Krása nebude křečovitá

To víte, improvizátoři jsou jako včelky, abych parafrázoval oblíbenou českou komedii. Kolikrát jsme jen v Čechách slyšeli hrát Tonyho Bucka, v Berlíně žijícího australského bubeníka, strůjce a hráče na MIDI kontrolery? Pokud vím, zjevil se na Stimulu (spolu s Franzem Hautzingerem, Fenneszem a Lucem Exem) coby součást sestavy Regenorchester XII a o pár let dříve sólově na Alternativě. Na bicích měl připevněny světelné odpory propojené s MIDI a občas hrál jen máváním rukama kolem nich – bubeník nehrající na bubny. A samozřejmě, jako skoro všichni v žánru improvizované hudby, hrál téměř všude s téměř každým. Za svou „srdeční“ sestavu ale označuje skupinu Necks. Tohle australské trio funguje již dvaadvacet let a kromě Bucka jej tvoří klavírista Chris Abrahams a kontrabasista Lloyd Swanton. Přímo typické jazzové trio, s hudbou samotnou je to ale pestřejší.

Jazznecks?

Necks mají na kontě patnáct alb a drží se na nich svého typického stylu. Jsou specialisty na dlouhé, pozvolné budování rozsáhlých ploch, ve studiu předpřipravených, naživo komponovaných, v nichž netrpí jazzmanskou touhou po virtuozitě a dokážou vybudovat působivou atmosféru jen na základě dlouze opakovaných krátkých motivků, mnohdy i jediného tónu. A k tomu, aby vyjádřili, co chtějí, potřebují tak hodinu – většina jejich alb má přibližně tuto stopáž. Časopisu Wire Necks řekli, že se zkrátka liší od hudebníků realizujících se v patnáctivteřinových erupcích hluku, už proto, že umějí udržet napětí a atmosféru déle. A jejich debut Sex prý nejednomu páru zpestřil příjemné chvilky.

I když jsou převážně škatulkováni jako jazz, docela se tomuto označení brání, především žánrově nejšířeji rozkročený Tony Buck, který říká: „Jsme spíš Doors než jazz“, a když to na něj přijde, rafinovaně vnáší do společného jazyka kapely prvky třeba i industriálního a metalového bubnování, o oblíbeném používání kotoučové pily jako jednoho z činelů nemluvě. Srovnání s hypnotickými rytmickými kolečky Can odmítají s tím, že tyhle krautrockové Němce vlastně moc neznají; navíc nikdy neusilovali o drsnost a úpornost zvuku.

Hej hmyz!

Na novém albu Silverwater (ReR Megacorp) nalezneme jediný track, který má stopáž 67 minut a lze s ním posluchačsky nakládat různými způsoby. Hudba plyne vyloženě klidným tempem a skvěle se u ní medituje (polospí), bezvadně by také posloužila jako muzak do alternativnějších kaváren. Kdo rád romantizující současný severský jazz nebo produkci vydavatelství ECM, rovněž si přijde na své. Ale takový poslech by trochu zaváněl podceňováním. To zajímavější se v hudbě Necks děje pod lesknoucí se hladinou. A dobře, že tam; mám rád tvůrce, kteří svou virtuozitu a hudební neotřelost tak trochu skrývají a nevytahují se jí při první příležitosti. Při zesílení se pod libým zvukem elektronických varhan a decentních klavírních přiznávek (o vyloženě barovém hraní rytmiky nemluvě) začnou objevovat mnohem zapeklitější, klikatější zvuky a hudební zákruty. Drobná hra klapavých bicích připomene, proč se některé free improvizaci tu a tam říká „hmyzí hudba“ („Hmyz, to je ta nejlepší kapela, a přitom zná jenom kladívka,“ zpívala Vltava, netušíc, jak geniálně popsala svět free improvizace), jinde se zjeví klávesový part připomínající kosmickou hudbu Klause Schulze.

A odkud se bere ten zvuk podobný kytaře? Jde o MIDI, přizpůsobený zvuk kláves nebo opravdovou kytaru? Co se týče používání elektroniky jako prostředku k dodávání dalších stop, vrstev a smyček, kapela ráda mlží: v rozhovorech tvrdí, že se snaží hrát co nejjednodušeji na základní trojici výše zmíněných akustických instrumentů a dosáhnout zajímavých frekvencí a zvuků výhradně na ně, poslech CD je ale usvědčuje z toho, že přinejmenším činí výjimky – ty elektronické varhany prostě nevznikly preparováním klavíru, drobné rytmické cvakání procházející částí skladby je asi také spíše elektronického původu. Ale co, s nástupem elektroniky z hudby do značné míry vymizela přímá souvislost mezi tím, co (naživo) vidíme, a tím, co slyšíme. Takže je při poslechu desek nejlepší házet podobné starosti za hlavu a soustředit se na to podstatné. A tím je v případě Necks neodolatelný proud zvuku, který má od začátku potřebnou hustotu a potenciál gradovat, přitom však jen naznačí. Snad neprozrazuji nemístně pointu, ale ve studiu nahraná Stříbrná voda rozhodně není tokem, který se po decentních pramenech burácivě slije s Labem. Svou energii naopak velice často tlumí v meandrech a poldrech – avšak nikdy ji zcela neztratí.

Ať si každý vybere sám: je to konstantní tlumené napětí hodné každé vteřiny pozornosti, nebo hodina téměř easy-listeningu, příjemně kluzkého uším? Tisk každopádně neskrblí chválou, podle Sidney Morning Heraldu jde o „nejlepší album skupiny za 22 let její existence“. Za sebe dodávám, že skloubení dvou výše zmíněných taktik, tak jak se to povedlo The Necks, je přinejmenším virtuózní.