Toxický svět

Tramvaj, kterou řídil Longin, byla krásná: vonící, čistá a velmi unijní. Někdy si Longin cestou přes Varšavu představoval, že je tramvajákem ve Francii nebo v Německu. Že při jízdě po Francii cituje Apollinaira. Při jízdě po Německu cituje Rilkeho. How do you do, říká cestujícímu, kterému prodává lístek, a není to nikdo jiný než Günter Grass. Nebo Le Clézio. Nebo Houellebecq.

Longin říká: mersi, but no. Free ticket, good book. Uklání se. Jede dál, přes omítnutý svět. Žádné graffiti, žádná neslušnost s neotesaností. Lidé se na sebe usmívají, mají všichni rovné zuby, rovné nohy. Slepý s kulhavým jdou po rovném chodníku.

Jenže tady je svět nějaký divný, nekonečný. Lidé chodí jako ponuré loutky s hlavou na tyčce. Pospíchají, kam tak pospíchají, když nemají kam. Dokonce i teď, v dálce, spěchá po chodníku hlemýždím tempem babka, pohybuje se trhavě, s hůlkou podobnou klacíku. Za chvíli mu tu vypustí duši.

Longin čeká, podpírá si hlavu.

Jeďte, křičí někdo.

Longin čeká.

Jeďte, do prdele! – bouří se tramvaj.

Longin se dívá na babičku. Supí babka, vlastně je docela blízko, ale stejně moc daleko. Longin zavírá dveře.

Jede. Poprvé, podruhé, potřetí.

Hlava se mu kývá. Tak moc je unavený.

Ženou se ty babky, ženou. Teď zas nějaká s vlečkou obvazu, který jí visí kolem nohy. Longin by řekl, že to může špatně skončit, noha se zaplete, smekne, něco se pokřiví, zmrzačení, problémy. Ale kdo ho tady poslouchá?

Svěsil hlavu a jel tak, že viděl máloco, málokde. Zrak mu sklovatěl jako cibule na pánvi. Povytáhl víčka a rychle se ohlédl, protože právě projížděl kolem svého domu, rodinného, čistého, klidného, ve kterém na něj čeká žena, krásná Alice, pěkná žena, jako ze stránek Dostojevského románů, možná trochu zamračená, možná trochu náladová, ale s velkým srdcem, rozlehlým, s živelnou povahou, s charakterem silným jako ocel. Jistě, možná je za tím vším jakási výčitka, nespokojenost, touha po něčem větším, ale Alice, nemůžu ti moc dát, protože sám moc nemám.

A ona ho přesto miluje.

Možná, že ho ještě miluje.

Dnes se jí na to zeptá. Jestli ho ještě miluje. A na to, o čem mluvíme, když mluvíme o lásce.

Longin, vzrušený tou představou, svěsil hlavu. Když ji zvedl, spatřil ho.

Podivně zkroucenou figurku s rukou na břiše, která ležela přes jízdní dráhu.

Přímo pod koly. Longin stiskl zvonek a začal brzdit. Vyjekl. Pokřižoval se a na zlomek sekundy si vzpomněl na svatého Františka, který byl tak blízko, na Alici, která byla tak blízko, na děti, které určitě ještě nevyšly z domu.

Uslyšel hluk. A taky divný zvuk, trochu jako chřestění. Tramvají to trhlo, jako by najela na kládu.

To je konec, pomyslel si. Se zavřenýma očima brzdil a měl pocit, že se černo pod víčky rozletělo. Dolehl k němu divný pískot, mohl to být vítr? Otevřel oči. Sklo v kabině bylo strašně špinavé a za sklem se rozkládala nicota.

Za zády uslyšel Longin mnohohlasou kanonádu, jako by hřměla provinční opera. Vyběhl z kabiny a běžel k tělu, ale téměř okamžitě se otočil čelem vzad. Vzlykal, předklonil se a zvracel odporem, nechutí a zoufalstvím. Na chvíli se cítil lépe. A pak si otřel ústa a už věděl, že všechno strašné začíná teprve teď.

Podíval se na nebe, ale nebe bylo klidné a nelítostné.

A nastala hrůza náhlých tich. A nastala prázdnota v celém nebi.

Longin si otřel tvář kapesníkem, vysmrkal se, povzdechl si a udělal krok směrem k tělu. Couvl a šel cestujícím otevřít dveře.

Všichni se vyvalili na ulici jako zpěněný, duhový kožich. Longin sledoval, jak část z nich hovoří a tiskne se do vylekané kupky, ale část běží na druhou stranu, aby se podívala na mrtvolu.

No do prdele, to mi poser záda, řekl nějaký mladý kluk.

Několik lidí vytáhlo mobily a začalo natáčet. Longin poodešel, nechtěl jim zaclánět, ale za chvíli pochopil, že to nemá cenu.

Čekal na záchranku, policii a rozsudek.

Osud je osud, taková slova vířila Longinovi v hlavě. Osudu neunikneš.

Ale jestli si to pomyslel sám, nebo si to už někdy předtím někdo pomyslel za něj – nevěděl.

K Longinovi přistoupil muž, poklepal ho po rameni.

Netrapte se, řekl. Všechno jsem viděl, jak to bylo, jste nevinný. A byl jste střízlivý, nic vám neudělají.

Longin pokýval hlavou a pak poodešel na stranu a rozplakal se. Mnul si oči a bezradně se díval, jak se kolem tramvaje motá parta se zdviží.

Přijela sanitka a hned potom televize a hned po televizi – policie. Kolem davu lidí se točila slečna v růžové košili, s mikrofonem, a zatímco se všem hluboce omlouvala, sbírala svědectví.

Mája Máj, představila se Longinovi. Jela tou tramvají. Vyprávějte, prosím, co jste cítil, když jste najel na toho člověka?

Longin se zhluboka nadechl, ale zavrtěl hlavou a poodešel na stranu.

Díval se, jak slečna mluví s partou se zdviží a pak, se založenýma rukama, pozoruje jejich práci. Když se tramvaj trochu nadzdvihla, dřepla si.

No do prdele! vykřikla. Já toho člověka znám!

A stoupla si do pozoru.

To je Tadeusz Stokrocki, známý polský povstalec. Ve výslužbě.

Davem to zašumělo a Longinovi se podlomila kolena.

Smrt velkého povstalce pod koly, vykřikla Mája Máj a hned se postavila před kameru. Velkého povstalce, zašumělo to.

K Longinovi ihned kdosi přistoupil.

Jak jste mohl, řekl muž s vousy. Zabít tak velkého povstalce.

Z polského originálu Toksymia přeložila

Lucie Zakopalová.