Jacek Dukaj

Čtrnáctého července roku 1924, večer, když pro mě přišli činovníci Ministerstva zimy, teprve tehdy, v předvečer Sibiriády, jsem dospěl k podezření, že neexistuji.

Pod peřinou, pod třemi dekami a starým gabardénovým pláštěm, v barchetových podvlíkačkách a vlněném svetru, v ponožkách natažených na ponožky – jen chodidla mi čouhala zpod peřiny a dek – po dlouhých hodinách spánku jsem konečně rozmrzl a ležel svinutý do klubíčka, s hlavou vraženou pod polštář v silném povlaku, takže i zvuky, které ke mně pronikaly, už byly měkké, ohřáté a potažené voskem, jako mravenci uvízlí v pryskyřici, právě tak se prodíraly dovnitř, pomalu a s velkými obtížemi, spánkem a polštářem, milimetr za milimetrem, slovo za slovem:

– Gospodin Venedikt Jeroslawski.

– On.

– Spit?

– Spit, Ivan Ivanovič.

Hlas a hlas, ten první hluboký a ochraptělý, ten druhý hluboký a melodický; dříve než jsem zvedl deku a víčko, už jsem je viděl, jak se nade mnou sklánějí, ten ochraptělý u hlavy, ten melodický u nohou, moji carští andělé.

– Probudili jsme pana Venedikta – prohlásil Ivan, když jsem pootevřel i druhé oko. Kývl na Bernatovou; hospodyně poslušně opustila světnici.

Ivan si přisunul taburet a posadil se; kolena měl u sebe a na klíně černou buřinku s úzkou krempou. Vysoký stojatý límec, bílý jak padlý sníh, mě v poledním slunci oslepoval, bílý límec a bílé kancelářské manžety, oslnivé na pozadí jednolité černi jejich obleků. Mrkal jsem.

– Když dovolíte, Venedikte Filipoviči.

Posadili se, druhý se usadil v nohách postele a svou vahou stáhl peřinu tak, že jsem ji musel pustit; chytil jsem tedy deky a vyhrabal se z pelechu, nyní jsem měl odkrytá i záda a chladný vzduch pronikl svetrem a podvlíkačkami, zachvěl jsem se zimou a probudil se.

Přes ramena jsem si přehodil plášť, kolena stáhl pod bradu.

Pobaveně mě pozorovali.

– Co vaše zdraví?

Odkašlal jsem si. Po noci jsem měl hrdlo plné hlenu, žíravé kyseliny obsahující vzorky toho, co se ocitlo v žaludku, česnekového salámu, nakládaných okurek a všeho, co jsme včera jedli, horkého dřínového likéru a cigaret, spousty cigaret. Naklonil jsem se ke stěně a odchrchlal si do plivátka. Až jsem se zlomil v půlce. Sehnutý jsem pak dlouho a těžce kašlal.

Otřel jsem si ústa potrhaným rukávem kabátu.

– Zdravý jako řípa.

– To je dobře, to je dobře, báli jsme se, že nevstanete z postele.

Vstal jsem. Náprsní taška ležela na parapetu, zastrčená za květináč s mrtvou pelargonií. Vytáhl jsem bumážku a strčil ji Ivanovi pod nos.

Ani se na ni nepodíval.

– Ale gospodin Jeroslawski! Jsme snad nějací policajti! – Ještě víc se na tom taburetu narovnal, myslel jsem, že to není možné, ale ještě víc se narovnal, až se stěny zdály křivé, skříň nakloněná, zárubeň skoliotická; uražený činovník zvedl nos a vypjal hruď. – Dovolujeme si vás pozvat k nám, do Miodowé ulice na čaj a zákusky, komisař si vždycky objednává šerbety, cukroví, smetanové rohlíčky, přímo od Semadeniho, prostě jedna báseň, nemám pravdu, Kirile?

– Máte pravdu, Ivane Ivanoviči, naprostou pravdu – zapěl Kiril.

Ivan Ivanovič měl dlouhé, silně napomádované a nakroucené kníry; Kiril byl naopak hladce oholený. Ivan vytáhl z kapsičky u vesty cibule na řetízku a oznámil, že je za pět minut pět a komisař Preiss si potrpí na dochvilnost a v kolik že to odchází na večeři? Je domluvený s generálmajorem v Hôtel Français.

