Čím to je, že dvacet let po převratu se ekologie stává opět pomalu sprostým slovem a ekologové jsou líčeni jako škůdci tehdy pracně vybojované svobody?
V roce 1989 a ještě několik let po něm patřila ekologie, respektive aktivity ochránců přírody k těm nejprestižnějším. V Teplicích se proti minulému režimu demonstrovalo v době, kdy ještě prakticky nikdo z našich předních ekonomů a budoucích politiků netušil, jak je vlastně pravicový.
Ekologové na indexu
Uplynulo dvacet let a ochránci přírody jsou už zase jaksi na indexu. Nemusejí se bát, že by je snad někdo pronásledoval. Jenom se o sobě pravidelně dočítají, že jsou odpůrci svobody a pokroku, že chtějí utlačovat své spoluobčany a že vůbec ničemu nerozumějí.
Jak došlo k této obrovské proměně? Jak to, že necelých dvacet let po knize Miroslava Vaňka Nedalo se tady dýchat, která analyzovala neudržitelnost minulých poměrů, vychází kniha Václava Klause Modrá, nikoliv zelená planeta, která na ekologické aktivisty útočí pomocí demagogie, za jakou by se nemusel stydět ani Miroslav Štěpán?
Příčin je hned několik. Začněme tou nejméně významnou. Síla ekologického hnutí na přelomu osmdesátých a devadesátých let byla do jisté míry optickou iluzí. Účast v ekologickém hnutí či sympatie s ním byly vnímány jako relativně málo riskantní projev odporu proti minulému režimu. Ani samotný režim nemohl souhlasit s tím, jak životní prostředí vypadá, a bylo tedy obtížné otevřeně pronásledovat ty, kteří se zasazovali v této oblasti o zlepšení. To přivádělo do řad hnutí za ochranu přírody mnoho lidí, kterým nešlo primárně o krajinu a udržitelný rozvoj, ale o vyjádření nespokojenosti s neudržitelnými poměry.
Jakmile se poměry začaly měnit, mnozí z těchto lidí se přestali ekologicky angažovat. Někteří z nich dokonce začali vnímat kritiku ekologické situace jako útok proti demokracii, která se během krátké doby nemohla s ekologickou zátěží vypořádat.
Větší váhu měla skutečnost, že se změnil charakter ekologických problémů. Před rokem 1989 sužoval zemi těžký průmysl, chemičky a těžba. Nic z toho nemělo výrazný vliv na růst spotřeby, avšak vydatně to poškozovalo zdraví a vedlo k tomu, že průměrná délka života byla u nás o devět let kratší než na Západě. Lidé, kteří proti tomuto znečišťování přírody vystupovali, byli veřejností právem vnímáni jako strážci zdraví národa.
Neberte nám konzum
Dnes vypadají ekologické problémy úplně jinak. S výjimkou Ostravska nejsou spojeny tolik s výrobou, o to užší mají vazbu na spotřebu. Automobilismus a asfaltování krajiny, rozrůstání vilových čtvrtí v blízkosti velkých i středních měst a s tím spojený úbytek kvalitního půdního fondu. Snaha soukromě profitovat z přeměny relativně nepoškozených chráněných krajinných oblastí v zóny masového sportování a v nejrůznější zábavní parky. Stavba supermarketů se všemi negativními dopady urbanistickými, sociálními i ekologickými.
Všechny tyto a mnohé další problémy souvisí se spotřebou a stylem života. Ti, kdo poukazují na jejich neblahé dopady pro přírodu a krajinu, už nejsou vnímáni jako ochránci veřejného zdraví, ale jako někdo, kdo chce lidem brát po čtyřiceti letech odpírání zasloužený konzum a tak dlouho očekávaný životní styl.
Na tomto rozpoložení nemalé části veřejnosti umějí bravurně parazitovat politici. I když jsou někdy v podezření, že hájí pouze úzké zájmy skupinek lobbistů (při stavbě silnic a dálnic, při budování supermarketů i při výstavbě podnikatelského baroka za humny našich měst), stylizují se do role ochránců svobody.
Naučili se přitom využívat celé řady vyloženě lživých a zavádějících argumentů. Dokážou je však coby profesionálové používat s větší přesvědčivostí než ochránci přírody své argumenty pravdivé. Dnes už si nikdo nevzpomene na to, že jsme po celá devadesátá léta dennodenně slýchávali heslo: „Temelín zachraňuje severní Čechy.“
Bylo to velmi účinné. Dostavba Temelína prý zabrání dalším stavbám uhelných elektráren a uchrání obce v severních Čechách od prolomení těžby. Byla to lež, a jak vidíme dnes, plány na prolomení limitů těžby vycházejí ze stejných kruhů a od stejných lidí jako návrhy na stavbu nových jaderných elektráren. Ať již si myslíme o jaderné energetice cokoliv, Temelín ve skutečnosti vůbec severní Čechy nezachraňoval a ti, kdo to neustále omílali, velice dobře věděli, že lžou. Účelu však bylo dosaženo – jižní Čechy byly postaveny proti Čechám severním a ochránci přírody vypadali jako škůdci, kteří škodí těm i těm.
Stejná finta i výsledek
Něco podobného zažili už v každém druhém městě, jakmile došlo ke stavbě obchvatu. Někdo vlivný navrhl tu nejméně vhodnou trasu, ekologičtí aktivisté protestovali a snažili se prosadit alternativy. Vzápětí byli nařčeni z toho, že kvůli nim musejí naše děti dýchat výfukové plyny a riskovat životy pod koly aut. Stejná finta, stejný výsledek. Ekologičtí aktivisté odcházeli z těchto kauz pěšky jako spráskaní psi, pánové politici a investoři odjížděli hrdě středem města ve svých bourácích.
S tím souvisí poslední a asi nejdůležitější důvod toho, proč jsou ekologičtí aktivisté zase v nemilosti. Politický systém se už usadil. I když je pravda, že různé systémy se liší v řadě ohledů, každý systém obecně se skládá ze tří vrstev. Z mocenské elity, servisní třídy, která za určité výhody hájí její zájmy, a těch ostatních. V moderní průmyslové společnosti zajišťují elity svoji luxusní spotřebu, ale především loajalitu servisní třídy za cenu obrovského rabování přírodních zdrojů. Ekologové si toho všimli. Dokud žili lidé v iluzi, že po roce 1989 tomu bude jinak, nebylo třeba na ně útočit.
Autor je sociolog.