Počet lidí, kteří nenacházejí adekvátně oceněnou a důstojnou práci, bude narůstat. V základu tohoto problému se nachází charakter civilizace, která se snaží ušetřit pracovní sílu a tím v podstatě vytváří nezaměstnanost. Efektivní řešení situace by muselo směřovat proti tržní logice, která má stále hegemonní postavení.
Termínem „dekonverze“ označuje francouzský sociolog Robert Castel situaci, kdy v důsledku prudkých změn ve společnosti chybějí pozice, se kterými je spojována sociální užitečnost a veřejné uznání. V takové společnosti narůstá počet lidí, kteří marně hledají uplatnění. Jako kdyby pro ně ve společnosti nebylo místo.
Castelův koncept je výstižný a vhodný mimo jiné proto, že objasňuje nesmyslnost primitivních tvrzení typu „práce je přece všude dost, kdo nechce makat, může si za to sám“. Neznám případ, že by někdo z autorů podobných tvrzení vytvořil aspoň pět či deset pracovních míst, která by oněm „zahálejícím“ důstojný život umožňovala. Práce, která by mohla a měla být vykonána, je nepochybně dost a dost. Potíž je však v tom, že je nedostatek takové práce, za kterou je někdo schopen a ochoten zaplatit tolik, aby to pracovníkovi umožňovalo důstojně žít a být v očích druhých i svých vlastních užitečný.
Úspora pracovní síly
Žijeme ve společnosti, která funguje naprosto absurdně – dva či tři jednotlivci činní v zemědělství dokážou uživit stovku lidí. Ve starém Sumeru muselo sít a orat čtyřicet lidí, aby uživili jednoho člověka, který se věnoval něčemu jinému než zemědělství. Za jakou cenu jsme tohoto pokroku dosáhli a k čemu slouží? Bylo ho dosaženo díky tomu, že oni dva lidé z primárního sektoru válcují ornou půdu těžkými mechanismy a vpravují do ní nejrůznější chemikálie. Deset i více jejich kolegů z každé stovky ekonomicky aktivních se na ně přitom dívá z okna anebo si krátí dobu vynucené nezaměstnanosti nějakým jiným podobně duchaplným způsobem.
Žijeme totiž ve společnosti, mezi jejíž naprosté priority patří úspora pracovní síly. Této úspory se dosahuje pomocí zeštíhlování firem i veřejného sektoru. Když se v tomto směru předhánějí firmy, říkáme, že zvyšují svoji konkurenceschopnost; když se trumfují politici, uznale konstatujeme, že bojují proti životu nad poměry. Zároveň ale nikdo neví, co s pracovní silou, kterou soukromníci i politici takto moudře a prozíravě ušetřili.
Nežít nad poměry
Naše země je z tohoto pohledu v situaci, ze které je obtížné najít východisko. Celkové náklady na hodinu práce (včetně daní a pojistného) vyjdou zhruba na deset eur. Ve Švédsku stojí hodina práce téměř čtyřicet eur, v Bulharsku přibližně čtyři eura. Tyto náklady nevyjadřují pouze rozdíly ve mzdě v uvedených zemích, ale především míru velkorysosti příslušného sociálního státu. Ve čtyřech eurech za hodinu bulharské práce je zakódována nejen mizerná mzda, ale také bída těch, kdo z důvodu nemoci či stáří nepracují. Ve čtyřiceti eurech ceny švédské práce je obsaženo osvobození od strachu, že člověk skončí na ulici. Naše cena práce nás ve zmíněných ohledech přibližuje spíše Bulharsku než Švédsku, zároveň se nám ale tvrdí, že si stále ještě žijeme příliš nad poměry.
