Na krásném modrém světě

S nadsázkou se dá říct, že James Cameron utváří filmové dějiny. Jeho filmy jsou nejdražší v dosavadní historii kinematografie a posouvají hranice speciálních efektů i rekordů v tržbách. Jeho dílo navíc vrhá nové světlo na otázky filmových teorií – od konceptu autorského filmu přes vztah narace a podívané až k problematice hranic žánrů či filmu jakožto média. Bez ohledu na žánr se v Cameronových filmech vždy objevují stejné motivy i ústřední témata. Centrální je v nich vždy konflikt dvou světů, ať už oddělených prostorem (Vetřelci, 1986, Propast, 1989, i Avatar, 2009), časem (Terminátor, 1984, i Terminátor 2: Den zúčtování, 1991) či společenskou úrovní (Titanic, 1997; zde je však problematika vztahu různých světů mnohem komplikovanější). V těchto nestabilních podmínkách Cameronovi hrdinové hledají opravdové, rovnocenné vztahy, ať už rodinné, partnerské, mezidruhové či obecně lidské. Ve všech jeho snímcích jde o svár organického, bezprostředního a humánního (byť nikoli nutně lidského) s technologickým, medializovaným a pokřiveným. Ovšem nikdy se nejedná o vyhraněné protiklady, natož o souboj jasně definovaného dobra se zlem, jak to bývá běžné v akčních snímcích, kam většina Cameronovy tvorby spadá. Ve světech, kde naprogramovaný kyborg pocházející z budoucnosti může být nejlepším přítelem či otcem, se hranice lidského stírají, a ať už lidstvo čelí jakýmkoli monstrům, nikdy nejsou nebezpečnější, než mohou být lidé sami.

Výsměch za naše peníze?

Napříč Cameronovými snímky procházejí stejná témata, podílejí se na nich stálí spolupracovníci a herci a lze v nich sledovat i stylistické podobnosti – jako v autorských filmech. Ojedinělé však je, že se tak děje v rámci kategorie blockbusteru. Cameron navíc v každém svém snímku posouvá nejen hranice a způsoby využití efektů, ale i hranice žánrů. Zároveň vytváří nejnákladnější a nejvýdělečnější filmy, přestože jdou stylem i způsobem vyprávění proti zrovna zažitému úzu. Jeho filmy ale musejí být nákladné, protože v jejich jádru stojí snaha o velkou podívanou. Režisér chce nechat diváky zakusit ty nejsugestivnější pocity hrůzy, nořící se z klaustrofobických mimozemských prostor, hlubin moře či dystopické budoucnosti, a přitom se jich ptá, zda jsou děsivější než lidská vypočítavost a necitelnost. A to vše natáčí za peníze korporací, které reprezentují mnohé z toho, co je v jeho snímcích podrobeno kritice.

Staronové 3D živější než realita

V celém svém předchozím díle Cameron zkoumal, zda lze na půdorysu upadajícího žánru akční sci-fi ukazovat závažná témata a zda na základě (jím iniciované) moderní podoby tohoto žánru lze dnes točit velkofilmy po vzoru zlatých časů studiové éry. Nyní přichází se svým nejambicióznějším projektem, pokoušejícím se přivést kinematografii do nové éry. V Avataru stvořil ucelený fikční svět, který je hned v několika ohledech důvěrně známý i naprosto nový zároveň, což je prvotní strategie díla. Co se týče výtvarné stránky, míšení žánrů i způsobu vyprávění, lze ve filmu najít množství inspirací a kulturních narážek, které jsou mu také často posměšně předhazovány. Pro centrální téma, zda lze ve světě bez ideálů opět začít věřit a naplno prožívat, je nezbytné, aby divák spolu s hrdinou takřka fyzicky pociťoval mimozemské prostředí a dokázal se do něj spolu s ním zamilovat. Tomu je podřízen dlouholetý vývoj technologií, umožňujících na 25 metrů širokém a 20 metrů vysokém plátně IMAXu sledovat obraz s nevídanou hloubkou ostrosti a dech beroucím množstvím detailů.

