Všechno je skvělé, ale fakt

Je tradičně a hojně zmiňovaným rysem české překladatelské a ediční politiky (nejen) v oblasti filosofie, že zprostředkovávání odkazu zahraničních autorů zpravidla obchází právě ty tituly, jež bývají řazeny mezi nejvýraznější příspěvky k dobovým zlomům ve vývoji myšlení. Dojem něčeho bezmála plánovitého činí tato zvláštnost v případě představitelů pařížského poststrukturalismu, dekonstrukce a rané postmoderny. Například z díla Michela Foucaulta jsme nejdéle čekali na jeho Slova a věci (Les mots et les choses, 1966) – a dostalo se nám převodu, jenž nebyl přijat bez výhrad. Derridův klíčový spis De la grammatologie (O gramatologii, 1967) je nám dostupný nanejvýš ve slovenské verzi.

Ostrovy s Nietzschem, Kantem i Jarrym

Podobně je na tom Gilles Deleuze (1925–1995), v naší překladové literatuře figurující jako originální interpret vybraných filosofů (Nietzscheho, Bergsona, Foucaulta) a spisovatelů (Kafky, Prousta, Artauda), respektive jako filmový teoretik. Co zde doposud schází, jsou spisy z Deleuzova nejexponovanějšího období, jímž byl přelom šedesátých a sedmdesátých let: Différence et répétition (Diference a opakování, 1968), Logique du sens (Logika smyslu, 1969) a v neposlední řadě L’AntiŒdipe (Anti-Oidipus, 1972) a Mille Plateaux (Tisíc plošin, 1980), dvě knihy napsané společně s psychoanalytikem Félixem Guattarim. Do nich se asi nejzřetelněji, byť s několikaletým zpožděním, promítla neopakovatelná intelektuálněafektivní atmosféra Pařížského máje, ono anarchokomunistické „myšlení 68“, jež mělo být o třicet let později zavile napadeno z jistých „také­filosofických“, administrativně podporovaných pozic.

Letošní rok nám přinesl alespoň jednu, zato však mocnou útěchu: výbor Pusté ostrovy a jiné texty (L’île déserte et autres textes, 2002), skvěle sestavený z méně známých textů, publikovaných mezi lety 1953 a 1974 v různých časopisech, z předmluv a rozhovorů či kapitol ve sbornících a kolektivních dílech. Ve srovnání s velkými opusy mohou tyto texty působit mnohem přístupněji, neboť se zpravidla nezabývají problémovými komplexy, ale soustřeďují se na některou z dílčích otázek. Pro toho, kdo se zajímá o dobovou reflexi Nietzscheho filosofie, bude užitečné srovnat knihu z roku 1960 se studiemi o sedm až osm let pozdějšími. Podobných pandánů se dočkal Bergson. Vedle obou Deleuzových oblíbenců ovšem v knize figurují i autoři jako Rousseau, Kant nebo David Hume. Rozhodně vděčni buďme za knižní publikací usnadněný přístup k interpretacím Alfreda Jarryho ve vztahu k fenomenologii, SacherMasocha (a masochismu) nebo filosofických základů strukturalismu v rozsáhlé studii přeložené Miroslavem Marcellim (převzaté ze staršího vydání bratislavské Archy; pod ostatními překlady je podepsán Miroslav Petříček).

Angažovanost nade vše

Ve svém celku tato „množina plošin“ především vytváří obraz někoho, kdo si zaslouží být označen titulem, který Antonio Gramsci, ikona italského komunismu, vyhradil Karlu Marxovi a který byl později vztažen i na Michela Foucaulta – titulem „organický intelektuál“: Veškerou svoji filosofickou erudovanost a literární talent nedal Deleuze jen do služeb pokroku v teoretickém poznání, ale zaangažoval ji i v aktuálních společenských a civilizačních problémech, a to způsobem někdy i na hony vzdáleným jakékoli pohodlně ušlechtilé a nenapadnutelné, argumentačně a politicky korektní kontemplaci.

V temperamentnosti stylu, někomu možná protivné co „upovídanost“, v autorově snaze o jakési „násilné“ psaní, lze dokonce spatřovat jeho poznávací znamení (s platností přinejmenším pro nejpolitičtější etapu jeho vývoje). Z textů zařazených do přítomného výboru má extrémní ilustrativní hodnotu Deleuzův rozhovor s malířem polského původu Stefanem Czerkińským (Tváře a povrchy, 1973), určený pro katalog k jeho jediné výstavě (mladý umělec krátce po ní spáchal sebevraždu). V dialogu prozrazujícím spojenectví individuí „po zákonu chemické slučivosti“, jak by řekl Šalda, čteme provokace podobné těmto: „(SC): Jak funguje therrorie? A jak obluda z povrchu?// (GD) Therrorie je violentní. (SC tvořil monochromní, konkrétně fialové obrazy – barevnost je zde slovní hříčkou vepsána do problematiky násilí) Therrorie je malbatouhapsaní ještě něčím jiným (…) Je to oscilující pohyb Flux Flux Klan známý pod jménem ,velká raketa myšlení‘, jehož článkyorgány jsou ,squateři pojmu‘. Toto je její program: (…) Produkovat hesla a slogany například: – ,Více nevědomí, ještě a ještě a ještě víc.‘/ – ,Nic nevykládat.‘/ – ,Všechno je skvělé, ale fakt.‘ (…)“.

