Srdeční záležitost

Od roku 2004 si Jiří Vaněk vedl blog s názvem fiksupojka.bloguje.cz, na jehož základě nyní vychází román Sebedrás. Jak autor poznamenal v rozhovoru pro Rádio Wave, vydáním románu v podstatě éra jeho internetového zapisování končí. Prý proto, že se nechce již v podobném stylu odhalovat veřejnosti – nebude ale přítomný text naopak pobídkou čtenářůmvoyeurům, aby hledali v blogu to, co do románu neproniklo?

S knihou u YouTube

Tolik oblíbené klišé současné literatury, využívající příběh třicátníka, jenž se nesmyslně potlouká od jedné ženy k druhé a nikdo nerozumí jeho křehké zranitelnosti pod drsnou slupkou, se zde přímo nabízí. Avšak Sebedrás se již svým názvem tomuto schématu šikovně vyhýbá a jeho nejúčinnější zbraní je (sebe)ironie. Pokud má Škvoreckého Prima sezóna podtitul Text o nejdůležitějších věcech života, pak zde se říká: Stručný návod na nešťastný život – všechno, co potřebuješ, je láska. To, že celý text o lásce je, svědčí o jistém donkichotství – víme, že onen verš od Beatles je až příliš sladká iluze, co spíše zraňuje, než posílí, ale na druhé straně: o čem jiném by stálo za to mluvit a psát?

Originalita se projevuje i ve formě příběhu, oproti blogu (pravidlo jeden záznam/den) jsou jednotlivé zápisy v jednom měsíci fragmentárnější, nezaznamenává se vše, jde spíše o záběry skládající volně příběh. Ovšem je otázka, nakolik lze vůbec o příběhu s klasickou zápletkou a pointou mluvit. Existuje zde sice femme fatale, ale protagonista (ač beznadějně zamilovaný) dává rozhodně šance i dalším ženám. A to jak v pražských částech románu, tak v prostřední situované do Nepálu, jež v duchu cestopisu není zaměřená tolik na hrdinu, nýbrž na krajinu, domorodce a spolucestující. Zvláštním čtenářským potěšením je (též z autorova webu přejaté) hudební doporučení v závěru každého zápisu, jež ideálního čtenáře motivuje číst knihu jako blog – z technického hlediska je nejjednodušší číst ji souběžně s otevřeným serverem YouTube. Lehká frustrace však plyne z toho, že délka písně mnohdy převyšuje délku zápisu. Nicméně, záběr autorských tipů (od Pixies k Morriseymu) je sympaticky košatý, stejně jako mnohočetné aluze filmové a literární, jimiž hrdina své vyprávění reflektuje.

Hlasy mých póz

Síla Sebedrásu tkví ve hře na mnohý způsob. Za prvé, je to svůdná hra na autenticitu („Jestli jste v červenci 2009 potkali Na Příkopě koprolálického cyklistu, byl jsem to já.“). Prostor tvořený pražskými reáliemi, hospodami, koncerty Tindersticks a Radiohead, cestami do Děčína na koncerty Obří broskve je místo, v němž slovy Přemysla Blažíčka je „neustále přítomnou reálií (…) sám autor; se vším, co se s ním děje a co na něj působí“ (Hlas deníku, in Kritika a interpretace, Triáda 2002). Avšak i pro ty, které nezajímá reálná postava autora, představuje minimální odstup mezi skutečností a fikcí (posilovaný ichformou a prézentem) nebezpečí zapomenout na to, že co čteme, je „jen“ příběh. Další hrou je otevřená hra se čtenářem, neskrývané potěšení z dialogu: „Je mi jasný, že kdybych se zeptal, zda se na Žíhanou vykašlat, nebo ne, tak protože většina čtenářů nevěří na romantickou lásku, woe, hlasovali by pro ,vykašlat‘, což je blbost, protože nikdo neví, jak je krásná, když se protahuje.“ Proklamovaná upřímnost v kombinaci s apostrofou a hovorovostí opět budí dojem, že jde v podstatě o kamarádské popovídání.

Hrou je však i ona zmíněná sebeironie – oproti lehce sentimentálnímu Škvoreckého Dannymu je Fiksu pojka o více než deset (šedesát) let starší a bohužel až příliš dobře ví, že množství zahraných sól na basu a zhlédnutých dílů seriálu How I Met Your Mother nemusí nutně souviset s množstvím dobytých dam. Možná právě naopak, lpěním na příbězích s dobrým koncem si leckdy útěšně vynahrazujeme vlastní milostné neúspěchy, jež jsou pak snáze přijatelné. Znovu jako by se zdůrazňoval rozpor mezi fikcí (hudba, knihy, seriály) a tvrdou skutečností – jíž je v tomto případě Sebedrás. Hrdina přiznaně střídá své pózy podobně jako písně v MP3 přehrávači – dokáže být „nabubřelý a arogantní“ (Oasis), citlivý a něžný (Air Traffic) i jednoduše přímý k sobě i druhým (The Prostitutes), ale vždy se dokáže na přítomný okamžik podívat z odstupu a své jednání bez milosti, ale s grácií shodit: „Celá kauza se zmíněnou ale již částečně dospěla do dalšího stádia, pohled Fiksu romantika doplnil i pohled Fiksu dobyvatele (hle že by se skutečný význam mého nicku skrýval v německém ficken?), takže já bych spíš upřednostnil, kdyby ona nebyla naměkko, ale já natvrdo (Za tenhle vtip jsem se styděl, už když jsem ho vymyslel, ale zařekl jsem se, že ho použiju.)“ Ať už ale Fiksu hraje kteroukoliv z rolí, hraje ji se zápalem prvního milovníka a je zřejmé, že si legraci může dělat ze sebe, ale ne z lásky obecně. Pasáže věnované jeho manželskému rozchodu jasně ukazují, nakolik mu záleží na vztahu samotném, ale i na tom nezranit druhého.

Hrdina Sebedrásu spolu s písní kapely White Lies To Lose My Life věří na lásku až za hrob, ale také na to, „že slečny by měly svejm tajnejm ctitelům posílat fotky svýho zadku, to rozhodně“ – jeho schopnost cítit, vidět a chytře pojmenovat ambivalence lásky z něj dělá neodolatelného vypravěče. A není podstatné, nakolik je skutečný.