Situace je na pováženou také z hlediska fází lidského života. Pokud je vám méně než třicet let, trh práce vás jako začínající a nezkušené příliš nepotřebuje. V této věkové kategorii je míra nezaměstnanosti velmi vysoká. Pokud jste překročili padesátku, stáváte se neperspektivními. Máte tedy v průměru nějakých dvacet let na to, abyste vydělávali natolik solidně, že ze svých příjmů zabezpečíte děti, které budou do třicítky potřebovat vaši pomoc, a našetřili si na vlastní důchod, který budete pobírat, pokud zdraví jakžtakž vydrží, zhruba dvacet let. To vše musíte zvládnout v situaci, kdy se na vás zaměstnavatel kvůli své konkurenceschopnosti snaží pokud možno ušetřit.
Proti tržní logice
Na skutečnost, že se nedostává práce, s níž je svázána sociální užitečnost a veřejné uznání, lze reagovat v zásadě třemi způsoby. Dnes je prosazován ten nejbarbarštější z nich. Podporuje se boj o místa vedený jakýmikoliv prostředky a jako na méněcenné se pohlíží na ty, kdo jsou v tomto boji neúspěšní. Další dvě diskutované cesty představuje možnost dělit se o práci a možnost zavést „občanský plat“, na který by měl člověk nárok, i pokud by pracovní místo nezískal. I tyto možnosti však jsou v řadě bodů problematické.
Jak přimět zaměstnavatele k tomu, aby zaměstnávali více lidí po kratší dobu? Z hlediska čistě ekonomického to příliš efektivní není a hledisko čistě ekonomické dnes vládne. A pokud by se podařilo dosáhnout toho, aby se lidé o práci dělili, jak je smířit s tím, že se budou dělit také o výplaty? Balík peněz určených na výplaty se v řadě ekonomicky vyspělých zemí za posledních třicet let co do své kupní síly prakticky nezvětšil. Pokud se o svůj podíl přihlásí také ti, kdo jsou dnes bez práce, bude se muset ubrat těm, kdo zatím standardní a plnohodnotnou práci mají. Jinou možností je sáhnout na zisky podnikatelů, především na pohádkové zisky majitelů a akcionářů velkých firem a finančních institucí. Kdo to udělá a s jakými následky?
V případě základního občanského platu je situace snad ještě komplikovanější. Francouzi ovšem mají vypočteno, že pokud by zrušili všechny sociální dávky, důchody a nemocenskou, klidně by mohli vyplácet všem lidem starším osmnácti let až do smrti docela solidní občanský plat. To je docela dobrá zpráva. A nyní ty špatné: pokud by se zmíněná operace provedla, vedlo by to mimo jiné k bagatelizaci nezaměstnanosti. Nikdo by si nemohl stěžovat, že práci nemá. Občanský plat, řekněme v přepočtu ve výši našich deseti tisíc, ho jakžtakž uživí. Přitom to, co by měl nezaměstnaný jako jediný zdroj na hrazení všech svých výdajů, by člověk, který práci má, mohl používat jako kapesné. Výrazně by tím stouply sociální rozdíly ve společnosti. Pokud by byl občanský plat zaveden až od osmnácti let, pak pořídit si děti by po zrušení všech sociálních dávek bylo činem vyloženě nezodpovědným. Pokud by se naopak občanský plat vyplácel už od narození, mělo by dítě zaměstnaného člověka tolik prostředků jako nezaměstnaný vysokoškolák. Hlavní potíž občanského platu je však v něčem jiném. Je jasné, co by se po jeho zavedení stalo. Soukromé firmy by přesně o tuto sumu snížily své mzdy. Proč by zaměstnancům platily tak jako dříve, jestliže by jejich kupní síla byla podpořena občanským platem? Snížením výplaty o občanský plat by zvýšily mocně svoji konkurenceschopnost a zaměstnanec by přitom neměl ani o korunu méně. Občanský plat by se tak fakticky stal způsobem velkorysého dotování soukromých firem státem.
Vše vede k závěru, že dnešní vlna dekonverze, tedy nedostatku práce schopné zajistit prožití důstojného života pro všechny, je za stávajících podmínek neřešitelná. Jakékoli její řešení by totiž odporovalo tržní logice.
Autor je sociolog.