kamenické
Dost brzy jsme se setkali s Ivanem osobně. Ivan byl velmi nevšední člověk. Byl původně vyučený zahradníkem, pak absolvoval střední zahradnickou a studoval na vysoké zemědělské krajinářství; byl zároveň činný ve studentském hnutí. V roce 1970 byl zatčen spolu s dalšími členy Hnutí revoluční mládeže, s Petrem Uhlem, Petruškou Šustrovou, Jaroslavem Baštou, Pavlem Šremerem a dalšími. Jejich organizace se pokoušela čelit nastupující normalizaci. Pak byl dvakrát vězněn a účastnil se vzniku Charty 77 a vedl její ekologickou komisi.
Tehdy jsem se s ním začal pravidelně setkávat. Především kolem samizdatového časopisu Ekologický bulletin, který od roku 1987 vycházel jako samizdatový občasník. Měl formu spíš hutného sborníku aktuálních informací, ale i publicistiky a výměny názorů. Okolo něj vznikla skupina spolupracovníků, do které jsem v posledním roce před listopadovými událostmi patřil. Scházeli jsme se u Ivana v bytě, v Kamenické ulici na pražské Letné. Až později jsme se dozvěděli, že mezi námi na schůzkách sedával i policejní informátor. Ostatně to byl Ivan, který mi pak po změně režimu říkal, že svého času v disentu pracoval na rozkrytí státně bezpečnostních struktur a po listopadu 1989 byl činný v oblasti jejich odhalení a likvidace, účastnil se rovněž prověrek policistů a aktivit kolem lustrací.
Od něj mám informaci, že pražské vedení KSČ připravovalo na přelom let 1989 a 1990 velkou represivní akci proti lidem zabývajícím se v opozici a šedé zóně kolem opozice ekologickou tematikou. Dost možná to měl být i jeden z prostředků v mocenském boji mladší skupiny komunistických funkcionářů za odchod dosavadního normalizačního vedení strany. Osobně jsem na sobě opravdu během roku 1989 pociťoval pomalu sílící tlak Státní bezpečnosti, který mohl po preventivním zadržení před 28. říjnem 1989 klidně vyvrcholit v blízké budoucnosti obviněním z trestné činnosti a vazbou spojenou samozřejmě s pokusem člověka zlomit.
Kdo kope do mrtvol
Ivan Dejmal nezapomínal na zásluhy druhých a byl připraven je zdůraznit. Dobře si pamatuji, že po tragické smrti výrazných osobností německých Zelených Petry Kellyové a Gerda Bastiana místo dohadů, kdo že z nich byl čí agent publikoval raději smutečně-děkovný proslov: „Byli s námi v těžkých časech!“ Je to zajímavé, ale žádný z mně známých lidí, kteří se opravdu důkladně seznámili s represemi a nástroji útlaku reálného socialismu či to vše dokonce prožili na vlastní kůži, se nikdy nesnížil k zjednodušujícímu, primitivnímu, dogmatickému antikomunismu. Ten zůstal trapnou doménou úplně jiného typu lidí, oněch opožděných hrdinů včerejška či předvčerejška, kteří si dneska rádi kopnou do mrtvoly, když už je to bez rizika, a kolikrát tím podle všeho sledují různé své vlastní politické, ba politikářské cíle.
Ivan nikdy nebyl takovým tím nyní běžným primitivním antikomunistou, jakkoli by to vzhledem k prožitým represím mohlo být pochopitelné. Viděl svět v jeho složitosti a neulehčoval si postoje módními schematismy. Jako věřící katolík byl zároveň obdivuhodným způsobem progresivní v tom nejlepším smyslu. Měl velký smysl pro sociální otázky a svou reálnou, faktickou levicovostí mi nikdy nepasoval do kontextu převažujících středoevropských konzervativních katolických názorových proudů. Daleko spíš by bylo možno ho přirovnávat k jihoamerickému sociálně citlivému a společensky angažovanému katolicismu, který to ale za minulého papeže ani za Josefa Ratzingera neměl a nemá lehké. Ivan Dejmal svým rozhledem a svým přesvědčením výrazně přesahoval naše české společenské i politické poměry.
Limity těžby uhlí včera, dnes a zítra
Neměl to v životě nijak lehké; teprve po změně režimu byl rehabilitován a směl dokončit své vzdělání. Před listopadem pracoval ve směnném provozu jako obsluha vodárenských zařízení. Nedlouho po promoci se stal ministrem životního prostředí a vydržel v této funkci něco přes rok, až do července 1992, kdy moc převzala ODS a pro lidi Ivanova formátu již ve vysoké politice nebylo místo. Jeho zásluhou ještě předtím Pithartova vláda schválila územní limity těžby uhlí v severních Čechách. Díky tomuto usnesení vlády ustala v roce 1991 barbarská předchozí praxe, kdy byly bořeny desítky obcí v zájmu těžby a mezi takto zničenými sídly bylo dokonce i velké a historicky cenné město Most. Nyní je tu opět snaha tyto limity zrušit a ničit další obce a další plochy kulturní krajiny; jde o novou přípravu týchž zločinů, které Ivan velmi odsuzoval a o jejichž skončení se výrazně zasloužil.
Spolu s Josefem Vavrouškem a řadou přátel založil Společnost pro trvale udržitelný život, občanské sdružení, jež od doby vzniku (1992) zhruba do konce devadesátých let sdružovalo do značné míry intelektuální výkvět českého environmentalismu. Ačkoli Dejmal a Vavroušek byli hodně rozdílnými osobnostmi, přece měli společné něco, co je odlišovalo od nás, obyčejných smrtelníků: oba byli ve stejné době ve vrcholové politice, oba z ní odešli a žádného z nich nijak nepoznamenala. Nenačichli papalášstvím (řidiči na ministerstvu životního prostředí, kteří pamatovali celý zástup ministrů, považovali Ivana Dejmala za nejslušnějšího ve vztahu k obslužnému personálu) a prostě se vrátili do běžného života s příslovečnou samozřejmostí a skromností opravdu velkých osobností. Znám řadu bývalých politiků, ale jen tyhle dva vysoké funkce nezměnily. Ivan po krátkém úředním intermezzu na Českém ústavu ochrany přírody, kde asi rok řediteloval, odešel ke své profesi a účastnil se jako nezávislý odborník zpracování řady územních plánů. Jeho specializací byla ochrana zemědělské půdy a krajiny.
Je velká škoda českého environmentalismu, že jeho nejskvělejší představitelé, Ivan Dejmal i Josef Vavroušek, oba dokonce jeho přímí zakladatelé, museli shodou nešťastných okolností odejít předčasně. Mezi řadou odborníků i aktivistů za ně totiž není odpovídající náhrada. Mnoho dobrých a schopných lidí jde v jejich stopách, ale nikdo – pokud vím – nedisponuje srovnatelným charismatem, mnohostranností a osobnostním formátem těchto našich „otců zakladatelů“. To, že odešli, je neodčinitelná újma, které nepřestanu litovat.
Autor je environmentální právník.