Třetí rozměr nemá překvapovat a šokovat v jednotlivostech, naopak vede k tomu, že přestáváme rozdíl mezi 2D/3D pociťovat. Postupně nám začne počítačem kompletně generované prostředí s jeho fantaskními bytostmi připadat realističtější než světy hraných filmů a zároveň (díky přehnané barevnosti) naprosto odlišné. Podobně ústřední hrdina, bývalý mariňák, nyní žoldák na vozíčku, začíná prožívat svět, který navštěvuje pomocí hardwarového přenosu mysli do mimozemského avataru, reálněji než ten, který vnímá ve svém lidském těle. Divák spolu s ním vidí, cítí, poznává a zamilovává se do něčeho, co je mu velmi blízké i nevídané zároveň. Tomu je kromě výše zmíněných technických inovací uzpůsobeno snímání v dlouhých houpavých záběrech simulujících lidský pohled (jedna z mnoha věcí jdoucích proti současným filmovým trendům), ale i vzezření celé planety. Flóra i fauna připomíná pravěk i japonské animované snímky (Animatrix, ekologická fantasy studia Ghibli) a v domorodých obyvatelích spatřujeme realistickou mimiku i emoce a na druhé straně nás na nich fascinuje jejich promíšení s ryze zvířecími pohyby či gesty.

Stejná porce pro diváka i kritika?

Podobně precizně, a přitom velmi nenápadně se ve snímku propojuje několik subžánrů sci-fi s fantasy i dalšími žánry. Cameron nepreferuje výstavbu fantaskního světa na úkor příběhu, hranice mezi těmito rovinami se stírají podobně, jako se problematizují hranice lidského a umělého, což je pro tohoto tvůrce příznačné. Zdánlivě jednoduchý příběh není ani ekologická agitka, ani klišovitá pohádka o boji dobra se zlem. S každou postavou snímku lze alespoň zčásti sympatizovat (dle toho, jak se proměňují žánrové konvence či jak se odvíjí děj) a příroda na Pandoře je peklo i ráj zároveň. To, co na první pohled působí jako klišé, je naopak třeba brát vážně; ať už to jsou ekologická, respektive obecně vědecká témata či pateticky znějící věty, které v sobě pokaždé nesou méně zjevné, netriviální roviny. Cameron ukazuje etické otázky i problematiku plnohodnotných vztahů ve světě, kde mizí rozdíl mezi biologií a mystikou či lidským a mimozemským. V konfliktu různých žánrových poloh a ve střetu individualistických, prospěchářských lidských bezvěrců se světem, kde se propojuje lovelockovská holistická teorie s mytickým, osudovým pojetím světa, vyvstává kupříkladu problém, zda dochází ke zradě lidské rasy vedoucí k vyhynutí lidstva jako živočišného druhu, či k plnění nejlepší „vůle“ matičky Gaii. Stávám-li se místo člověka a individua třímetrovým modrým mimozemšťanem a zároveň jednotkou v síti, lze vůbec nějak odpovědět na otázku „co mohu dělat v dané situaci“?

Snímek narušuje dichotomii naivního a kritického diváka, protože otevírá na jednoduché úrovni otázky recepce i hodnocení filmu jako média i umění a přináší do kinematografie videoherní aspekty v oblasti recepce a nikoliv jen stylu, jak je jinak trendem. Existence tří velmi odlišných verzí díla (2D, 3D, IMAX 3D) navíc klade otázky, podle jakých kritérií film hodnotit. Velké plátno či hloubka a plastičnost prostoru posiluje výše popsanou iluzi, že počítačem stvořený svět snímku působí realističtěji než v hraných filmech. Síla prožitku je u Avatara klíčovým aspektem jeho přijetí a první zhlédnutí je tu více determinující než u jiných filmů. Viděl jsem všechny verze a nyní si už jen obtížně dovedu představit, jaké by bylo vidět poprvé jinou z nich. U takto konceptuálního počinu, kde technologie, styl a témata jsou propojené stejně pevně jako organismy na Pandoře, se s velikostí plátna navíc neproměňuje jen intenzita emocí a prožitku. Nakolik pak vlastně sledujeme totéž dílo?

Autor je spolupracovník portálu rejže.cz a periodik Cinepur a Houser.