S nebývalou kritičností se řada českých médií věnovala novému cyklu České televize nazvanému Malá farma. Novináři se nezaměřovali příliš na obsah či formu pořadu, který využívá některé prvky zahraničních reality show formátu River cottage nebo Jimmyho farma, ale spíš na mocenské a ekonomické pozadí nákupu pořadu a na personální provázanost vedení televize a soukromých firem, od kterých nakupuje.
Aféra nového pořadu České televize Malá farma začala tím, že redaktorka Adéla Knapová otiskla v Reflexu č. 35 text Vejce a jitrnice se značkou ČT. Obdobný text vydala ve stejné době i na serveru Aktuálně. V článku upozornila, že Česká televize investuje přes 11,6 milionu korun ročně do projektu, z něhož bude mít 42 dílů šestadvacetiminutové pseudoreality show. Firmě Czech Info, která pořad produkuje, pak po plánovaném tříletém projektu zůstanou nejen pěkné peníze od veřejnoprávní instituce, ale i rekonstruovaný a vybavený statek a především zaregistrovaná a televizí zpropagovaná značka Malá farma, která bude údajně vyrábět bioprodukty. Novinářka také naznačila, že lukrativní zakázku firma získala proto, že její jednatel Jaroslav Berka je blízkým přítelem ředitele ČT Jiřího Janečka. Rozkryla i další personální propojení mezi firmou a ČT: Berkův spolupracovník a ředitel serveru Česká média Radim Hreha nastoupil v roce 2006 jako ředitel sekretariátu generálního ředitele České televize. Berkova firma RTA rovněž získala smlouvu s ČT na dodávání hrubých zpravodajských materiálů z regionů a v témže roce se ředitelem zpravodajství Berkovy RTA stal bývalý šéfredaktor zpravodajství brněnského studia ČT Karel Burian. V roce 2008 pak tentýž Burian vyhrál výběrové řízení na ředitele brněnské ČT. Právě brněnské studio ČT si nyní od firmy Czech Info dokumentární reality show Malá farma objednalo.
Správné připodotknutí
Na obvinění vznesená v Reflexu a později i v Lidových novinách v článcích Jany Sotonové reagoval na svém serveru Česká média sám Jaroslav Berka. Odmítl, že by byl rozpočet pořadu předimenzovaný, tvrdil, že se jeho sledovanost postupně zvyšuje (tento údaj ovšem není možné na stránkách ČT ověřit) a že projekt farmy vyžaduje velkou administrativní přípravu, což je důvod, proč musí statek, na němž natáčení probíhá, patřit jeho firmě. Veřejnoprávní hodnoty projektu jsou přitom podle Berky nesporné – propaguje přece biozemědělství.
Berka se ve svém vyjádření kupodivu nebránil tím, že by celá kauza byla výsledkem konkurenčního boje. Záminka k podobnému tvrzení by se přitom nabízela. Původní článek Adély Knapové doprovázel text Jana Potůčka, šéfredaktora serveru Digizone. Server provozuje firma Internet Info, s. r. o., jíž Berkova Czech Info před nedávnem přebrala milionovou zakázku na spravování webových stránek o digitalizaci, kterou zadává Národní koordinační skupina pro digitalizaci.
Berka ovšem raději než na tuto skutečnost ve své reakci poukázal na to, „že existuje mnoho jiných případů, které daleko spíše naplňují Vaši premisu o skryté reklamě, kterých si Vaše investigace nevšímá“. U této myšlenky přitom stojí za to se pozastavit.
Televize jako black box
Články o jednom z obchodů mediálního kmotra Jaroslava Berky vycházejí v situaci, kdy je pro koncesionáře veřejnoprávní televize, ale i filmové tvůrce či novináře nemožné zjistit, podle jakých kritérií a za jakých podmínek Česká televize vybírá dodavatele jednotlivých pořadů.
Na svých webových stránkách sice ČT pro zájemce formálně proces rozhodování popisuje: „Výběr projektů je v pravomoci příslušného šéfdramaturga. Šéfdramaturg při výběru spolupracuje s šéfproducentem. Při výběru jsou posuzována programová a výrobní hlediska… Šéfdramaturg předloží doporučené projekty řediteli programu ke schválení. Ředitel programu konzultuje projekt s ředitelem výroby. Ředitel programu může přenést schvalovací pravomoc i pro jednotlivé projekty na šéfdramaturga. Generální ředitel má právo změnit rozhodnutí ředitele programu (šéfdramaturga).“ Není ovšem už možné zjistit, o jaké typy pořadů mají lidé z vedení ČT zájem, na pořady neexistují žádná výběrová řízení a nikdo také neinformuje o tom, kteří dodavatelé byli vybráni (či kým a proč zamítnuti) a kolik jim bylo nakonec zaplaceno.
Zajímavé přitom je, jak málo veřejnosti, a to i odborné, tato neprůhlednost vadí. Jak uvádí výroční zpráva České televize za loňský rok, v roce 2009 obdržela tato instituce pouze osm žádostí o poskytnutí informací. Odmítnutí zájemci si to pravděpodobně u vedení ČT nechtějí do budoucna rozházet a těm ostatním zřejmě hospodaření ČT nestálo za systematičtější pozornost. O přehled smluv České televize s externími dodavateli pořadatelů jsme tedy nyní požádali sami a na výsledek se můžete těšit na některé z příštích mediálních stránek.