Zmlácen mrtvou rybou revoluce

Nesl-li se samotný rok 1968 na Západě ještě ve znamení Marxe a Freuda (v pařížském kontextu reprezentovaných strukturmarxistou Louisem Althusserem a strukturfreudiánem Jacquesem Lacanem), „myšlení 68“, produkt ducha deziluze, který následoval po selhání všech revoluci hlásajících stranických struktur, se nakonec obrátilo zády ke strukturám jako takovým. „Struktury nesestupují na ulici,“ vzkázali tehdy zradikalizovaní studenti Rolandu Barthesovi. (Dokonce i samotného Lacana při jedné přednášce obnažený mladík zmlátil mrtvou rybou.) Filosofický pandán těchto protestů útokem, jejich intelektuální rozvinutí, představovala Deleuzova a Guattariho schizoanalýza. Bezprostředně po vydání erbovního Anti-Oidipa (1972) její principy oba spoluautoři přiblížili ve dvojici společně podstoupených interview.

První z nich, Deleuze a Guattari vysvětlují, přináší argumenty proti: Za prvé a především proti lacanovské psychoanalýze, kritizované jak kvůli jejím filosofickým základům (negativnímu pojetí touhy jako efektu chybění, symbolické kastrace; teoretickému oddělování individuálně psychických a společenských otázek; sémiotickému výkladu nevědomí), tak kvůli politickým – prý „pravicově hegeliánským“ – aspektům jejího institucionálního fungování (psychoanalýza dle obou schizoanalytiků představuje větší svinstvo než nemocnice, prostě „proto, že funguje ve všech pórech kapitalistické společnosti, a nikoli jen na zvláštních místech internace“). Za druhé pak proti marxismu, který není s to rozkrýt nejhlubší příčiny toho, že masy na sebe přivolávají nové a nové formy zotročení („Pokud je pravda, že sociální revoluce je neoddělitelná od revoluce touhy, musí se klást otázka jinak: za jakých podmínek by se revoluční avantgarda mohla osvobodit od svého nevědomého společenství s represivními strukturami a rozrušit mocenské manipulace touhou mas, které nakonec ,bojují o své područí, jako by šlo o jejich spásu‘?“). Čteme zde definici základních pojmů, jako je „tok“ nebo „stroj touhy“.

Druhý rozhovor, nadepsaný (podtitulem Anti-Oidipa) Kapitalismus a schizofrenie, hned na svém začátku, v úvodní Deleuzově replice, exponuje myšlenku, která je těmito pojmy implikována: Nevědomí není čistě psychické, je v jistém smyslu „materiální“. „Produkuje“. Není „divadlem“, jak tvrdí psychoanalýza, ale spíše „továrnou“. Ústřední pozici ovšem v tomto interview zaujímá „pojmová postava“ schizofrenika. Ten zde nefiguruje jako klinický pacient, tedy jedinec určený k lékařskému podrobení, ale jako nositel velkého teoretického potenciálu. Jeho přístup k realitě je zhodnocen jako jediný, který plně odpovídá její pravé povaze – na rozdíl od uvažování příliš disciplinovaného, než aby se vzpouzelo vzájemné segregaci oborů a jejich „resortů“. „Potřeba revize tohoto dělení se nerodí ze snahy o eklekticismus a nevede nutně ke konfúzi. Stejně jako schizofrenik nemění registry na základě nějaké konfúznosti. V této situaci se ocitá díky realitě, které musí čelit. Schizofrenik tak říkajíc bez jakékoli epistemologické záruky lpí na této realitě, a ta jej nutí přecházet z roviny do roviny, od problematizace sémantiky a syntaxe k revizi historických, rasových a jiných témat. Ti, kdo se pohybují ve sféře věd o člověku a ve sféře politiky, by se tedy měli v jistém smyslu ,schizofrenizovat‘“.

Hodnota výboru editora Davida Lapoujada je zvýšena přítomností recenzí na dnes již pozapomenuté autory (vedle Czerkińského například filosofa řeckého původu Kostase Axelose či spisovatele Guy Hocquenghema) a textů dokumentujících Deleuzovy politické aktivity. Mezi nimi vyniká iniciativa skupiny G. I. P., kterou spoluzaložil a v níž působil i Michel Foucault. Jejím cílem byla náprava neutěšených poměrů ve francouzských věznicích.

Autor je bohemista.