Kiril nabídl Ivanovi tabák, Ivan nabídl Kirilovi papirosku a pozorovali mě, jak se oblékám. Chrstnul jsem do umyvadla trochu ledové vody. Kachlová kamna byla studená. Povytáhl jsem knot v lampě. Jediné okno pokoje vedlo do úzkého dvora, skla byla tak zalepená špínou a mrazem, že ani v poledne jimi mnoho slunečního světla neproniklo. Když jsem se holil – když jsem se ještě holil –, musel jsem si postavit k zrcadlu lampu a úplně vytáhnout knot. Zyga se s břitvou rozloučil hned po svém příjezdu do Varšavy; vypěstoval si plnovous, za který by se nemusel stydět ani pravoslavný pop. Letmo jsem pohlédl na jeho postel na druhé straně kamen. V pondělí má přednášky, určitě vstával za svítání. Na Zygmuntově lůžku ležely černé šuby činovníků, jejich rukavice, hůlka a šál. Stůl byl totiž úplně zarovnaný špinavým nádobím, lahvemi (prázdnými), knihami, časopisy, sešity, Zyga si sušil ponožky a prádlo tak, že je rozvěsil na okraj stolní desky a zatížil je atlasy anatomie a latinskými slovníky. Uprostřed stolu, na rozečteném, zamaštěném Riemannově Über die Hypothesen welche der Geometrie zu Grunde liegen a na štosu zažloutlých Varšavských kurýrů, které jsme si schovávali na zátop, k utěsňování prasklin v botách rozpadlých mrazem, k jejich vysoušení a také k balení namazaných chlebů – tam se tyčil dvojstup svíček a oharků, ruiny stearinového Parthenonu. U zdi naproti kamen se zase vypínaly vyrovnané řady svazků v tvrdých deskách, poskládané podle formátu a tloušťky a také podle toho, jak často jsme je četli. Nad nimi, na zdi umouněné od sazí, visel medailon s Pannou Marií Ostrobramskou, jakožto jediný pozůstatek po předchozích nájemnících, které Bernatová vyhodila na dlažbu kvůli „nepřístojnému chování“. Byl docela zčernalý, takže vypadal spíše jako součást trpasličí středověké zbroje. Ivan na něj dlouze a soustředěně hleděl ze stoličky, na níž se strnule usadil, levou ruku s papiroskou držel od těla v pětačtyřicetistupňovém úhlu, pravou měl na stehně vedle buřinky, vraštil obočí, krčil nos a vousy se mu ježily – tehdy jsem pochopil, že je téměř slepý, že je to krátkozraká kancelářská krysa, na nose a pod očima měl stopy po skřipci, bez skřipce byl odkázaný na Kirila. Vešli dovnitř přímo z mrazu a Ivan musel brýle odložit. I mně tady často slzí oči. Vzduch uvnitř domu je hustý, těžký, čpící všemi pachy lidských a zvířecích organismů, okna nikdo neotvírá, dveře se rychle zabouchnou a škvíry pod prahy ucpou hadry, aby z budovy neuteklo teplo – za topení se přece musí platit a ten, kdo má dost peněz na uhlí, by se určitě netísnil v těchhle temných kamrlících, kde je vzduch hustý, těžký, dýcháš ho, jako bys pil vodu, kterou předtím vyplivl tvůj soused a jeho pes, každý tvůj nádech předtím milionkrát prošel souchotinářskými plícemi sedláků, Židů, vozků, řezníků a šlapek, vykašlaný z černých chřtánů se k tobě znovu a znovu vrací, nasáklý slinami a hlenem, protažený oplesnivělými, zavšivenými a zhnisanými těly, vzduch, který vykašlali, vysmrkali, vyzvraceli přímo do tvých úst a ty jej musíš polknout, musíš dýchat, dýchej!

– O-omlouvám se.

Záchod na konci chodby byl naštěstí zrovna prázdný. Zvracel jsem do díry, z níž mi do tváře dýchl ledový smrad. Zpod posraného prkýnka vylézali švábi. Ty, kteří se přiblížili k mé bradě, jsem rozmačkal palcem.

Když jsem zase vyšel na chodbu, spatřil jsem Kirila, jak stojí na prahu pokoje – hlídal mě, dával pozor, abych jim neutekl na mráz, v podvlíkačkách a svetru. Spiklenecky jsem se na něj usmál. Podal mi kapesník a ukázal na levou tvář. Utřel jsem se. Když jsem mu ho chtěl vrátit, o krok poodstoupil. Znovu jsem se usmál. Mám široká ústa, velmi snadno se usmívají.

Navlékl jsem na sebe své jediné vycházkové šaty, totiž černý oblek, ve kterém jsem skládal poslední zkoušky; nebýt vrstev prádla pod ním, visel by teď na mně jako na kostře. Úředníci mě pozorovali, zatímco jsem si šněroval boty, zapínal vestu, když jsem bojoval s tuhým celuloidovým límečkem připjatým k poslední bavlněné košili. Posbíral jsem doklady a zbytek hotovosti, tři rubly a čtyřicet dvě kopějky – úplatek z nich bude sotva symbolický, ovšem s prázdnými kapsami se člověk na úřadě cítí jako nahý. Se starým beraním kožichem se ovšem nedalo udělat nic, záplaty, skvrny, křivé švy, nic jiného jsem však neměl. Mlčky mě sledovali, jak soukám ruce do nesouměrných rukávů, levý byl delší. Kiril naslinil tužku a pečlivě si cosi zapsal na manžetu.

Vyšli jsme ven. Bernatová zjevně šmírovala za pootevřenými dveřmi – hned stála u činovníků, zčervenalá a užvaněná, aby je vyprovodila po schodech dolů z druhého patra a přes oba temné dvorky k hlavní bráně, kde si domovník Walenty upravil čapku s mosazným štítkem, schoval fajfku do kapsy, spěšně zametl sníh, přidržel činovníky pod lokty, aby neuklouzli na zledovatělém chodníku, a pomohl jim nasednout do saní; když už seděli a balili si nohy do plédů, zahrnula je Bernatová stížnostmi na zlomyslné nájemníky, na bandy zlodějů z Povislí, co se vkrádají do domů za bílého dne, a také na kruté mrazy, v kterých se zevnitř zvlhlá okna křiví, praskají trubky ve zdech a žádné vodovodní ani kanalizační potrubí v zemi dlouho nevydrží; nakonec je vřele ujistila, že mě již dávno podezřívala z různých přestupků a hanebností, jež by bezpochyby nahlásila příslušným orgánům, kdyby se na její hlavě nevršily další tisíce starostí – až kočí ze svého kozlíku za Kirilovými zády práskl bičem, koně trhli saněmi doleva a žena byla nucena poodstoupit, a tak jsme se vydali na cestu do varšavského úřadu Ministerstva zimy, bývalého Paláce krakovských biskupů, ulice Miodowa číslo 5, na rohu Senatorské.

Z polského originálu Lód (Wydawnictwo Literackie, 2007) přeložila Jana Rauerová.

Seriál je připravován ve spolupráci s Českou kanceláří programu EU Culture a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.europrizeliterature.eu.