Kacířsky o polské duši

Výbor z esejistiky konzervativního filosofa Ryszarda Legutka (nar. 1949) patří k tomu nejlepšímu, co u nás v této oblasti v poslední době vyšlo. Vytříbeným stylem formulované texty jsou neskrývaně kritické k současné podobě demokratických svobod, přičemž takto přesvědčivý konzervativní hlas u nás zaznívá sporadicky, o jeho sebevědomí nemluvě.

Národ, který ztratil duši

Svou argumentaci Legutko neopírá o své politické angažmá, katolické autority, nimbus někdejšího disidenta či věhlas překladatele a interpretátora nejnovějšího polského vydání Platónových spisů. Vystačí s odvahou pojmenovávat věci slovy, jejichž užití má za opodstatněné a nikoli podmíněné aktuálně módním diskursem. To sice na první pohled nevypadá nijak výjimečně, je však třeba mít na paměti Legutkovo ideové východisko. A přestože se tím autor výslovně nezaštiťuje, je také vhodné knihu číst s vědomím, že Legutko se v současné době exponuje ve straně Právo a spravedlnost, z jejíhož středu byl vybrán mimo jiné na post polského ministra školství a posléze vyslán do bruselského křesla.

Ošklivost demokracie obsahuje Legutkovy klíčové texty z několika starších polských výborů a uzavírá ji loňský více než stostránkový Esej o polské duši. Právě tato závěrečná rozprava je dobrým východiskem k uchopení Legutkových myšlenkových toků. Těžko si představit, že by se v Polsku podobně kacířský text odvážil uveřejnit Nepolák. Legutko neváhá označit Poláky za národ, který ztratil svou duši, protože rezignoval na ideje meziválečného Polska, jeho duchovní horizont byl znásilněn, vlast přesunuta Sověty a poslední půlstoletí strávil rezignovaným přivíráním očí a siláckým poplácáváním se po ramenou, kdykoli se zdálo, že se život jeví byť jen trochu lepší. Kdyby podobné teze vyslovil někdo jiný než krakovský profesor politické filosofie, se zlou by se zřejmě potázal. Navíc obhajoba takzvané druhé polské republiky zdaleka není bez kontroverzí a bílá místa na ní jen svítí. Povšimněme si však, že Legutko se nejen nebojí říci, co cítí a myslí, ale užívá k tomu slova, jež jsou v liberálně-postmoderním pojmovém arzenálu považována ne-li za mrtvoly, pak přinejmenším za de mode: duše, národ, vlast.

Skepse; feminismus, Kundera

Legutka lze při jeho politické angažovanosti stěží nařknout z prázdné rétoriky či strachu z vystavování vlastní kůže při péči o blaho obce; v tomto duchu jistě naplňuje antický občanský ideál. Zároveň však neváhá setrvat i v roli sókratovského psychagóga. Vědomí rozpadlých kontur a všeobecné démotizace někdejších elit ho ale nevede k relativizaci starých jistot, nýbrž k pochybnosti o tom, zda současná tvář demokracie je tím jediným možným prostorem pro existenci občanské společnosti a právního státu. Eseje úvodního oddílu Vzpoura demokratického člověka hovoří svými názvy dostatečně výmluvně: Právo na všechno, Démos a elity, Ošklivost demokracie, Společnost jako obchodní centrum. Legutko se zde přirozeně zabývá ústředními otázkami tradičního liberalismu, podstatný je však jeho skeptický úhel pohledu.

Kriticky účtuje i s popperovským konceptem „nepřátel otevřené společnosti“ a zkoumá proměny a meze pojmu tolerance. Nepřekvapí také, že při hodnocení kvality a ideových východisek feministických děl z univerzitního prostředí sáhne k decentním jízlivostem. Namísto snad očekávatelných mysogynních výpadů zde ale máme co dělat s brilantně napsaným esejem, jenž se nebojí udeřit na citlivá místa (Feminismus na univerzitách). V českém prostředí bude asi působit výbušně reflexe Nesnesitelné lehkosti bytí, vydaná sice již v roce 1985 v samizdatu Arka, ale svými postřehy pružně zapadající do nedávné kunderovské kauzy.

Nejproblematičtějším textem z hlediska Legutkovy argumentační základny je esej Tři konzervatismy, pokoušející se o vymezení rovin a mezí konzervativního myšlení. Legutko se pokouší hájit platónský nárok na aktivní péči o kulturní tradice společenství, nelze však říci, že by přesvědčivě uspěl. V otevřeném konstatování slabin konzervativního východiska ale zároveň odhaluje i vetchá místa liberalismu a socialismu. A právě pro tento, reflexi umožňující a argumentačně poctivý přístup stojí za to Legutka číst a promýšlet. Koneckonců i když to může při jeho snaze o oživování zdánlivě vyčpělých pojmů někoho překvapovat, cílem polského konzervativce je přispět ke kvalitě a pluralitě demokratického dialogu.

Autor je historik.